Nenávist - jednorázovka

Snad se bude líbit...

BELLA SWANOVÁ:

Nenávidím ho, nejraději bych ho zabila za všechno, co mi udělal, ale bohužel ho nedokážu najít! Kde se jen fláká? Tolik se mu chci pomstít za všechno, co mi udělal, bude trpět stejně tak, jako jsem trpěla i já! Měl by se mě bát, protože já jsem nebezpečná, teď už ano. Od nynějška jsem jeho noční můra, která ho bude neustále pronásledovat a nikdy si nedá pokoj.

Změnila jsem se, už mě nikdo neodkopne jako kus hadru, už nikdy se totiž nenechám! Vzpomínám si na tu hroznou bolest, když mi říkal, že mě už nemiluje, vždycky jsem věděla, že pro něj nejsem dost dobrá, ale pak jsem uvěřila, že by mě mohl milovat a jeho slova, že mě nemiluje, mě pak tak hrozně moc zabolela, bylo to jako by mi někdo zapichoval dýku do srdce a kroutil jí, aby mě to bolelo co nejvíce. A pak přišlo mé vysvobození, změnila jsem se a to hodně, ona mě změnila. Pomohla mi, udělala ze mě to, co je ze mě v tuhle chvíli a já ji za to jsem a vždycky budu vděčná.

A co vlastně jsem? Jsem stejně jako on upír, který se živí zvířecí krví. Kdysi bych za tohle dala cokoliv, proto, abych s ním mohla být celou věčnost, ale teď chci být to, co jsem, jen z jednoho důvodu: abych se mu mohla pomstít a ublížit mu tak, jak ublížil on mi. A věřte, že se mi to podaří, budu velmi kreativní, budu na něj vymýšlet pořád nové a nové věci, jak ho budu moct dovést k šílenství, má se na co těšit a ostatní z jeho rodiny taky, protože ONI mi ublížili taky, odešli aniž by se rozloučili, ale jednou toho budou litovat.

Už čekám celých dvacet let a hledám je, ale věřím, že brzy je už najdu, je mi jedno, v jaké budou díře, já se tam vydám! Udělám vše proto, aby se ze mě zbláznili, já je zničím, těšte se Cullenovi, tentokrát s vámi nebudu mít slitování! Měli jste se mnou zůstat, rozloučit se a nebo mě nechat na pokoji hned ten den, co jsem přijela do Forks, měli jste se ode mě držet dále, abych mohla normálně žít. Nic z toho se nemělo stát, neměli si ze mě udělat svou hračku pro pobavení, měli mě nechat normálně žít a zamilovat se do obyčejného člověka.

„Našla jsem je,“ vtrhla do mého pokoje jako divoká voda Victoria, její zrzavé vlasy jí divoce plály okolo obličeje. Ano, právě Victoria mi pomohla, vyslechla si můj příběh a jako jediná mi byla schopná pomoct, jen díky ní jsem se vzpamatovala a uvědomila si, že oni si zaslouží pomstu. V ní jsem našla skvělého spojence, taky se jim chtěla pomstít, za svého druha Jamese, nedivila jsem se jí, kdybych ho milovala jako ona, taky bych se mstila. Kdysi bych byla schopná pomstít každého z jeho rodiny, ale dneska už ne, teď jsem to já, kdo jim bude ubližovat a nevýslovně se těším, až jim budu ničit jejich dokonalé životy.

„Kde,“ zeptala jsem se okamžitě a v očích mi po dlouhé době zajiskřilo.

„V Juneua,“ pověděla s úsměvem, tvářila se tak pomstychtivě, byla má krevní skupina.

„Za hodinu,“ pověděla jsem a ona přikývla, za hodinu vyrazíme. Do Junea se dostaneme za pár hodin.

„Zamluvím letadlo a koupím nějaký domek,“ pověděla ještě má nová kamarádka a zmizela, já se znovu poddala svému nicnedělání a dívala se do stropu a spřádala dále své plány, všechno musím pěkně promyslet, až budeme v Junea, nemůžeme si dovolit žádnou chybu, která by nás mohla ohrozit a nebo prozradit.

