KAPITOLA 6

Když dívku pohodlně usadil na vozík, podal jí stříbrný řetízek s malou kytičkou s červenými drahokamy.

„ Děkuji,“ pověděla tiše a nechala si řetízek zapnout na krku.

„ Kdyby se cokoliv dělo, dej mi vědět právě přes tento řetízek, rozumíš? Mám podobný, budeme cítit pocity toho druhého a také spolu budeme moci komunikovat v myšlenkách.“ Kývla, byla ráda, že s ním bude ve spojení, když je od sebe odtrhnou. Snape se spolu s Hermionou dostali na hlavní chodbu, kde se již nacházelo hodně kouzelníků, všichni samozřejmě oblečeni v nejnovějších hábitech a nejrůznějších společenských šatech. Když si jich všimli, dívali se značně překvapeně. Někteří si mezi sebou něco tiše špitali tak, aby je mladá žena na vozíku neslyšela. Nikdo z nich nevěděl, co se dívce stalo a opravdu je to velice zajímalo, vždyť to byla přítelkyně Pottera a jejich nová celebrita! Všichni jim uhýbali z cesty, takže se do sálu dostali rychle.

„ Klid,“ řekl jí tiše Severus, protože viděl, jak se třese. Proto jí jemně stiskl rameno, doufal, že ji tím uklidní. Pousmála se a opravdu se cítila lépe, dokonce se i usmívala. Když si jich v sále všimli, ihned k nim přišel profesor Brumbál, který jim chtěl poblahopřát k úspěchu jako první.

„ Hermiono, Severusi, rád vás vidím,“ přivítal je rozverně a Hermionu políbil na obě tváře.

„ Dobrý večer, pane řediteli,“ usmála se na něj Hemriona a Snape jen pokynul hlavou. Stále nosil tu svou ledovou masku, i když doma ne, tam byl jiný… to se i usmíval. Jejich rozhovor pokračoval pár dalšími zdvořilostními frázemi a také vyjádření obdivu k tomu, co dokázali. Pak se Brumbál ptal dále:

„ Jak pokračuje vás výzkum?“  Hermiona si povzdychla.

„ Je téměř u konce, pracujeme na závěrečné fázi, ale stále nám nějaká drobnost uniká.“

„ Určitě na to přijdete,“ mrknul na ni ředitel povzbudivě.

„ Ano, snad ano,“ odtušil Snape klidně. To již ale odbila osmá hodina a večírek zahájil úvodním slovem nová ministryně kouzel, Amélie Bonesová.

„ Dámy  a pánové, vítám vás na dnešním slavnostním večeru, který je věnovaný všem lidem, kteří byli vyléčení v nemocnici u Svatého Munga z následků kletby crutiatus. Nikdy by se tak ale nestalo, kdyby nebylo dvou lidí, kteří vymysleli tento zázračný lektvar. Tímto vzdávám čest slečně Hermioně Grangerové a  panu Severusi Snapeovi.“ Pozvedla svou skleničku šampaňského.

„ Na ně,“ ozvalo se celým sálem a všichni si připili na tyto dva lidi, kteří toho tak moc přes všechno, co zažili, dokázali. Po přípitku k nim přišla jako první právě madam Bonesová a děkovala , její dcera se díky nim uzdravila a dostala novou šanci žít. O něco později si znova ministryně vyžádala pozornost a přivítala všechny, kteří byli vyléčení. Patřila mezi ně Katie Bonesová, Longbottomovi, Ginny a další lidé, které neznali.

„ Hermiono,“ vykřikla Ginny, když jí zahlédla a skočila ji běžela ji obejmout.

 „ Pane profesore,“ usmála se i na něj. „ Moc vám za všechno děkuji, bez vás bych byla ještě u Munga a nevěděla o sobě. Přes to všechno, co se stalo, jsem ráda, že jsme teď tady  s vámi. I když bez Harryho to nikdy nebude jako dříve.“ Pohladila si bříško, kde ještě před pár měsíci nosila jeho dítě, o které ale díky kletbě přišla. Chodila s Harrym po Hermioně a moc ho milovala… to malé toho bylo důkazem.

„ Ginny, všechno bude zase dobré,“ plakala Mia, která byla ráda, že svou přítelkyni opět vidí.

