:)

ŽÍT BEZ NĚJ

„Kde máš svého milované Edwarda,“ zavrčela na mě Victoria a já se mírně otřásla.

„Pryč,“ zašeptala jsem apaticky. „Pokud mě chceš zabít, klidně to udělej, ale neublížíš mu tím. Už mě nemiluje,“ vysvětlila jsem. Bolelo to, tak moc mi to drásalo srdce. Rudovláska se na mě překvapeně podívala.

„Takže tě opustil,“ ujišťovala se a tvářila se nevěřícně. Nezbývalo mi nic jiného než kývnout. Chvíli přemýšlela a něco si mumlala o tom,že to nebude pořádná pomsta.

„Stejně tě zabiju,“ pokrčila rameny a ďábelsky se zasmála. Teprve nyní mě přepadl strach a vzpomněla jsem si na Charlieho a Renée a další přátelé. Viděla jsem, jak se chystá skočit a její oči zářily ďábelským leskem.

Když se odrazila ke skoku, zavřela jsem oči a doufala, že to bude rychlé. Místo nárazu jsem ale slyšela jen zvuk jako by se srazily dva kameny. Otevřela jsem oči a viděla, že kolem je několik postav v dlouhých černých pláštích.

„Volturiovi,“ řekla tiše Vctoria a poté rychle zmizela, nikdo ji nepronásledoval. To jméno mi něco říkalo, určitě jsem ho už slyšela. Ale kde a v jakém smyslu?

„Isabella Swanová,“ pověděl jeden a sundal si kápi. Hleděla jsem do obličeje překrásného upíra a nemohla jsem si nevšimnout jeho rudých očí.

„Chcete mě zabít,“ zajímalo mě.

„Je to jedna z možností, znáš naše tajemství,“ pověděl a trochu se usmál. „Ale z tajných zdrojů vím o vašich schopnostech odolávat čtení myšlenek.“

„Řekli vám to Cullenovi?“

„Ne, ti nemají ani ponětí, že jsem tady.“

„Co po mně chcete?“

„Ať se staneš jednou z nás.“

„Nechci, chci žít normální život. To toho chci tolik?“

„To nepůjde, víš toho tolik a ten tvůj talent,“ dotkl se mé ruky a usmál se.

„Chcete mě k tomu donutit?“

„Ne, ale mám pro tebe nabídku.“ V otázce jsme pozvedla obočí a zadívala se upřeně na jeho tvář.

„Přeměníme tě a budeš pro nás pracovat, dostaneš věčný život a tvým úkolem bude usměrňovat upíry, kteří se budou vzpírat zákonům.“

„Nechci se k vám přidat a pít lidskou krev.“

„To po tobě nikdo nechce, můžeš pít zvířecí krev, ale budeš muset dávat pozor na ty upíry, kteří se budou chtít vzepřít, můžeš studovat a dělat si co chceš, jen ty vzbouřence budeš klidnit. Nemusíš to dělat celou dobu, stačí jen chvíli.“

„Nemám na výběr, že?“ Uvědomila jsem si tu skutečnost, že oni mi nedávají na výběr, ať budu chtít cokoliv, přemění se.

„Ne, nemáš,“ přiznal.

„Co je dále podmínkou?“ Aro pokynul ostatním, aby se vzdálili a mluvil ke mně tak tiše, abych to slyšela jen já a ne ostatní. Byla jsem vyděšená, tohle po mně nemohl chtít! Ale uvědomila jsem si, že můj chabý život je něco, co bych obětovala pro štěstí své rodiny a tak jsem přikývla, byla jsem rozhodnuta.

Dva upíři z gardy mě chytili za ruce a pěvně mě svírali a třetí ke mně přistoupil Pomalu mi odhrnoval vlasy z krku a nasál mou vůni.

„Opravdu pěkně voníš,“ uznal a na nic nečekal, zakousl se mi do hrdla. Cítila jsem, jak jeho ostré zuby prostupují mou kůži, byla to opravdu velká bolest.

Nejhorší bylo, když se ode mě odtáhl a začal mě spalovat žár, který se mi šířil po celém těle, horší bolest jsem nikdy nezažila a modlila jsem se, aby to už skončilo.

Během těch dvou dnů bych byla raději kdybych umřela, ale nestalo se tak,  bohužel pro mě.

„Konečně,“ pověděl Aro, když jsem se probrala. Mé poslední probuzení bylo zvláštní, cítila jsem se tak jiná, najednou jsme měla v hlavě obrovský prostor a vše jsme viděla tak detailně a slyšela vše, co se dělo daleko okolo mě.

