Jedna jednorázovka... taková o ničem, dlouho mi leží v počítači,že ji přepíšu,ale nějak se mi do toho nechce,takže to dávám tady v této podobě, co je...

EDWARD:

Díval jsem se do stropu a nevnímal lítostivé myšlenky své rodiny, i když to šlo dost těžko, ale za posledních sto let jsem se je už naučil ignorovat. Pořád to bylo jen jedno a to samé, litovali mě, i když měli litovat Bellu, ne mě, to já mohl za její smrt, to kvůli mně umřela! Cožpak to nechápali?!? Vždyť u toho byli, musí vědět, jak to bylo. Měli by mě nenávidět, místo toho mě litovali.

Ach bože, byl jsem tak hloupý, až umřu, zasloužím si jít do pekel, byl jsem tak hrozně sobecký, kdybych se od ní dokázal držet dále, mohla by žít a neumírat v osmnácti letech. Mohla by prožít šťastný lidský život po boku Jacoba Blacka a nebo Mikea Newtona, všechno by bylo lepší než její smrt. Nikdy si nepřestanu vyčítat, že to kvůli mně zemřela a vím, že na ni nikdy nedokážu zapomenout. Když jsem ji poznal, bylo to jako bych teprve začal žít, můj život získal barvy, vše najednou bylo mnohem veselejší. Už nikdy to nebude takové, zůstaly mi jen vzpomínky na lásku mé existence.

Její jediný úsměv mě dokázal pohladit po dávno mrtvém srdci, které se téměř znovu rozběhlo. Byla dokonalá, hrozně jsem na ni miloval její vůni, která mě šíleně dráždila a provokovala. Když jsem ji prvně ucítil, myslel jsem, že ji vysaji, ale naštěstí se to nestalo. Naše první setkání bylo ve školení jídelně, kde nás zvědavě pozorovala, její oříškové oči se na nás upíraly a já tehdy poprvé přišel na to, co ji odlišovalo od ostatních dívek: nedokázal jsem jí číst v mysli. Ale to nebylo jediné, co na ní bylo jiné. Ona byla jedinečná, nikdo nemohl být tak krásný jako ona, i když byla obyčejný člověk, tak mi připadala mnohem krásnější než Rosalie či jiná upírka.

Tolik mi chyběla, dal bych cokoliv za to, aby tady byla se mnou. Kéž bych dokázal vrátit čas, všechno bych udělal jinak, hlavně aby šťastná. Kdyby chtěla, klidně bych ji proměnil v upírku, nechal bych ji žít s Jacobem a nebo bych ji opustil, kdyby si to opravdu přála, splnil bych cokoliv, co by ji udělalo šťastnou. Nikdy mi nezáleželo na ničem než na jejím štěstí. Ale nakonec jsem zmařil její život a to si nikdy neodpustím.

„Edwarde,“ oslovila mě v myšlenkách Alice, věděla, že ji vyslechnu, i když asi nezareaguji, jak jsem měl v poslední době ve zvyku.

„Všichni se trápíme, kvůli ní i kvůli tobě, víme, jak moc jsi ji miloval, ale teď je pryč. Musíš začít zase znovu žít, nemyslíš si, že Bella by si to přála ze všeho nejvíce?“

Vztekle jsem zavrčel a slyšel její povzdechnutí, zajímalo by mě, jak dlouho by truchlila ona, kdyby přišla o Jaspera, určitě by se chovala tak jako já teď. Cožpak nechápe, že Isabella Swanová byla láska mé existence a bez ní nic nemá smysl? Můj život ztratil barvy, existovala jen temnota, kterou jsem viděl všude okolo, vše ztratilo svou krásu a eleganci. V srdci jsem cítil žal a obrovskou díru, část srdce mi totiž chyběla, byla to má druhá polovička – Bella, můj anděl, můj život, moje všechno.