„ Ano, snad máš pravdu. Co se ti stalo, Hermiono?“ Zajímalo ji.

„ Někdy jindy ti to povím,“ usmála se na ni přes slzy. Povídala a seznamovala se s dalšími lidmi a jak předpokládala, za chvíli byla od Severuse oddělená. A tehdy si uvědomila to, co se již dlouho dobu snažila skrývat a nepřiznat si to: Severusova přítomnost je jí velice příjemná, má ji ráda… má ráda jeho. Na tváři se jí objevil úsměv. Nevěděla, jak se to stalo, ale narazila na Rona. Dívali se na sebe a neměli si co říct.

„ Promiň,“ řekl tiše a zmizel, chtěl zapomenout na minulost a ona byla její součástí. Nyní ho čekal nový život po boku Parvati, se kterou snad bude šťastný. Nevyčítala mu to, svým způsobem ho chápala, ale byl o jí to líto, znali se příliš dlouho, aby ji jeho ztráta nebolela.

„ Severusi?“ Snažila se s ním spojit pomocí řetízku. „ Nepůjdeme už?“

„ Dobře, kde jsi?“

„ U baru a nějak se odtud neumím vymotat.“

„ Hned tam jsem.“ Byla mu za to vděčná, opravdu jí to tam už nebavilo a nějak ji nenapadaly výmluvy, které by mohla použít, aby zmizela.

 Za chvíli opravdu dorazil Snape, i když mu to dělalo menší problémy, lidí bylo v sále opravdu hodně. Vzal ji do náruče, opět zmenšil vozík a přemístili se. Ti, co to viděli, vyjeveně zírali. Mezi nimi byl i Ron. Sice chtěl zapomenout na minulost, ale zvedla se v něm vlna vzteku, že se Snape dotýká jeho kamarádky. Profesora lektvarů měl pořád za toho největšího parchanta, nikdy mu neodpustil jeho chování ve škole.

„ Pane Weasley, neměl by jste dělat ukvapené závěry,“ ozvalo se mu tiše u ucha. Ron se otočil, za ním stál samozřejmě Albus Brumbál.

„ Kam ji unesl?“ Zasyčel rozezleně.

„ Neunes ji nikam, již měsíc spolu obývají jedno místo a mám pocit, že jsou oba šťastní. Nemyslíte, že si to slečna Grangerová po tak dlouhé době zaslouží?“ Ron kývl, pochopil.

„ Máte pravdu,“ řekl tiše, ale z očí mu nezmizela nenávist, prostě neměl Snapea rád, no.

 

Na sídle se Hermiona cítila dobře, byla lehce unavená, ale bylo jí krásně. Hlavně že už nemusela být na té hrozné oslavě. Viděla ty zvědavé pohledy a hrozně ji unavovalo pořád se smát na všechny okolo, plkat o nesmyslech a dělat ze sebe něco, co přece není.

„ Jsi v pořádku?“ Zajímal se Severus, když mladá žena zbledla.

„ Ano, asi už vím, kde jsme udělali chybu v tom lektvaru. Přidali jsme tam místo mordovníku mandragoru a  vůbec jsme si toho nevšimli.“ Řekla vzrušeně, její hlas byl plný naděje. Na vozíku se řítila do místnosti, kde připravovali lektvary. Nad kotlíkem strávili několik hodin a něco nad ránem měli lektvar hotový. Měl světle zelenou barvu.

„ Musíme to nejprve zkusit na nějaké kryse,“ snažil se Snape Hermionu usměrnit, jelikož by ho nejraději zkusila hned na sobě. Snape přinesl jednu z laboratorních krys, které před tím podali jed jaký si vzala Mia a tím mu způsobili stejné onemocnění jako měla ona. Profesor lektvarů jí trošku dostal do těla a čekali, co se bude dít. Asi po hodině viděli změny, krysa začala hýbat zadníma nohama a snažila se o pohyb, na který byla zvyklá.

„ Povedlo se to,“ vypískla šťastná Hermiona a objala svého kolegu okolo pasu. Ten sdílel radost s ní, věděl, jak se trápí kvůli svému ochrnutí.

„ Počkáme, jestli nejsou vedlejší účinky a když tak budeš ti podáme lektvar zítra, ano? Možná ho budeme muset ještě upravit.“ Pousmál se.

