Kamarádka jednorázovkA

ahoj,omloouvam se,ze jsem nic nepridala,ale nejak jsem to nestihla, ale dnes jsem alespon napsala volne pokracovani povidky Nenavist... jinak nvm,jak to ted bude s psanim,zitra mame  stuzkac a pochybuji,ze po nem budu k pouziti, ale pokusim se sem neco pridat co nejdrive

KAMARÁDKA

VICTORIA:

Když jsem Bellu potkala, byla samotná a zlomená, nepřála si nic jiného než smrt. Ale najednou jsem to nemohla udělat, tolik mi připomněla mě samotnou, taky jsem byla tak sama a smutná. Obě jsme přišly o lásku a tím o vše, co pro nás mělo cenu. Měla bych ji nenávidět, ale věděla jsem, že ona za smrt Jamese nemohla, měl ji nechat na pokoji, věděl, kolik upírů ji hlídá.

Nedokázala jsem ji zabít, místo toho jsem ji proměnila. Byla to má jediná kamarádka, pokud se tomu tak dá říct, byla posedlá pomstou a já jí pomáhala. Vím, bylo to ode mě hloupé, ale nechat ji samotnou by znamenalo katastrofu, byla tak bezradná a zlomená.

A teď zmizela, odešla nadobro, už se nevrátí… Z Itálie se totiž nevrací, zvláště když má tak skvělý dar, to se jí zbaví nebo ji vezmou do gardy. Musela jsem něco udělat, takhle to nesmí skončit! Odhodlala jsem se a šla ke Cullenům, museli mě cítit už z dálky, protože na mě čekali v bojových pozicích před domem.

„Nechci bojovat,“ řekla jsem ji a myslela to upřímně. „Chci si jen promluvit, musíte mi pomoct, prosím.“

Začala jsem jim povídat svůj příběh, nic jsem jim nezatajila, řekla jsem jim vše, co se stalo. Když jsem skončila, podívala jsem se na ně a viděla jim ve tvářích tolik bolesti. Možná tohle nebyl nejlepší nápad… Možná jsem do toho neměla zasahovat, už mají své životy, třeba mi ani nebudou chtít pomoct. Kdo by obětoval svůj krk pro někoho, kdo jim tolik ublížil?

„Asi jsem neměla chodit, ale brala jsem vás jako poslední naději, myslela jsem si, že byste mi mohli pomoct. Omlouvám se, že jsem obtěžovala, byl to špatný nápad, nemám právo po vás tohle žádat po tom všem. Už o mně neuslyšíte,“ pověděla jsem a chtěla odejít.

„Počkej,“ zastavila mě Alice. „Kdy odešla?“

„Asi před hodinou, s jejími schopnosti by mohla být v Itálii už zítra.“

„Nesmíme dovolit, aby spáchala sebevraždu,“ řekl Edward tiše a všichni přikývli, dokonce i Rosalie, od které bych to nečekala. A ta hnědovláska souhlasila taky, viděla jsem u ní smířený výraz.

„Děkuji,“ zašeptala jsem. Nečekala jsem, že by to udělali, ale překvapili mě.

„Máme soukromé letadlo,“ pověděl Carlisle. „Jen zabalíme pár věcí a zavoláme Tanyi s rodinou a pojedeme, není času nazbyt.“

Všichni se sbalily, Alice brala i nějaké věci pro mě. Na letiště jsme dojeli v rekordním času, už tam na nás čekala Tanya s rodinou, rozhodli se jít taky.

V letadle jsem seděla vedla Edwarda a malé hnědovlásky, která se jmenovala Elizabeth.

„Jak dlouho jste spolu,“ zajímala jsem se.

„Dva měsíce,“ odpověděla Ell a já přikývla.

„Opravdu jste nás hledaly dvacet let,“ ptal se Edward.

„Ano, prvně vás chtěla najít jen pro to, aby věděla, že jste v pořádku, ale pak se to změnilo. Chtěla vám udělat pár naschválů a pak se podle okolností k vám vrátit nebo odjet do Itálie. Ale když jsme dorazily až sem a uvědomila si pár věcí, tak chtěla ublížit více než kdykoliv jindy. Myslím, že teprve tady doopravdy její srdce zemřelo.“

„Nikdy jsem nechtěl, aby se tohle stalo.“

„Já vím,“ řekla jsem tiše a koukala se do okýnka. Ukazovala jsem Edwardovi myšlenky Belly, pořád jsem doufala, že by mohli být zase spolu, ona si zasloužila konečně štěstí.