Začneme pěkně od začátku, pomalu budu ničit každého člena jejich rodiny, budou se bát, kdo přijde na řadu příště. A naposledy si nechám jeho, jen ještě nevím, kým začnu. Že by tím, kdo mi ublížil nejméně? Bylo by to rychlé, bylo by to pro tu osobu asi nejsnadnější, protože moje nároky na pomstu se budou zvyšovat.

Takže? Kdo mi z nich ublížil nejméně? Že by Rosalie? Ta mě neměla nikdy ráda, nesnášela mě a dělala vše proto, abych z její rodiny zmizela, teď je asi nejšťastnější. Ano tahle upírka mi ublížila nejmíň, nepřirostla mi příliš k srdci, nedala mi totiž šanci, abych jí mohla poznat, ona o to ani nestála, byla to ledová královna, pro kterou jsem byla jen obyčejná lidská dívka, která se nabourává do její rodiny a je příliš nebezpečná, protože jediná chyba může její rodinu zničit.

Rosalie bude první, když ublížím jí, tak ublížím i Emmetovi, který jí byl a určitě bude vždy po boku. Ale horší bude, komu ublížím pak? Alice s Jasperem  nebo Carlisle s Esme? Kdo z nich mi ublížil více? Mí skoro rodiče a nebo skoro milovaní sourozenci? Kdo z nich? Koho z nich prvně pořádně vystrašit? Kdo jim rozbourá vztahy v rodině? Uvidíme... Nebo bych jim mohla ublížit najednou, má moc by mi mohla hodně pomoci, Alice by neviděla nic z toho, co by se mělo stát... Bylo by to dokonalé, ale měla bych si je více vychutnat, ničit je pomalu, aby se báli každého dalšího východu slunce.

Byl nejvyšší čas pro odchod, Vicky na mě čekala už dole a netrpělivě klepala nohou, netušila jsem, že si zachovala nějaký lidský zvyk. Byla oblíknutá do riflí, zeleného roláku a na to si oblékla bundu, slušelo jí to. Všimla jsem si, že má nasazené kontaktní čočky, sice už nějakou dobu pije jen zvířecí krev, ale její oči mají nádech mírně doruda.

„Jsi v pořádku,“ zeptala se a zkoumala mě pohledem, věděla jsem, že má strach, abych od našeho plánu neodstoupila, tolik se těšila na pomstu a kdybych ji nehodlala udělat, naštvalo by jí to, protože její pomsta by beze mě nebyla tak efektivní. To jsem věděla a taky jsem věděla, že je se mnou jen proto, aby se ujistila, že vše proběhne tak, jak má, ale přesto to byla jediná osoba, ke které jsem měla nějaký vztah.

„Jasně,“ pověděla jsem se sportovní taškou v ruce, měla jsem tam sbaleno vše potřebné, zbytek nechávám tady.

Vyšly jsme z domu společně a nastoupily do mého červeného sporťáku, na letiště to nebylo daleko, s naší rychlostí jsme tam byly do půl hodiny. Letadlo letělo za dvě hodiny a samotný let trval přes hodinu, do Juneau to nebylo nějak daleko, takže pohoda, jazz.

„Máš už vše vymyšleno,“ ptala se mě má kamarádka v letadle, snažila se nemyslet na lidi, co byli všude okolo, bylo pro ní hodně těžké odolávat lidské krvi, živila se jí příliš dlouho.

„Ne, jen něco,“ přiznala jsem.

„Kdo první?“

„Nech se překvapit,“ mrkla jsem na ni.

„Nenapínej mě,“ požádala mě a udělala na mě psí oči, čemuž jsem se pousmála a zavrtěla sebou, abych vypadala trochu jako člověk. Působím příliš nelidsky, když se několik hodin ani nepohnu, lidi to někdy docela děsí...