„Pojedeme do Itálie,“ oznámil mi upír a hodil po mně dlouhý černý plášť. Žízeň mi způsobovala bolest v mém hrdle, bála jsem se, že někoho bych mohla zabít.

„Potřebuji na lov,“ řekla jsem a on kývl.

„Les je všude okolo mě, za hodinu vyrážíme, takže tady buď v čas. Půjde s tebou Demetri,“ pokynul jednomu z upírů. Demetri vystoupil z řady a já se rozběhla do lesa, následoval mě a sledoval, jak lovím. Ve tváři měl znechucení, nechápal, jak můžu pít zvířecí krev, ale nechtěla jsem být zrůda a hlavně jsem myslela na Cullenovi.

Cesta do Itálie byla nudná, měla jsem konečně čas přemýšlet a uvědomila jsem si, že na Edwarda nikdy nezapomenu, ale i teď, když jsem upírka, tak jej nemůžu najít , i když po tom toužím mnohem více než kdy dříve, protože vím, že teď bych jej dokázala najít díky svým instinktům. Ale on mě nemiloval, možná si našel někoho jiného a já už nemám právo zasahovat do jeho života.

V Itálii jsme strávila půl roku, udělala jsem si tam střední školu, podala si přihlášku na výšku, kam jsem měla nastoupit za rok. Ale nejlepší bylo, že jsem se naučila ovládat a bojovat, tolik jsem netoužila po lidské krvi, i když někdy jsem měla okamžiky, kdy jsem ji opravdu chtěla. V té situaci mě ale vždy zachránila myšlenka na Edwarda a jeho rodinu, co by tomu asi řekla a vždy jsem se ovládla.

A teď jedu zpátky do Ameriky a jsem zvědavá, co mě tam čeká...

 

Je to už dlouho, co mě opustil. Pomalu si už nepamatuji jeho úsměv a sametový hlas a jeho tvář se ztrácí v neprostupné mlze. A to prý upíři mají dobrou paměť, trochu jsem se té ironii musela ušklíbnout. Když mají tak dobrou paměť, jak mohl zapomenout na mě? Možná nezapomněl, jen přestal milovat, jak mi sám řekl a já tomu teď začala opravdu věřit.

Kdybych mohla plakat, určitě by mi teď jedna slza sklouzla po tváři. Jenže to už dlouho nemůžu a to mi na tom lidském životě chybí asi nejvíce...

„Isabello,“ oslovil mě Alex tiše. Zvedla jsem k němu oči a slyšela, jak si trochu povzdychl.

„Zase jsi vzpomínala?“

„Ano,“ pověděla jsem. „Nelze zapomenout.“

„Měla by ses dát dohromady.“

„Jo, já vím, ale není to lehké. Co potřebuješ?“

„Volal Aro, chce, aby ses podívala do Colorada na pár novorozených, kteří dělají problémy.“

„Podíváme se na ně, za chvíli vyjedeme,“ pověděla jsem mu. Přikývl a odešel, byla jsem za to ráda. Zvedla jsem se z černé pohodlné pohovky a šla jsem se obléct. Ze skříně jsem si vzala černé tílko, mikinu a volnější černé kalhoty, které mi nebránily v pohybu. Ještě černé botasky a mohla jsem vyrazit.

Alex už čekal v autě na místě spolujezdce, jako vždy jsem řídila já. Zamilovala jsem rychlou jízdu, už jsem chápala Cullenovi, proč milovali rychlá auta.

„Do Colorada to bude chvíli trpět, můžu si pustit hudbu,“ zajímalo mého spolujezdce, když jsme vyjeli.

„Ne,“ řekla jsem jen. Od jisté doby jsem si už v autě hudbu nepouštěla, příliš mi ho připomínala a nechtěla jsem zbytečně znovu trpět. Cesta proběhla mlčky, ale cítili jsme, že už není co říct, rozuměli jsme si i beze slov. Na Alexovi jsem měla ráda, že nevyzvídal a uměl mlčet, ale i rozesmát. Až s touhle prací seknu, bude mi chybět. Aby jste chápali, sem tam mě přijel zkontrolovat a pak podal zprávy Arovi, vždy zůstal jen pár dnů, aby se přesvědčil, že jsem v pořádku.

V Coloradu to šlo rychle i díky Lexovi, který upíry ihned vystopoval, byl na tohle docela nadaný. Pár upírů jsem se musela zbavit, odmítli se podřídit pravidlům. Bylo to pro mě o to horší, že byli novorození a nikdo jim pravidla neřekl, nemohli o nich vědět.