„Edwarde,“ oslovila svého přítele Ell.

„Ano?“

„Já… Pokud tohle přežijeme a ona taky, tak odejdu.“

„Ell…“

„Já vím, máš mě rád, ale Bella pro tebe byla vždycky ta jediná. Poznala jsem to, ale tehdy jsem myslela, že je mrtvá. Myslím, že tohle bude to nejlepší řešení pro nás všechny.“

Chtě nechtě, musela jsem ji obdivovat. Vzdala se své lásky, aby mohl být šťastný, to je od ní velmi šlechetné.

Alice se stále snažila dívat do budoucnosti, ale Bells neviděla, její štít je prostě moc silný i na její schopnost.

Ve Vollteře jsme byli před polednem a doufali jsme, že to stihneme. Ihned jsme se nechali ohlásit a já byla čím dál nervóznější, měla jsem o svou kamarádku strach. Co když je už pozdě? Celý tenhle výlet by byl zbytečný a možná tady zanecháme i své životy… Ne, že by ten můj měl nějakou cenu, ale upíři okolo měli dost důvodů, proč existovat.

Vstoupili jsme do sálu a já jsem byla čím dál nervóznější, před trůnem právě klečela Bella a prosila o svou smrt.

„Bells,“ vykřikla jsem a utíkala k ní, objala jsem ji a pak poklekla před vládci.

„CO tady děláš,“ sykla naštvaně.

„Jedu pro tebe, děláš pořádnou hloupost,“ zavrčela jsem na ni.

„Cullenovi,“ pověděl překvapeně Aro. „Carlisle, příteli, copak tě sem přivádí?“

„Aro, došlo k obrovskému nedorozumění, přijeli jsme pro Bellu, patří do naší rodiny. Neradi bychom, aby naprosto zbytečně spáchala sebevraždu.“

„Opravdu?“ Pohlédl na Bells a na mě. „Je vás tolik a tak mocných,“ hlesl tiše. Šlo vidět, že se rozmýšlí, co má udělat, Cullenovic rodina se rozrůstala a to pro něj mohlo být nebezpečné.

„Je mi líto,“ pověděl nakonec. „Bellina žádost byla přijata.“

„Nedělejte to,“ požádala jsem jej. „Prosím.“

„Proč bych neměl? CO pro mě znamenáte? Nic, jste jen švábi, kteří by mě mohli ohrozit.“

„Nechceme vaši moc, i když se vám to zdá nepochopitelné. My chceme dále klidně žít, chovat se jako lidé, kterými už dávno nejsme. Chceme mít klid a milující rodinu.“ Podala jsem mu svou ruku a doufala, že mi uvěří, nechci, aby se někomu něco stalo. A ani nechci, aby Bella umřela. Jen její pokus o zabití by znamenal bitvu, všichni bychom ji bránili.

„Zajímavé,“ pověděl. „Běžte pryč, poradíme se,“ vyřkl po chvíli a mi zmizeli před dveře sálu, které se za námi zavřely.

 

BELLA SWANOVÁ:

Přijeli pro mě! Carlisle řekl, že patřím do rodiny. Myslel to opravdu vážně? Copak mi odpustili i po tom všem, co jsem provedla? Nezasloužím si jejich odpuštění, měla bych zemřít a nadosmrti se škvařit v pekelném ohni.

„Neměli jste jezdit, já vám za to nestojím,“ řekla jsem jim tiše a hlavu jsem měla sklopenou k zemi.

„Stojíš a za mnoho více,“ řekla Edward. „Chyběla jsi nám všem,“ pokračoval a přibližoval se k ní, chtěl ji obejmout, ale ona ustoupila o krok dozadu.

„Bells,“ řekl zničeně.

„Holčičko,“ zašeptala Esme a i přes mé mírně protesty mě objala, já to už nevydržela a rozvzlykala se, držela jsem se jí jako klíště.

„Tolik jste mi chyběli,“ říkala jsem mezi vzlyky. Když jsem objala všechny z rodiny, cítila jsem, že vše zase bude dobré, tolik mi chyběli a teď, když jsem je měla zase u sebe, tak mi připadalo, že všechno je zase v pořádku a že se nikdy nic nestalo. Jenže stalo, připomněla mi to Ell, viděla jsem ji mezi svou rodinou.