Jediný, kdo mě dokázal chápat, byl Jasper, který věděl, jak se cítím, jeho schopnosti mu to říkaly, ale možná i kvůli mým pocitům se nezdržoval dlouho v místnosti se mnou, bylo to pro něj strašné, ale chápal mě a nic mi nevyčítal. Nešlo to překonat, alespoň ještě ne v tuhle chvíli, pro upíra sto let nic neznamená, alespoň ne pro mě. Sto let sem, sto tam, komu na tom záleží? Vypadám pořád stejně, jen uvnitř jsem jiný, zahořklejší, skleslejší, protivnější, plný bolesti ze ztracené lásky a výčitek svědomí ze zmaření lidského života. Ostatním členům rodiny už musím lézt na nervy, ale nic neříkají, opravdu se snaží. Často na ni vzpomínají a každá jejich vzpomínka bolí jako čert, je to jako by mi někdo neustále vrážel nůž do mého dávno mrtvého srdce.

Udělal bych lépe, kdybych ji proměnil, když mě o to žádala, teď by byla se mnou a snad i šťastná, hlavně by nehnila v hlubokém hrobě. Sevřel jsem ruku v pěst a opatrně stiskl prstýnek, který jsem měl v dlani. Na jeho obvodu bylo vyryto: Spolu navždy a pak datum naší svatby, která měla být začátek naší společné existence. Bohužel tomu tak nebylo, ale to jsme tehdy nikdo nevěděli a byli dokonale šťastní, jak se patřilo.

Když ke mně kráčela v bílých šatech, co jí vybírala Alice, vypadala jako opravdový anděl. Pamatuji si, že skoro běžela, aby u mě mohla být co nejdříve, nedbala na hudbu ani na Charlieho, který se ji snažil brzdit, aby šla do rytmu, ale ona dále držela své rychlé tempo a šťastně se usmívala, když stála vedle mě. Viděl jsem její rozzářené oči a nemohl jsem být šťastnější, nešlo to, ona mě udělala nejšťastnějším upírem světa. Bral jsem si nejkrásnější dívku na světě, nejhodnější a k tomu nejlaskavější, milovala mě a já miloval ji, připadalo mi, že jsme jeden pro druhého stvoření, tak dokonalý pár jsme byli, i když náš vztah vůbec nebyl jednoduchý, naopak byl plný překážek, které se nám podařilo překonávat. Až ta poslední se pro nás stala osudnou, ani naše láska nám nepomohla v její překonání, nebylo to bohužel možné.

Po svatbě následovala svatební cesta, kde ta noční můra začala, nenáviděl jsem den, kdy jsem se jí dotkl a miloval se s ní, to zapříčinilo všechny naše problémy! Nikdy jsem neměl riskovat styk s ní, byl jsem tak pošetilý, pár hodin touhy ji zabilo. Měl jsem jí to vymluvit, neměl jsem její přání plnit a měl jsem to zastavit, když jsem se ještě ovládal! To já ji zabil…

Tolik chtěla to dítě porodit, ale byla jen slabý človíček. Kdybych se s ní nemiloval, mohla by žít, teď by byla po mém boku, neutápěl bych se tady v žalu a nepřidělával své rodině starosti.

Jenže ona byla tak tvrdohlavá a za každou cenu chtěla to malé porodit, nedovolila nikomu z nás, aby jí o to malé připravil. A Rose ji ochraňovala a podporovala, tolik chtěla mít doma špunta, ale po její smrti si to vyčítala, to malé to totiž nepřežilo taky, byly zbytečně zmařené dva životy. Nevyčítal jsem jí, že plnila její přání, ona měla dost svých výčitek, tehdy se poprvé s Bellou doopravdy spřátelila, byly konečně jako opravdové sestry. Tehdy jsme byli ta pravá rodina a pořád jsme doufali, že se má žena rozmyslí a bude žít... Ale ona to neudělala, zemřela ona i naše dítě, tehdy můj život skončil, bohužel jen obrazně řečeno…

 

BELLA:

„Nessie, musíme jít,“ zavolala jsem do patra na svou dceru, která se za chvíli vyřítila ze schodů dolů, byla tak krásná a podobná lásce mé existence. Zdědila po něm jeho tvar očí, byly zelené, jako je měl kdysi i on, k tomu barva jejich vlasů byla stejně měděná, jakou jsem vídala u něj.