Přišlo mi, že jejich smrt byla v podstatě zbytečná, ale nemohla jsem je nechat žít, aby vraždili nevinné lidi.

„Bylas dobrá,“ pochválil mě na zpáteční cestě můj ochránce a dozorce.

„Díky, ale nemyslím si to,“ řekla jsem tiše.

„Nemůžeš si vyčítat smrt každého upíra, kterého nepřesvědčíš, aby dodržoval pravidla.“

„Vím, ale stejně asi budu, je to čím dál těžší,“ pokrčila jsem rameny.

„S tím asi nic neudělám, co?“

„Ne,“ usmála jsem se na něj. „Máš nějaké nové zprávy od Ara? Něco, co bychom měli vědět?“

„Něco málo, říkal, že se v naší blízkosti bude potulovat několik upírů, během pár dnů  by měli dorazit.“

„Víme o koho jde?“

„Jde o několik vzbouřenců, předáme je Jane a Alecovi, přijedou si pro ně. Jenže pár dnů je budeme muset pravděpodobně hlídat, nevím totiž, kdy se sem z Itálie dostanou.“

„Máš školu a práci, musím platit nájem a splátky na auto,“ zavrčela jsme vztekle.

„Já vím, právě proto je budu hlídat já, ale snad přijdou brzo,“ pověděl pobaveně.

„Cože? Ty? Myslíš, že tam raději zůstanu s tebou,“ pověděla jsem a vzpomněla jsem si, jak to minule dopadlo. Měl hlídat dva upíry a místo toho se celkem dobře skamarádili a zkoušeli alkohol, který byl u mě v baru. Vypili všechno, co tam našli a tak se opili jako dogy.

„To se už nestane, bylo mi pěkně blbě,“ pověděl a otřásl se nad tou vzpomínkou, zatímco já se smála.

„Kdy s tím skončíš? Aro mi nikdy neřekl přesně, jen že brzy.“

„Má pravdu, brzy,“ zazubila jsem se zvesela. Ohnal se po mně a drcl mi do ramena, i když to bylo dost nebezpečné, když řídím.

„Hej,“ řekla jsem jen. „Trochu opatrnosti, kolem je i pár aut a kdybych je smetla ze silnice, tak by mi nepoděkovali.“

„Jasně,“ zamumlal a už mě nechal být, dneska jsem nebyla právě nejlepší společník.

Cesta domů uběhla rychleji než jsem čekala, naštěstí jsem stihla i práci. Aby jste rozuměli, když mám čas, což je hlavně večer, tak pomáhám, kde se dá. Má několik brigád, některé večery v týdnů pracuji jako servírka v restauraci, někdy si přivydělávám doučováním dětí a někdy pracuji v muzeu a pomáhám s restaurováním. Když jsem přijela do Ameriky, bylo to pro mě těžké, ale alespoň mě bavila škola, kterou jsme se rozhodla studovat, dějiny umění měly něco do sebe a restaurování bylo zábavné.

Je to už pět let, co jsem tady, ale zatím jsem nelitovala rozhodnutí, že jsem se vrátila.

Alexe jsem vykopla z auta na začátku města a spěchala do restaurace, kde jsem dnes večer měla pracovat. Celkem jsem se tam těšila, platili dobře a lidé tam byli hodní a zdvořilí. Možná proto, že nešlo o žádný druhořadý podnik, spíše pro ty opravdu bohaté.

Pořádně jsem šlápla na plyn, abych nepřišla pozdě. Nakonec jsem to stihla, v šatně jsem se rychle převlékla do uniformy, kterou tvořily černé kalhoty, bílá košile a elegantní černá vesta. Ještě jsem si přečesala vlasy, které jsem měla trochu rozcuchané a začala jsem pracovat.

„Dnes budeš obsluhovat soukromý salónek, ano? Máme tam velmi vážené hosty a nemám tady teď nikoho zkušenějšího než jsi ty,“ pověděl mi šéf a já přikývla.

„Mají už objednáno?“

„Ne, před pár minutami přišli, myslím, že bys měla jít.“

„Už jsem tam,“ usmála jsem se, šéf byl hrozně pohodový chlapík, kterého jsem měla docela ráda, nikdy mi nedělal problémy.