„Začnu postupně, naposledy bude on,“ pověděla jsem a v hlase se mi objevila nějaké emoce a to pomstychtivost, konečně budu mít svou pomstu a pak se vydám do Itálie a umřu, to bude pro mě nejsnadnější řešení. A nebo by stačilo zajít do La Push, tam by se o mě vlkodlaci postarali a určitě by je nezajímalo, že mě kdysi znali, byla bych pro ně jen další ze studených. Jedna z mnoha, co zabijí...

Victoria vedle mě mlčela a já si všimla, jak pozoruje nějakého mladíka přes uličku, vypadala tak hladově. Trochu jsem do ní žduchla, aby se vzpamatovala a stiskla jí ruku, vděčně kývla, potřebovala podporu. Pro mě nebylo těžké odolávat krvi, naopak to bylo velmi lehké, ten můj talent...

Možná by někoho zajímalo, co za talent vlastně mám... Popravdě, není to jen jeden talent, spíše hodně talentů v jednom, dokážu přebrat jakoukoliv schopnost od upíra, co znám a nebo o kom jsem někdy slyšela. A Victoia mi pověděla o spoustě upírů, kteří mají nějakou schopnost... A pak mám svou schopnost, kterou nemá nikdo jiný, jsem štít, myslím, že teď ani Alice nedokáže vidět mou budoucnost, předtím mi nemohl číst myšlenky jen Edward.

Už je to pár let, co jsem je viděla naposledy a za pár hodin je uvidím znova, má pomsta pomalu začne... A víte, co je nejlepší? Že na ni mám spoustu času, celou svou existenci, celou věčnost. Prostě tolik času, kolik budu chtít. Povězte, není to skvělé? Myslím, že je...

 

Nebydlely jsme přímo v Juneau, ale kousek za městem, v krásném domě v lese. Věděly jsme, kde bydlí Cullenovi a díky mým schopnostem zatím nevěděli, že vůbec existuji, natož že jsem někde v blízkosti.

„Zvládneš zamaskovat náš pach?“

„Jo,“ pověděla jsem a zavřela oči, soustředila jsem se a za chvíli to bylo, jen jsem tuhle svou schopnost musela zapnout.

„Jdeme se na ně podívat,“ ptala se nedočkavě Victoria, byla více natěšená než já.

„Jo, můžeme,“ přisvědčila jsem a podívala se do jejich budoucnosti, kde jsou. „Jsou na lovu,“ řekla jsem jí. „Za chvíli se vrátí.“

Victorie byla nedočkavá, nejraději by na ně hned zaútočila a vykašlala se na pomstu, věděla, že s mými schopnosti bychom je porazily levou zadní. Ale posuďte sami, to by nebyla žádná legrace, takhle si je pěkně budu vychutnávat.

Možná některé z vás udiví, proč jsem se tak změnila, proč jsem teď tak zatrpklá, ale za všechno může on. Když mi řekl, že mě nemiluje, zlomil mě, zdeptal, nebyla jsme bez něj vůbec nic! Tolikrát jsem se pokoušela zabít, ale nepodařilo se mi to, vždycky jsem nějakým způsobem přežila. Charlie ze mě byl zoufalý, nevěděl, co už se mnou dělat, už jsem ho ani nepovažovala za svou pravou rodinu, ta mě totiž opustila, byli to Cullenovi.

Vím, tohle zní krutě, ale je to pravda, oni o mně věděli více, zajímali se o mě a mé problémy, chtěli mě mít u sebe vždycky a za všech podmínek, pomáhali mi... A já je za to všechno milovala, ale oni to zničili! Odjeli, nerozloučili se, prostě jen tak krutě zmizeli z mého mizerného života. Kdyby zůstali alespoň oni, byla bych na tom mnohem lépe, určitě bych se nepokoušela zabít, protože bych měla alespoň je. Ale takhle mi připadalo, že nic nemá smysl a byla to pravda. Kvůli nim jsem trpěla a oni teď budou trpět kvůli mně, taky musí poznat tu hroznou bolest, když se jim všechno bude hroutit pod rukama.