Ness byla dokonalá a byla to má milovaná dcera, i když jsme vypadaly jako sestry, obě navždy osmnáctileté, bez šance postoupit dále. Jednou bych za tohle dala všechno, co jsem měla, ale teď bych nejraději zemřela, bez něj to nemělo smysl, bez něj totiž už vůbec nic nemělo smysl.

„Můžeme jít,“ usmála se na mě Nessie a mě bodlo u srdce, ten její úsměv mi ho připomněl, tolik se mu podobala a netušila to, bohužel neměla šanci ho poznat. Viděla sice pár fotografií a poslouchala povídání o něm a jeho rodině, ale nikdy nedostala šanci je poznat.

Už s ním nejsem sto let, a místo aby to přestalo bolet, tak to bolelo ještě mnohem více, s každým dnem, hodinou, minutou a sekundou to bylo horší a horší a já s tím nemohla nic dělat, jen na něj vzpomínat a připomínat si chvíle, kdy jsme spolu byli šťastní. Ta doba s ním se mi zdála tak vzdálená, i když pro mě čas nic neznamenal, nezestárla jsem, alespoň ne fyzicky, po psychické stránce jsem se tolik změnila, smrt celé mé rodiny mě změnila.

Ano, čtete dobře, zemřeli, jsou navždy pryč. Když jsem se probrala jako upír a má dcerka ležela vedle mě, netušila jsem ještě, co se s nimi stalo. Ale pak mi to bylo velice jasně vysvětleno vlkodlaky, Jacob si myslel, že s ním zůstanu, ale to se sakramentsky mýlil. Nemohla jsem s ním zůstat, on byl vlkodlak a já upír, k tomu jsem nedokázala s nikým být, tím bych zradila Edwarda a to jsem nechtěla, ještě jsem ho tolik milovala a nikdy nepřestanu. On byl ten pravý a jediný, s kým jsem si svůj život dokázala představit, pro jiného nebylo místo po mém boku.

Přežívala jsem jen díky své dcerce, která pro mě byla vším, byl to můj střed vesmíru, můj jediný důvod žít. Kdyby nebyla, už dávno bych se vydala do Itálie a prosila o smrt, kdyby mi to nechtěli splnit, vyšla bych na slunce, klidně bych prozradila naši existenci, udělala bych vše proto, aby mě zabili. Věřím, že bych přišla na to, jak to udělat, v tomhle smyslu bych byla určitě velmi kreativní, tím si jsem jistá. A oni by mě nakonec zabili velmi rádi, udělala bych jim tolik problémů, že by na oslavu mé smrti uspořádali velkolepou slavnost.

„Zase myslíš na tátu,“ zeptala se mě v autě Nessie, dneska řídila ona a já ani neprotestovala.

„Ano, promiň,“ usmála jsem se smutně.

„Nemáš se za co omlouvat,“ ujistila mě a tvářila se nešťastně. „Jen bych byla ráda, kdybys začala znovu žít. Podívej se okolo sebe, ve škole po tobě letí hromada kluků, proč si s někým nevyjdeš ven?“ Pohrdavě jsem si odfrkla, kdyby znala svého otce a zažila s ním to, co já, taky by nechtěla jen tak někoho, nechtěla by totiž nikoho jiného než jeho. Copak neviděla, jak ti ostatní byli obyčejní, povrchní a tak… tak nudní?

„Je ještě brzo,“ pověděla jsem jí.