„Dobrý večer,“ pozdravila jsem hosty a mírně se uklonila, přesně, jak jsem to měla předepsané. „Vítám vás v našem podniku, jmenuji se Bella a dnes večer vás budu obsluhovat,“ usmála jsem se na ně a podala jim jídelní lístky, teprve teď jsem si všimla, kdo všechno v místnosti sedí. Byli tam skoro všichni z muzea a ještě několik osob, které jsem neznala.

„Bello,“ pozdravila mě překvapeně moje vedoucí Anett.

„Dobrý večer,“ usmála jsem na ni vřele.

„Nevěděla jsem, že pracuješ i tady, jak to proboha všechno stíháš? Škola, muzeum, restaurace...“

„Těžko, ale zatím to zvládám, těžký život studentů,“ zašklebila jsem se na ni zvesela.

„Dovol, abych ti představila naši novou restaurátorku Esme Cullenovou, která se sem přistěhovala i s rodinou a bude pomáhat s obrazem, na kterém taky pracuješ. Esme, tohle je Bella Swanová, právě tady studuje dějiny umění a u nás má praxi,“ představovala mě Anett ženě, která seděla hned vedle. Strnula jsem v pohybu a dívala se do tváře upírce, kterou jsem už velmi dlouho neviděla. Vzbuzovala ve mně tolik vzpomínek a bolesti.

„Bello,“ promluvila překvapeně a rychle vstala od stolu, aby mě mohla obejmout. Ani jsem se nenadál a svírala mě ve své náručí a já vdechovala její vůni a nejistě jsem jí objetí opětovala.

„Vy se znáte,“ zajímalo ředitele muzea Petera Clarka.

„Ano, když bydleli jsme obě ve Forks,“ přiznala Esme.

„Ve Forks? Neříkala jsi, že jsi předtím žila v Itálii?“ Nechápala to Anett a Esme sebou cukla a v očích se jí objevil děs. Poznala, že jsem upír, ale Itálie by ji ani ve snu nenapadla.

„Ano, žila, ale jen chvíli, předtím jsem byla s otcem ve Forks,“ vysvětlila jsem.

„Ach tak. Můžu tě pozvat k našemu stolu? Domluvím se s majitelem, abys tady mohla s námi zůstat,“ nabízel ihned ředitel a než jsem se nadála, byl pryč, aby vše domluvil.

„Musíme si promluvit,“ pověděla mi Esme a stále mě držela za ruku a táhla mě na místo vedle sebe, kde byla volná židle.

Za chvíli se vrátil ředitel a se šéfem, který mi pokynul, abych šla s ním a já to ráda přijala.

„Máš štěstí, že jsem sehnal Nell, aby to za tebe vzala, takže se běž převlíknout a budeš mít směnu až zítra, ano?“ S povzdychem jsem přikývla, myslela jsem, že mi to nedovolí, ale nemohl to přece odepřít hostům, zvláště ne Clarkovi, který byl i tady ve městě hodně významný.

„Máš něco na sebe?“

„Ne, nic, co by se hodilo, ale můžu zavolat jednomu známému, aby mi něco přinesl, byl by tady za chvíli,“ pověděla jsem.

„Dobře, tak si to zařiď a počkej v šatně, pošlu ho za tebou,“ usmál se na mě přátelsky. V šatně jsem se sklátila na lavičku a pak vylovila z tašky mobil, abych zavolala Lexovi.

„Jo,“ zvedl znuděně telefon.

„Potřebuji, aby smi do práce přinesl nějaké šaty nebo kostýmek, něco hodně elegantního, ale ne moc vyzývavého, rozumíš?“

„Jo, proč to potřebuješ?“

„Budu slavit,“ pověděla jsem mu. „Pohni si,“ požádala jsem ho a zavěsila, na jeho dotazy bude času dost a dost potom. Během chvíle dorazil a přinesl mi jedny večerní šaty na zem, jedny ke kolenům a kalhotový kostýmek, který jsem nosila ráda, ale bohužel většinou na výstavy v muzeu.

Proto jsem sáhla po zlatých šatech ke kolenům, které byly na ramínka a měly poměrně hluboký výstřih. Ještě jsem si vzala sáčko, aby mi nebyla zima a zlaté boty na dost vysokém podpatku.

„Cítím upíra,“ zasyčel Alex a byl rozhodnutý mě bránit.

„To nic, to je jen Esme Cullenová,“ uklidnila jsem ho. Tvářil se překvapeně, netušil stejně jako já, že tady má být. Možná to bylo překvapení od Ara, kdybych to totiž věděla, určitě bych odtud zmizela dřív, než bychom se setkaly. Ale teď jsem odjet prostě nemohla, bylo by to příliš nápadné.