Sice jim nikdy nedokážu ublížit tak moc jako oni mi, ale i to, co pro ně chystám, bude dostačující. Nevím ještě, kdy s tím vším začnu, možná zítra, možná za týden a nebo je budu chvíli pozorovat, zjistím jejich zvyky a pak je rychle zničím.

„Už,“ ptala se Victoria a já se podívala do jejich budoucnosti. Ano, už byl čas, všichni už by měli být doma z lovu.

„Jdeme,“ pověděla jsem jí a jako první vyběhla z domu, spěchaly jsme k jejich domku, který byl v lese asi dva kilometry od našeho.

Pozorovaly jsme je jen z dálky, Alice o nás nevěděla, vůbec neviděla nás v budoucnosti, díky bohu za mou schopnost.

Pozorovala jsem, jak Esme s Carlisleem čtou společně jednu knihu, vypadali tak šťastně, ale za chvíli nebudou, ten jejich úsměv brzy zmizí z jejich tváří. U nich mi bylo nejvíce líto, že odjeli, rodiče by děti zradit neměli a vždycky mě brali jako svou dceru, to nebylo fér.

Alice s Jasperem byli u sebe v pokoji a koukali na nějaký film, u kterého se muchlovali, Emmet s Rosalie to zvládli i bez filmu. Já ale hledala někoho jiného, osobu, kterou jsem ještě pořád milovala, ale v tuto chvíli více nenáviděla. Konečně jsem ho viděla, byl ve svém pokoji... Ale, co to.. nebyl sám, byla tam s ním nějaká malá hnědovláska, která se na něj smála. On jí to opětoval! Ne, co to je? Kdo to krucinál je? Líbali se... Ne, to ne, tohle nemůže být pravda!

Myslela jsem, že mi zlomil srdce, když mě opustil, ale opak byl pravdou, tehdy jsem měla pořád naději, že se vrátí, ale teď ta naděje zmizela. On miloval jinou, proto mě opustil! Mé srdce bylo znovu zlomeno, tentokrát definitivně a napořád, byla to mnohem horší bolest, než když jsem byla člověkem.

Přerývaně jsem se nadechla a z hrdla se mi vydralo tiché zavrčení, měla jsem chuť vběhnout k němu do pokoje a zničit mu úsměv hned. Rychle jsem se otočila a utíkala pryč, slyšela jsem, že za mnou běží i moje kamarádka, ale já jí utekla, nedělalo mi to problém. Nedokáže mě najít, teď potřebuji být sama. Utíkala jsem dlouho, chtěla jsem tu bolest vyběhat, třeba to pomůže.

Nakonec jsem se zhroutila na jedné mýtině a z úst se mi vydral zoufalý výkřik bolesti. Tolik to bolelo, jak mohl? Vždyť mi tolikrát pověděl, že nikdy nikoho nemiloval jako mě. A teď si našel ji, mou sokyni, nepřítelkyni, tu, kterou miloval tak jako kdysi mě, pokud mě vůbec někdy miloval. Tolik jsem tu upírku nenáviděla, bude trpět jako ještě nikdo nikdy, o to se už postarám, když Edwarda nemůžu mít já, nebude ho mít žádná!!!

Teď poznají, kdo já jsem, poznají, kdo je Isabella Swanová! Teprve teď poznají mou temnou stránku, pokud jsem si myslela, že můj minulý plán byl dostačující, tak jsem měla asi zatmění mozku, musím pro ně vykoumat něco mnohem složitějšího a bolestivějšího! Budu je terorizovat pořád, nebudou mít chvíli klidu a každý z nich si bude přát skončit svou existenci! To přísahám...

Co každému ublíží nejvíce? Jak budou nejvíc trpět? Když ztratí milovanou osobu... Ano, to je ono! Jsem génius, někdy překvapím samu sebe. S lepší náladou jsem se vydala domů, Victoria si už o mě možná dělala starosti, ale to nemusí... Jo a ještě jedno rozhodnutí jsem učinila: pomsta začne hned zítra, musím se nějak odreagovat a tohle by mi mohlo pomoct, určitě to bude skvělá zábava.