„Jen něco málo přes sto let.“

„Ano, co to pro mě znamená? Nechápeš to, Ness, jednou, až se do někoho zamiluješ a on se stane láskou tvé existence, tak to pochopíš,“ pohladila jsem ji ve vlasech a pak se koukala z okna, tohle se dělo skoro každé ráno. Já na něj prostě nedokázala zapomenout a mrzelo mě, že mou špatnou náladu přenáším i na svou dcerku, ale nemohla jsem jinak.

Jen co jsme zastavily na parkovišti před školou a vystoupily z auta, upřelo se na nás spoustu pohledů jako vždycky. Zlostně jsem sevřela rty, nesnášela jsem, když se na mě kluci dívali jako by mě chtěli svléct pohledem. Má dcera si to místo toho evidentně užívala, v tomhle mi trošku připomínala Rose, určitě by si spolu rozuměly, alespoň v tomhle ohledu. S Alicí by jezdila nakupovat, s Esmé by upravovala pokoje a zahradu, s Carlisleem by mohla mluvit o literatuře a historii, s Emmetem vyvádět všelijaké blbosti, kterým bych určitě nedokázala zabránit, s Jasperem by hrála šachy a s Edwardem by byli dobrými přáteli, určitě by si spolu rozuměli a on by ji učil hrát na klavír, což si vždycky přála, možná i proto, že jsem jí povídala, jak mi hrál on.

„Kouká na tebe Adam,“ pověděla mi a usmála se na kluka, okolo kterého jsme právě procházely.

„Ness,“ povzdychla jsem si zoufale a ona rezignovaně vzdychla, ale vím, že zítra to zkusí znovu, opět mi bude chtít někoho dohodit, i když ví, že ho stejně odmítnu jako všechny před ním. Jako by mě neznala a nevěděla, co udělám...

Školu jsme obě zvládly už několikrát, možná i proto jsme se snažily střídat obory, které studujeme. Jednou to bylo gymnázium, jindy obchodní akademie, vojenská či policejní škola a teď to byla škola umělecká, studujeme poslední ročník, zase se budeme muset stěhovat a bude jen na mě, kam pojedeme, má dcera mě bude následovat, tím si jsem jistá, šla by se mnou i do pekla.

„Na co myslíš,“ ptala se v hodině kreslení a pečlivě míchala barvy.

„Kam pojedeme o prázdninách,“ řekla jsem a podívala se na Susan, dívku, která nás sledovala a poslouchala, nikdy jsem neviděla větší drbnu.

„Aha, napadá tě něco?“

„Ne,“ pověděla jsem popravdě.

„Však je času dost,“ pověděla bezstarostně a já přikývla a zadržela dech, když kolem procházela učitelka, už jsem dlouho nebyla na lovu, dneska bych měla zajít, ostatním už jsem nebezpečná dnes.

Hned co skončila škola, tak jsme jely na lov, pěkně daleko od lidí, abychom na nějakého zbloudilého turistu náhodou nenatrefily. Utíkaly jsme spolu hlubokým lesem směrem na západ, odkud jsme cítily skupinku medvědů, kteří nám oběma chutnali. Když jsme hltavě pily, ucítily jsme jemnou vůni, která mohla patřit jedinému stvoření – upírovi. Byl jeden, to jsme poznaly, jen jsme nevěděly, jestli je to hrozba nebo ne, nezbývalo nám nic jiného než čekat, co se z toho vyvrbí.

Obě jsme stály v obranné pozici, já mírně před svou dcerou, abych ji případně mohla chránit. Netrvalo to dlouho a kousek před námi se objevil upír. Byl o něco vyšší než já, takže asi o hlavu vyšší než Nessie, jeho vlasy byly tmavě hnědé barvy a co bylo nejdůležitější, měl zlaté oči. Byl moc krásný a já si nemohla nevšimnout, jak se dívá na mou dceru a jak ona na něj, bylo zřejmé, že se jí líbí. Má pozice se mírně uvolnila, ale i tak jsem byla připravená kdykoliv po něm skočit a zabít ho, kdyby nám chtěl ublížit.