„Dobře, dej na sebe pozor a kdyby něco, tak zavolej.“ Přikývla jsem a když odešel, konečně jsem se převlíkla. Do malé zlaté kabelky jsem nastrkala osobní věci, zbytek mi vzal Alex domů, abych to nemusela tahat sebou. Pečlivě jsem pověsila uniformu na ramínko a schovala do skříňky, naposledy jsem zkontrolovala svůj vzhled v zrcadle a vešla jsem do salónku, kam jsem byla pozvána. Cestou jsem stihla pozdravit pár známých zákazníků, kteří mě nevěřícně sledovali.

Když jsem vešla do salónku, upřely se na mě pohledy všech v místnosti a Esme na mě kývla, abych se posadila k ní.

„Objednala jsem ti bílé víno a na jídlo štiku,“ hlásila mi a já se přemohla a usmála, jak jinak reagovat na jídlo, které nejím?

„Děkuji, jsi moc hodná. Co vás přivedlo až sem?“

„Práce a Alice s Japerem, kteří tady taky začali studovat. Budou nadšení, až zjistí, že jsi tady taky, určitě se musíš zastavit k nám domů,“ mluvila nadšeně. „A musíš nám povědět vše, co jsi dělala, hlavně jak ses dostala do Itálie.“

„Dobře, někdy se zastavím,“ snažila jsem se z toho vykroutit.

„Někdy? Ne, to bys nepřišla, na to tě znám až moc dobře, dneska prostě přespíš u nás, něco ti půjčím na převlečení.“

„Nikdy jsem nevěřila, že jsi tak ďábelská,“ povzdychla jsem si a tím ji upřímně pobavila. Pak nám ostatní nedali šanci, abychom si my dvě v klidu popovídaly a vtáhly nás do rozhovoru. Nechtěla jsem to, ale stala jsem se středem pozornosti, točilo se okolo mě spoustu mužů a já si s nimi musela připíjet vínem a dalšími panáky, i když to se mnou nic nedělalo a tak jsem musela hrát trochu rozvernější náladu.

Bylo půl dvanácté, když jsem se začali zvedat a nikdo mě nenechal zaplatit svou útratu, zaplatil to šéf muzea za mě i za Esme, i když jsme obě protestovaly. Nakonec jsme to nechaly být a šly čekat ven na Carlislea, který nás měl vyzvednout. Teda, měl vyzvednout svou ženu, o mně zatím ještě nevěděl, ale to přijde.

Venku jsme čekaly jen pár minut, když u nás zastavil černý mercedes. Carlisle vystoupil z auta  a já si uvědomila, že je krásnější než když jsem ho vnímala jako člověk, vypadal jako anděl. Usmál se na Esme a objal ji a teprve poté si všiml i mě. Překvapeně se díval ze mě na Esme a já se musela usmát.

„Ahoj Carlisle,“ promluvila jsem.

„Bello,“ zvolal radostně a už mě svíral v náručí, bylo příjemné vidět, že mě rád vidí, že nezapomněl.

„Pojedeš s námi,“ zajímalo ho.

„Ano, Esme nedá jinak, je hrozně neodbytná, už vím, po kom to má Alice.“ Oba se zasmáli a Carlisle nám galantně otevřel dveře, já se posadila dozadu, oni dopředu.

„Všechno nám musíš povědět,“ mluvil Carlisle a co chvíli se podíval do zpětného zrcátka.

„Určitě a vy mi taky musíte říct, co se všechno stalo, určitě toho bude mnoho co říct, neviděli jsme se skoro šest let.“

„Omlouváme se, že jsme tak náhle odjeli,“ promluvila Esme a dívala se na mě. V mých očích se objevila bolest, nerada jsem na to období vzpomínala.

„To je.. dobré,“ řekla jsem trochu nejistě, dobré to totiž nebylo.

„Jak se mají ostatní?“

„Rosalie a Emmet žijí teď chvíli jako manželé, předevčírem se vzali v Las Vegas, Alice a Jasper tady studují filosofii,“ podával mi novinky Carlisle.

„A Edward?“ Jeho úsměv zmizel a tvářil se velmi vážně.

„Odjel,“ zašeptal tiše a já nechápala, co se to děje.

„On vás opustil? Kam jel?“

„Odjel před pár dny, dost těžce nesl rozchod s tebou, stejně pořád nechápu, proč ses s ním rozešla.“

„Já s ním?“ Zírala jsem na něj jako by spadl z višně.

„No.. ano,“ řekl, ale už v tom nebyla ta jistota, která se v jeho hlase ozývala celou tu dobu.