„Jsi v pořádku,“ skočila mi ihned okolo krku Victoria, když mě viděla. Předtím seděla jako hromádka neštěstí na verandě a čekala až přijdu domů, nic jiného dělat taky nemohla.

„Jsem dobrá,“ ujistila jsem ji. „Zítra začneme,“ pověděla jsem jí rozhodně a ona na mě pohlédla.

„Jsi si jistá? Opravdu  to chceš? Nemusíš to dělat jen kvůli mně, já se s tím smířím, už neprahnu po pomstě tak jako předtím,“ přiznala se.

„Chci to, příliš mi ublížili,“ zašeptala jsem.

„Dobře,“ přikývla a smutně na mě koukala, poprvé po tak dlouhé době jsem u ní viděla, že si o mě dělala starosti, možná mě brala jako svou přítelkyni, pro mě to byla jediná známá, ale nikdy nebude něco jako Alice, už se nechci znovu zklamat a zažít jakoukoliv bolest, proto bude lepší, když se na nikoho nebudu citově vázat. A to znamená, že ani na ni, je to jen upírka, co mi pomůže a já jí, obě dosáhneme pomsty a pak každá z nás půjde svou vlastní cestou.

Noc byla dlouhá, měla jsem dostatek času vše promyslet a nebylo to zrovna těžké. Plán, jak ublížit Rosalie a Emmetovi jsem měla hotový během chviličky. Pak jsem si přehrávala obraz Edwarda a té malé hnědovlásky, pořád jsem je viděla před očima a mírně se mi z nich zvedal žaludek, přála jsem si tak moc, když jsem ho chtěla pro sebe? Asi ano, příště si musím přát něco méně náročného, aby byla šance na splnění. Ale ono asi žádné příště nebude, jen to tady vyřídím a půjdu se zabít, to bude mé vysvobození.

Měla jsem dostatek času přemýšlet a uvědomila si, že zamilovaní lidé jsou velmi čitelní a tihle upíři byli taky zamilovaní, to mi pomůže. Už se na zítřek těším, jen budu potřebovat pomoc od svých schopností, ale myslím, že to vyjde, všechno dobře dopadne a jedna část mé malinkaté pomsty bude vykonána. Rosalie s Emmetem to budou mít nejsnadnější, původně jsem jim chtěla jen udělat něco s auty, ale rozhodla jsem se jinak. Alice jsem taky chtěla zničit jen šatník, to by ji pěkně naštvalo, byla na něm závislá, ale dopadne to úplně jinak. Všechno bude jiné, až s nimi skončím, už nebudou ta dokonalá rodinka, oni totiž nebudou žádná rodina!

Blížila se sedmá hodina, byl nejvyšší čas se připravit.

„Můžeme jít,“ zeptala jsme se Vicky, která čučela v obýváku na telku.

„Jasně,“ přisvědčila. „Už mi povíš, co chceš udělat?“

„Ne, to by nebylo takové překvapení, počkej si na výsledek,“ mrkla jsem na ni pobaveně a ona si povzdechla, má to se mnou těžké.

„Tak kam alespoň jdeme?“

„Kde asi budou v pondělí ráno? Ve škole, jdeme tam,“ pověděla jsem jí. Udělal jsem nás neviditelné a běžely jsme upíří rychlostí až do centra města, kde byla střední škola, kam Cullenovi chodili. Přijeli ve dvou autech, v jednom jel sám Edward s tou... holkou. Jak rychle se dá zapomenout na jednu lidskou dívku, že ano? Taky se někdy divím.

Stály jsme bokem, aby do nás nikdo nevrazil a já zapojila do hry své schopnosti, teprve teď začne ta správná zábava. Nejlepší bylo, že Alice nic neviděla, její vize jsem zablokovala a stejně tak i Edwardovu a Jasperovu schopnost,  pro jistotu jsem zaštítila i tu malou hnědovlásku, alespoň je trochu znervózním, když už se jim nemstím v tuto chvíli přímo.