„Ahoj,“ pozdravil nás trochu nejistě, taky byl schopný kdykoliv se bránit či zaútočit, opatrnosti není nikdy dost. „Nechci vám ublížit,“ pověděl melodickým, mírně nakřáplým hlasem.

„Ahoj,“ pozdravila ho Ness a já jen kývla.

„Jmenuji se Jack a cítil jsem vás, chtěl jsem vědět, co jste zač, ještě jsem nepotkal nikoho, kdo se živí stejnou stravou jako já.“

„Bella a má dcera Renéesmé,“ představila jsem nás a zcela se uvolnila, věřila jsem mu. Dlouho jsme si povídali, nakonec jsem ho pozvala k nám a on přijal, byla jsem ráda, že má dcerka v jeho přítomnosti září radostí, i když někde na dně mého srdce byla závist, záviděla jsem jim jejich lásku, o kterou jsem přišla, ale už brzy se uvidíme.

 

EDWARD:

„Stěhujeme se,“ oznámil Carlisle a já na něj pohlédl, trochu nevěřícně, nemůžeme se tam vrátit! To přece nejde, bude tam tolik vzpomínek a bolesti, to mi snad dělá schválně? Chtějí, ať se z toho všeho zblázním? Jako by nestačilo, co zažívám na tomhle místě. Tam to bude ještě horší, nepřežiji to.

„Kam,“ ptala se Rose.

„Do Forks,“ pověděl a stál si za svým, všichni věděli, jak bude těžké se tam vrátit, ale pro mě to bude mnohem bolestivější než pro ně. Budu žít v domě, kde jsem trávil čas s ní. Každý obraz, každá stěna, všechno mi bude připomínat její osobu, schodiště mi připomene, jak často tam padala a já nebo Emmet ji chytali, aby si neublížila.

„Kdy,“ položil otázku Jasper.

„Zítra, už jsem koupil dům,“ pověděl otec a já na něj překvapeně pohlédl.

„Ten minulý si někdo koupil, nějaká žena,“ vysvětlil. Dali jsme se do balení, naštěstí se o mé věci postarala Alice, protože já neměl žádnou chuť jít něco balit, nejraději bych vzal nohy na ramena a odjel do Itálie, ale ublížil bych tím své rodině, která si už užila bolesti dost, další si nezaslouží. Alice měla sbaleno rychle, nábytek jsme nechávali v domě, peníze pro nás neměly žádnou cenu, byly důležitější věci, do domu ve Forks si koupíme něco nového.

Nakonec jsem se dal do balení věcí, které po mě byly vším, s největší opatrností jsem zabalil vybledlou Bellinu fotku, její oblíbenou knihu a pár dalších drobností, které pro mě měly nevýslovnou cenu. Kdyby se něco z toho ztratilo anebo rozbilo, byla by to pro mě nevyčíslitelná ztráta, kterou by nikdo a nic nedokázal nahradit, tím si jsem jistý. To jsou jediné věci, které mi po ní zbyly a dokazují mi, že byla skutečná a že jednou, snad brzy, se potkáme na opačném břehu.

Vyjeli jsme brzy ráno a do státu Washington jsme se dostali večer, v noci jsme dojeli přímo do Forks, kde se skoro nic nezměnilo, jen zde stálo více domů a modernějších. Projížděli jsme okolo Bellina domu a mi se sevřelo srdce, kolikrát jsem do jejího pokoje lezl oknem a pozoroval, jak spí?  Mockrát, pamatuji si první dny, kdy o mně nevěděla, a já poslouchal, jak mluví ze spaní mé jméno nebo volá maminku, po které se jí stýskalo, nesnášela to tady, milovala slunce a teplo, tady se ani jednoho nedočkala.