„ Teď pojď spát, jsou už čtyři ráno.“ Doteď si ani jeden neuvědomoval únavu, ale nyní to na ně dolehlo. Zavřeli krysu do klícky a vydali se spát. Vstávali až kolem oběda a první, co Hermiona udělala, bylo, že šla zkontrolovat krysu. Byla v pořádku, takže lektvar by si teoreticky mohla vzít. Ale raději by ještě počkala, co kdyby se náhodou něco s krysou stalo třeba za hodinu, mělo by se čekat dvanáct hodin… Povzdychla si, tohle už snad vydrží, co jsou čtyři hodiny? Nic…

„ Jak to vypadá?“ Zajímal se Snape, když spolu obědvali.

„ Zdá se být v pořádku,“ usmála se. Jen jí bylo trošku líto, že až se uzdraví, tak bude muset z tohoto místa odejít, vždyť Severus jí tady má jen proto, že sama by si pravděpodobně neporadila. Ty čtyři hodiny strávili spolu v knihovně, kde nejen četli, ale také si povídali a chvíli hráli i šachy. Když hodiny odbily čtvrtou, oba šli za krysou. Vypadala v pořádku, pro jistotu ji ještě vyšetřili. Teprve poté se Hermiona napila lektvaru, který připravili.

„ Něco budeme muset udělat s chutí, je to fakt odporné,“ ušklíbla se po prvním doušku. Zprvu se nic nedělo, ale asi po půl hodině cítila jemné mravenčení a  poté i záškuby v nohách. Po hodině již cítila celé nohy a pokoušela se chodit. Byl to nezvyk, musela se znovu učit dělat kroky. Severus jí pomáhal, chytal ji, když padala a snažil se jí dokopat k lepším výkonům. Takhle to šlo dva týdny, kdy chodila pomoci mudlovského chodítka, teprve poté byla schopná zase normální chůze.

Již ji u Sveruse nic nedrželo, byla zdravá, takže mohla se vrátit zase domů. Posmutněla. Domů, kde je vlastně její domov? Vždyť nemá kam se vrátit, dům po jejich rodičích je prázdný, nikdo tam na ni nečeká.

„ Co se děje?“ Všiml si její smutné tváře její společník.

„ Už zde nemám co dělat, jsem zdravá, můžu chodit… Asi bych měla odejít a déle tě nezdržovat.“ V očích měla slzy. Postavil se k oknu a sledoval rozsáhlou zahradu. Mia netušila, co si myslí, ale věděla, že ho miluje a pokud mu to teď nepoví, tak si to bude až do smrti vyčítat. Postavila se za něj a objala ho kolem pasu. Strnul, tohle bylo to poslední, co čekal, že udělá.

„ Hermiono,“ otočil se a sledoval tvář své bývalé studentky. Četl v ní jako v otevřené knize a nikdy si nepomyslel, že v jejích očích uvidí lásku. Pohladil ji po tváři a chtěl si zapamatovat každý rys jejího obličeje, protože věděl, že ji s ním nečeká žádná budoucnost.

„ Tohle nejde,“ pověděl a viděl její ublíženou tvář a oči plné bolesti. „ Coby s bývalým smrtijedem a protivným profesorem lektvarů se mnou nemáš žádnou budoucnost. Lidé se tě budou štítit, nebudou s tebou chtít mít nic společného, pořád pro ně jsme a budu jen smrtijed.“

„ Mě to nezajímá! Kašlu na lidi, nezajímá mě, co si myslí.“ Bojovně se mu dívala do tváře.

„ Nemůžu ti zkazit život,“ odmítl.

„ Zkazit? Neboj, ty mi život nekazíš, jen díky tobě jsme zase začala žít.“ Zahleděla se mu do temných očí a hledala nějakou známku citu.

„ Promiň,“ pověděl a odešel. Už neviděl slzy, které jí stékaly po tváři a ona neměla šanci vidět v jeho očích bolest…

Takhle to bude lepší,“ říkal si Snape a odcházel do knihovny.

17.06.2008 17:12:07
ginerdefarell

Pokud ještě někdo chodí na tyhle stránky... Jste rádi, že se opět vracím k psaní?

Ano (192 | 98%)
Ne (4 | 2%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one