Tak teď to začne. Viděla jsem jejich zmatené a nejisté pohledy, tohle se jim určitě ještě nestalo. Jasper se rozhlížel okolo sebe, až jeho zastavily na vyšší blondýnce. Ihned jsem mu vnutila pocit, že se do ní bláznivě zamiloval. Rose jsem zase nechala Emmeta nenávidět, dívala se na něj jako na nejnižší vrstvu společnosti, teď už pro něj byla jen lůza, nic víc. A Edward a ta holka? Tak ti se začali nenávidět a to naprosto šíleným způsobem. Když ho nemůžu mít já, nebude ho mít nikdo, o to se postarám!

Z dálky jsme je pozorovaly a dobře se bavily, bylo neuvěřitelné, jak se chovají. Někdy jsem jejich emoce ještě vyhrotila, všichni si dělali naschvály a já se bavila jejich výrazy ve tváři. Konec školy se blížil, měla bych jít něco provést Carlisleovi a Esme, ale opravdu se mi tam nechtělo, jim se příčilo ubližovat. Bohužel… Oni mi taky ublížili, měla bych jim to oplatit. Ale copak je nebude ubíjet pohled na své děti? Tohle pro ně bude ten nejhorší pohled, budou trpět jen tímhle. Ano, tohle bude dostačující, jejich šťastná a dokonalá rodinka se rozpadne, nezbude jim vůbec nic, tak jako mi. Budou sami, opuštění a místo srdce budou cítit ohromnou prázdnotu, která bude každým dnem horší a horší.

Nevím proč, ale Vicky se netvářila moc nadšeně, nechápala jsem to, vždyť ještě nedávno byla nadšená a posedlá pomstou. Co se to s ní jenom stalo? Pak si s ní budu muset promluvit…

Sledování té dříve šťastné rodinky mi přišlo velmi zábavné, mnohem lepší než nějaká komedie, vystačila jsem si takhle přesně týden, pak mě to přestalo bavit. Pohled na ně, jak jsou rozhádaní a zlí na sebe, mi připadal najednou smutný. Proboha, co jsem to zase provedla? Zničila jsem rodinu, kterou nade všechno miluji. Ano, ublížili mi, hrozně moc to bolelo, ale opravdu si zasloužili tohle? Musela jsem být zaslepená pořádnou nenávisti, když jsem byla schopná tohle provést.

Ještě před týdnem bych si nedokázala představit, že bych svého činu litovala, ale dneska si to vyčítám jako nikdy. Budu muset všechno zase napravit! Takhle to nemůžu nechat, zase to musí být ta stará milující rodina.

„Moc ti ublížili,“ promluvila za mnou Vicky.

„Stejně jsem to neměla dělat,“ zašeptala jsem. „Musím to napravit a pak dokončím plán, pojedu do Itálie.“

„To nesmíš!“

„Musím, napáchala jsem příliš mnoho zla, nezasloužím si žít! Musím odjet a doufat v odpuštění, snad mi jednou prominou a budou šťastní.“

„Nedělej to, nesmíš mě tady nechat samotnou, jsi jediná přítelkyně, kterou mám!“

„Nikdy jsem se jako kamarádka nechovala,“ zašeptala jsem. „Promiň mi to. Musím to udělat, odpusť mi to.“

Zavřela jsem oči a soustředila se na svou moc, snažila jsem se vše dát do pořádku. Opravdu jsem se snažila, vrátila jsem jim schopnosti a vrátila pravé city, které předtím cítily. Teď to bylo správně, ještě jsem je k sobě popošťouchla, abych měla jistotu, že budou opravdu spolu a šťastní, jak to má být.

„Sbohem,“ zašeptala jsem a utíkala pryč. Victoria na mě volala, ale já ji nevnímala, pospíchala jsem za svým osudem…

29.11.2009 00:21:15
ginerdefarell

Pokud ještě někdo chodí na tyhle stránky... Jste rádi, že se opět vracím k psaní?

Ano (186 | 98%)
Ne (3 | 2%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one