Zastavili jsme před domem, co byl skrytý před zraky lidí, stál kousek za městem v lese, byl úplně jiný než náš starý dům, ale byl krásný. Možná kdyby byla jiná situace, tak bych se z něj dokázal i radovat, ale tentokrát to nešlo. Rychle jsme vybalili věci, hned ráno jsme měli jít už do školy a Carlisle do práce, Esmé měla pracovat zase doma, dělat nějaké návrhy pro firmu, co sídlí v Seattlu. Líbilo se jí, že může pracovat ve Forks a kdykoliv se jí zachce, k tomu nám mohla být neustále na blízku, kdyby se cokoliv přihodilo, byla to opravdová máma se vším všudy.

 

BELLA:

Věděla jsem, že jednou ten den přijde a byla jsem doopravdy ráda, že je má dcera šťastná. Odjíždí se svou novou láskou, viděla jsem na nich, jak moc se milují a jsou šťastní, tolik jsem jim to přála, zaslouží si to, oba dva.

A já se zítra vydám do Forks, kde to všechno začalo, ještě jednou se chci podívat do jejich domu a chvíli tam žít, oživit vzpomínky, možná tam začnu chodit i na střední. V tom malém městečku jsem potkala svou životní lásku, tak si oživím vzpomínky, chvíli povzpomínám, no a pak se vydám do Itálie a budu žádat o smrt, to bude nejlepší řešení, konečně Edwarda zase uvidím.

Měla bych se zastavit i na hřbitov a podívat se na Charlieho hrob, někde tam je i můj náhrobek, ale hrob je bez těla.

Do Forks jsem vyjela v poledne, nebylo to daleko, večer jsem dojela na místo a mohla se začít ubytovávat v domě, který jsem tak moc milovala. Vypadalo to, že tady po nich nikdo nebydlel, všude byl jejich starý nábytek, který byl přikrytý plachtami a tak moc mi připomínal, co se tady dělo. Zničeně jsem se zhroutila na zem a vzlykala bez slz, nečekala jsem, že na mě tak prudce dolehnou vzpomínky a pocity. Nejhorší to bylo v jeho, vlastně v našem pokoji, tolik a přitom tak málo, jsme toho tam zažili a stihli. Vybavila se mi vzpomínka, jak jsem se ho snažila svést, to bylo opravdu zajímavé, hlavně jak nechápal, co po něm vlastně chci. Ale tolik se bál, že by mi mohl ublížit, při tom milování s ním bylo to nejkrásnější, co jsem zažila. Pečlivě jsem uklidila celý dům a rozhodla se, že do školy půjdu hned ráno, alespoň to budu mít za sebou.

Do školy jsem dojela těsně před zvoněním, vůbec to tam nevypadalo jako kdysi, škola byla zmodernizovaná a opravená, na parkovišti stály nejnovější auta a ne nějaké staré křápy, které sotva jely. Mé auto tam dokonale zapadalo, alespoň v tomhle jsem nevzbuzovala pozornost. Všichni si mě prohlíželi, zírali na mě v hodinách a mi to bylo velice nepříjemné, tolik mi to připomněla první den ve škole, když jsem byla ještě člověk. S nikým jsem se nebavila, lidé se mě děsili, možná za to mohla i má pitomá nálada. Konečně tady byl oběd a já zamířila do jídelny, jen co jsem vešla dovnitř, ztuhla jsem a rozhlédla se, cítila jsem upíry a ta vůně mi byla tak povědomá. Asi začínám bláznit, mám halucinace...

U stolu v rohu místnosti jsem viděla sedět svou rodinu, všechny Cullenovi, kteří vypadali jako přešlí mrazem, byli stejně krásní jako před sto lety, stejně dokonalí, možná ještě více, protože dnes jsem je poprvé viděla upíříma očima.