„To on se rozešel se mnou, řekl, že odjíždíte a on mě opustil, nedovolil mi jet s vámi. Už mě nechtěl, přestal mě milovat,“ musela jsem zavřít oči nad přívalem bolesti, vzpomínat nebylo nejlepší.

„Cože,“ vykřikla Esme zděšeně.

„Kam odjel,“ bála jsem se, že měl třeba plán odjet do Itálie a vzít si život, nebo mohl jet do Forks a najít tam můj hrob, který samozřejmě není pravý.

„Voltera,“ zašeptal Carlisle a nikdy jsem ty dva neviděla zničenější. Ne, tohle jsem nemohla dopustit, oni musí být šťastní. Moc jsme nechápala, proč mě má láska opustila, ale nemůžu dovolit, aby přišel o život kvůli mně.

Vylovil jsem z tašky svůj mobil a vytočila Alexovo číslo, ještě jsem prohodila ke Carlisleovi, aby změnil směr a jel na letiště.

„Lexi, sbal mi věci a dovez mi je na letiště, rozumíš? Jedeme do Voletry, zamluv i letenky a pohni si, nemáme moc času,“ řekla jsem mu a vyřkla jsem ještě rychle několik dalších rozkazů. Pak jsem našla v seznamu Arovo číslo, naštěstí byl tak moderní a pořídil si mobil. Nebral mi to a já se obávala, že volám příliš pozdě. Ještě jsem zkusila Marcuse, ten to naštěstí vzal.

„Děje se něco, Bello,“ zajímal se ihned, přeci jen volám poprvé, co jsem tady v Americe.

„Marcusi, tak ráda tě slyším, potřebuji mluvit s Arem, můžeš mi ho dát k telefonu?“

„Počkej chvíli, je v jídelně,“ řekl mi a za necelou minutu už mě oslovil Aro:

„Bello, zlatíčko, děje se něco,“ zajímalo ho.

„Ano, měl by za vámi dorazit Edward Cullen a bude prosit o smrt, zdrž ho tam, prosím a rozhodně ho nezabíjej, moc tě prosím,“ žádala jsem ho zoufale.

„Proč bych neměl,“ jeho hlas byl nyní tvrdý jako ocel. „Tolik ti ublížil a já bych si měl odepřít pohled na jeho smrt?“

„Všechno ti vysvětlím, až přijedu, do Voltery dorazím zítra, mohl bys pro mě poslat auto na letiště? Hlavně ho zatím nechej na pokoji, prosím.“

V telefonu bylo ticho a já si uměla jasně představit, nad čím teď Aro přemýšlí.

„Dobře,“ pověděl. „Nechám ho zatím žít, ale nečekej ode mě žádné milosrdenství, bude ubytován v tom nejhorším pokoji, který tady je.“

„Děkuji,“ zašeptala jsem a zavěsila, tohle bude ještě složité.

„Ty chceš jet do Voltery sama? Zbláznila ses? Zabijí tě, nikam tě nepustím,“ vyděsil se Carlisle.

„Ne, nezabijí, žila jsem tam půl roku a teď pro ně pracuji,“ přiznala jsem se.

„Cože,“ vykřikl nevěřícně blonďatý upír.

„Ano, uzavřela jsem s Arem jistou dohodu, já mu budu pomáhat se vzbouřenci a on nechá na pokoji pár těch, které mám ráda.“

„Tos neudělala, že ne,“ přála si Esme, aby to nebyla pravda.

„Udělala a teď se tam musím vrátit, nemá Edwarda právě rád.“´

„Vždyť ho vůbec nezná,“ oponovala.

„To sice ne, ale viděl, jak mizerně jsem na tom byla po jeho odchodu a dal mi domov. Nepronásledoval vás a nezabil, nechal vás žít v poklidu celou tu dobu.“

„Tys vyměnila svůj život za to, abychom mohli v klidu žít?“ Nevěřila slovům, které právě vyslovila. Pokrčila jsem rameny. A ona se na mě dívala dojatě a nechápavě.

„Proč? Tolik jsme ti ublížili.“

„To ano, ale vždycky jsem vás považovala za svou rodinu a nikdy se na tom nic nezměnilo, tohle byla cena za vaše štěstí a já jsem se ji rozhodla zaplatit.“

Kdyby Esme neseděla vepředu, jistě by mě teď objala a vzlykala mi na rameni, dokonce i Carlisle se tvářil dojatě.