„Odejdu,“ promluvila. „Edward tě miluje Bells, udělej ho šťastným.“ Nevěřícně jsem na ni zírala, tohle nemohla být pravda.

„Děkuji,“ zašeptala jsem. Obdivovala jsem ji, byla ta silná, když opouštěla to nejdokonalejší stvoření na světě jen proto, aby mohlo být šťastné. Není tohle odvaha? Doufám, že nalezne upíra, který ji bude milovat stejně jako já miluji Edwarda.

„Bells,“ oslovil mě Edward a já mu pohlédla do očí. „Odpusť,“ pověděl s takovou bolestí v očích. Polekala jsem se, že chce jít třeba s Ell a teď se mi omlouvá, že mi způsobí další bolest, ale naštěstí jeho slova byla jiná: „Nikdy jsem tě neměl opouštět.“

„Neměl, ale stalo se.“

„Odpusť, byl jsem bláhový, když jsem si myslel, že bys mě mohla přestat milovat.“

„Jak sis to jen mohl myslet? Vždycky jsi pro mě byl celý můj život a tak to bude až do konce mé existence. Miluji tě a vždycky budu stejně tak jako ostatní, bez vás by můj život neměl smysl.“

Z naší romantické chvilky nás vyrušilo zakašlání, Demetri nás vyzval, abychom jej následovali, rozhodnutí padlo a my jen mohli doufat, že nebude rozhodnuto v náš neprospěch. Měla jsme strach, ale ani ne o sebe jako o ostatní, všechno to je kvůli mně, přijeli tady, aby mě zachránili i přesto, co jsem jim udělala. Byla jsem opravdu hloupá, nikdy jsem jim neměla chtít ublížit, měla jsem je nechat žít jejich životy, nikdy jsem je neměla hledat. Jasper vycítil mé pocity a zalila mě vlna klidu, děkovně jsem se na něj usmála, nějak jsem zapomněla znovu aktivovat svůj štít.

V síni byla celá garda, co byla seřazena kolem vládců. Pousmála jsem se, už jsme věděla, co bude následovat.

„Miluji tě,“ zašeptala jsem Edwardovi a jemně ho políbila. „Nikdy nezapomeň žít, netrap se a zapomeň na svou lásku k mé osobě.“

„Bells,“ řekl tiše. „Nemusí to dopadnout zle.“

„Sám víš, že to není pravda,“ ušklíbla jsem se hořce.

Předstoupili jsme před trůn a já svou rodinu obalila štítem, alespoň je musím ochránit, jsou to nejcennější, co mám. Ať se stane cokoliv, tak oni musí přežít.

„Asi víš, co tě čeká Bello. Tvá žádost byla přijata a my chceme, aby byla naplněna. Ale protože mohou nastat určité problémy, tak je nás tady trochu více.“

„Vím, že mě nenávidíš a vím, jaký k tomu máš důvod. Ale z celého srdce tě prosím, abys ušetřil mou rodinu. Nech je jít.“

„Dobře, na nich mi zas tak nezáleží, však můžou zemřít jindy,“ mávl rukou s ďábelským úsměvem na rtech.

„Děkuji, dej mi prosím pár minut,“ požádala jsem ho, ale on jenom zavrtěl hlavou, chtěl mě zabít hned teď, chtěl, ať na to koukají s pocitem, že mi neřekli ani sbohem.

„Miluji vás,“ usmála jsem se na ně a zavřela oči, teleportovala jsem je zpátky do Ameriky, tam je jejich místo. Nemusí mou smrt vidět, nemusí tak moc trpět, na to je mám moc ráda.

Než jsem pocítila bolest a než nastala tma, ještě jsem si všimla zuřivého pohledu vládců, zřejmě měli s Cullenovými jiné plány a já je překazila. Umřela jsem s vědomím, že jsem svou rodinu zachránila a že je budu opatrovat věčně, i po smrti na ně budu dávat pozor, nedopustím, aby se jim něco stalo…

 

21.12.2009 20:25:18
ginerdefarell

Pokud ještě někdo chodí na tyhle stránky... Jste rádi, že se opět vracím k psaní?

Ano (186 | 98%)
Ne (3 | 2%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one