Ne, to není možné, oni jsou přece mrtví, nemůžou tady sedět. Trochu jsem se třásla, ale pořád jsem je pozorovala, konečně se jejich pohledy upřely na mě. Kdybych mohla plakat, plakala bych, netušila jsem, jestli jsou skuteční, ale pokud ano, tak se splnil můj sen. Pokud ne, tak je to krutá hra mé mysli a osudu, takhle by mě neměl nikdo trápit.

„Edwarde,“ hlesla jsem tiše, ten jediný na mě nepohlédl, ale upíral pohled do desky stolu. Když zaslechl své jméno, které mi vyklouzlo z úst, prudce zvedl hlavu a já zalapala po dechu, vypadal tak zničeně, v očích se mi zračila bolest stejně tak velká, jakou jsem viděla u sebe, když jsem pohlédla do zrcadla. Tohle dokonalé stvoření by se nemělo tak trápit, nebylo správné trápit anděla.

„Bells,“ zašeptal nevěřícně, ale já už pomalu začínala věřit, že je to skutečnost a rozběhla se k jejich stolu, tolik jsem si je přála obejmout dříve, než mi zmizí. Můj anděl se vymrštil od stolu, udělal to rychle, ale jen tak, aby nevzbudil podezření a spěchal ke mně, setkali jsme se uprostřed jídelny, nyní se na nás upíraly pohledy všech, dokonce i vyučujících. Zoufale jsem ho k sobě tiskla, už ho nemůžu nechat odejít, už nikdy. Šeptala jsem jeho jméno a odmítla ho pustit, horečnatě jsem líbala jeho rty, které mi tolik chyběly, ale i po tolika letech jsem si pamatovala jejich tvar a chuť, nešlo na to zapomenout.

Zoufale jsme se k sobě tiskli a líbili, oba jsme se museli přesvědčit, že ten druhý neodejde. Konečně jsme se od sebe alespoň na chvíli dokázali odtrhnout a hleděli se do očí, najednou jsem už v srdci necítila díru, bylo to, jako by tam nikdy žádná nebyla.

„Bells,“ skočila mezi nás Alice a divoce mě objala.

„Tolik jsi mi chyběla, sestřičko,“ vzlykala a objímala mě. Objali mě i všichni ostatní, Emmet mě několikrát vyhodil do vzduchu a pevně objímal, jeho medvědí objetí mi tolik chybělo.

„Jak je to možné? Řekli mi, že jste mrtví,“ ptala jsem se.

„Ne, žili jsme, to ty jsi zemřela, tvé srdce nebilo a ani srdce naší dcery,“ šeptal Edward s takovou bolestí v hlase.

„Žijeme, obě,“ pověděla jsem. „Nessie odešla s Jackem před pár dny a já odjela sem, nikdy bych nevěřila, že vás ještě někdy uvidím,“ říkala jsem dojatě a pořád se někoho z nich dotýkala, nejvíce Edwarda, kterého jsem držela okolo pasu, bála jsem se, aby mi znovu nezmizel.

„Nikdy mě už nenechávejte samotnou,“ požádala jsem je zoufale a oni souhlasili, vypadali opravdu šťastně a já byla taky.

„Pojedeš s námi,“ pověděla Alice rozhodně. Všichni jsme se vydali k autům na parkoviště, Edward jel se mnou, ostatní jeli jeho stříbrným Volvem, nezměnil značku. Doma byl Carlisle i Esme, oba mě vítali velmi radostně, připadalo mi, že jsem se vrátila k rodičům, tolik mi chyběli.

Už si nikým nenechám vzít své štěstí a lásku, udělám vše proto, abych je ochránila, už nikdy nedovolím, abychom byli od sebe odloučeni. A brzy sem přivedu Nessie, teprve pak budeme kompletní..

22.02.2011 14:54:55
ginerdefarell

Pokud ještě někdo chodí na tyhle stránky... Jste rádi, že se opět vracím k psaní?

Ano (186 | 98%)
Ne (3 | 2%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one