„Máme tě moc rádi, Bello, všem jsi chyběla,“ pověděl a já se smutně usmála. Dojeli jsme na letiště, kde na mě už před halou čekal Alex a nesl i zavazadla, mezi které patřila i mikina s kapucí a pár dalšího oblečení.

„Letí to za půl hodiny,“ prohodil a už pospíchal vše zaplatit a vyzvednout letenky, nechal mě se rozloučit. Oba jsem pěvně objala, tohle mohlo být poslední setkání s nimi.

„Pozdravujte Alici a Jaspera,“ připomněl jsem jim už po několikáté a naposledy jsem je objala, budou mi hrozně chybět.

„Nemusíš to dělat,“ připomenul mi Carlisle.

„Já vím, mám vás ráda,“ naposledy jsem na ně pohlédla a spěchala pryč, jinak bych možná už neměla sílu odletět.

Alex na mě už netrpělivě čekal, prošli jsme všemi kontrolami a spěchali, aby nám letadlo neuletělo. Stihli jsme to tak tak, Alex musel dát letišti asi tučný úplatek, abychom mohli letět, normálně se tady na letenky čeká minimálně týden.

„Jsi v pořádku,“ ptal se Alex a sledoval každý detail mé tváře jako by zjišťoval, jestli mi nic není.

„Jsem v pořádku,“ ujistila jsem ho a zavřela oči, mé myšlenky byly u mé lásky, která se vydala na smrt. Let byl poměrně rychlý, myslela jsem, že to bude trvat déle a nebo mi to nepřišlo tak dlouhé, protože jsem byla zamyšlené a příliš zabraná do svých myšlenek. Na letiště na nás čekal Felix s autem.

„Už je tam,“ zajímala jsem se.

„Ano, přišel dnes brzy ráno, zatím nepadl rozsudek.“ Oddychla jsem si a poručila mu, aby na to šlápl, přece jen jsme měli trochu naspěch. Měli jsme štěstí, že jsme se nemuseli prodírat přes moře turistů, ale mohli jet autem do podzemní garáže, odkud jsem rychle vyběhla do sálu za Arem, Marcusem a Caiem, kteří na mě už netrpělivě čekali.

„Bello,“ vstal jako první ze svého křesla Aro a objal mě, dokonce mi vtiskl i polibek do vlasů. Musela jsem se usmát, choval se jako starostlivý otec.

„Ahoj Aro,“ pozdravila jsem ho. „Marcusi, Caie,“ kývla jsem i na ně.

Všichni jsme se posadili a začali spolu diskutovat.

„Proč nechceš, aby zemřel,“ nechápal Aro. „Trpíš kvůli němu ještě teď.“

„Já vím, ale vše bylo jinak, než se zdá,“ upřela jsem na Ara své smutné oči, věděla jsem, co na něj platí. „Opustil mě,protože nechtěl vzít mé lidství a bál se, že v jeho světě bych byla ještě ve větším nebezpečí, v podstatě to myslel dobře. Jen si neuvědomoval, že ho miluji mnohem více a můj život bez něj nemá smysl,“ mé oči potemněly a nebyla v nich žádná jiskra.

„Co s ním chceš udělat,“ zajímalo Marcuse.

„Nechte ho odejít ke své rodině a povězte u důvod, nechci, aby zemřel.“

„Pořád ho miluješ,“ konstatoval.

„Ano, bez něj je vše tmavé, ale když jsem byla sním, vše mělo jasné barvy a já byla šťastná.“

„Nech nás prosím na chvíli samotné, promyslíme si to,“ promluvil poprvé Cai.

Přikývla jsem a vzdálila jsem se do recepce, kde jsem se usadila na pohodlné pohovce. Až budou rozhodnuti, tak pro mě někoho pošlou.

Ta nejistota byla hrozná, nikdy bych nevěřila, že pár minut může být tak dlouhých a nudných. Demetri pro mě přišel a koukal se na mě jako na odpad společnosti, nikdy se nesmířil s tím, že nepiji lidskou krev a přesto jsem se stála u královské rodiny oblíbená. Tohle nemohl skousnout a mi to přišlo docela dětinské.

Utíkala jsem do jídelny, kam jsem vpadla po krátkém zaklepání. Pořád tam byli jen ti tři a oči jim podivně plály, skoro z nich šel strach.

„Co všechno by jsi obětovala, abychom ho pustili,“ zajímalo Marcuse, který se pohodlně usadil v křesle. Byl zvědavý, co jsem pro něj schopná udělat.

„Vše, co mám,“ odtušila jsem klidně.

„Zajímavé, asi ho opravdu miluješ.“ Sklonila jsem hlavu.

„Když podstoupíš jednu zkoušku, pak ho pustíme,“ přiznal Aro.

„Jakou,“ naděje v mém hlase nešla přeslechnout.

„Napiješ se lidské krve a on se na to bude dívat.“ Jeho kruté slova mi zněla v uších, ale pro mě to byla jen malá cena za jeho existenci. Vždycky mě chtěli donutit, a´t lidskou krev alespoň zkusím, věřili, že pak změním názor a budu se krmit jen jí a teď našli způsob, jak mě k tomu donutit.

„Dobře.“

„Nebude vědět, že je to jen zkouška, vezmeš si i rudé kontaktní čočky, chci, aby věřil, že jsi s námi,“ podal mi Caius čočky, které jsem si ihned nasadila a Aro se spokojeně usmál, splní se mu jeho přání. Ochutnám lidskou krev a Edward bude trpět, co více by chtěl?

Štvalo mě, že si můj anděl bude myslet, že zabíjí lidi pro potravu, ale za jeho život to stálo, udělala bych pro něj mnohem víc.

„Co bude se mnou až odjede?“

„Patříš k nám, takže tady zůstaneš s námi, nějaká práce se pro tebe najde,“ odsekl Caius. Přikývla jsem, ale bylo mi líto, že je to naposledy, co uvidím Edwarda, ale on bude v bezpečí a za to mi to stojí.

Pak už bylo ticho, dokud nepřišel Edward a celá garda, dokonce i jeden člověk, kterého jsem měla zabít. Byl mladý, mohlo mu být něco okolo patnácti, v podstatě to bylo ještě dítě. Nespokojeně jsem zavrčela, zabít dospělého by bylo lepší než zabít dítě, mé výčitky svědomí budou ještě větší.

„Vrátíš se za svou rodinou, oni ti všechno vysvětlí,“ promluvil Mrcus. „Udělej, co ti říkám, jinak celá tvá rodina zemře,“ zavrčel hrozivě.

„Prvně se ale ještě podíváš na svou lásku,“ pověděl Aro s díval se, jak Edward ztuhl a v očích se mu usídlila bolest a šok, když mě zpozoroval s červenýma očima.

„Víš, co máš dělat,“ řekl Caius a já se pomalu rozešla k mladíkovi, který byl strnulý strachem.

„Ne, nedělej to,“ vykřikl Edward, ale já jen pevně stiskla ruce v pěst a šla jsem pomalu dále, když jsem kolem něj procházela, ucítila jsem vůni, kterou jsem tolik milovala. Nasála jsem ji do plic a vychutnávala jsem si ji, cítila jsem ji na jazyku a byla tak sladká.

„To nesmíš,“ protestoval a zoufale se na mě díval jako by mě chtěl přesvědčit o opaku. Bolelo mě, když jsem ho viděla v takovém stavu, ale nic jiného jsem nemohla dělat.

Zadívala jsem se na chlapce přede mnou a natočila jsem jeho hlavu tak, abych měla co nejlepší přístup k jeho krku. Zavřela jsem oči a pak je znovu otevřela a rychle jsme kousla do jeho krku a sála krev. Nenáviděla jsem se za to snad více než kdy jindy, právě jsem zabíjela člověka, byla jsem zrůda! Když jsem vysála poslední kapku, podívala jsem se na Ara, který se spokojeně usmíval.

„Výborně Isabello, splnila jsi slib, Edward teď je volný a pojede za svou rodinou,“ kývl k Demetrimu,aby mého anděla pustili, předali mu letenku, peníze a ještě pro jistotu nějaké oblečení, aby nebyl moc nápadný a nebo aby při dopadu slunce nezačal zářit.

„Sundej si čočky,“ poručil Marcus a já to udělala a naposledy jsem se podívala na Edwarda, který se tvářil šokovaně, mé oči měly zlatou barvu a jen po krajích rudou, takže jsme se napila lidské krve až teď. Dívala jsem se na něj a bolestně se usmívala a sledovala, jak mu došlo, co jsem kvůli němu udělala.

„Běž,“ hlesla jsem a dívala se mu do jeho zlatých očí, které mi budou tak moc chybět. Nechtěl odejít, ale Demetri se postaral, aby zmizel.

Kdybych mohla, určitě bych se teď zhroutila, ale musela jsem být silná už kvůli němu. Jen co odešel, sedla jsem si na schod a mé tělo se otřásalo vzlyky. S omluvou jsem utekla do svého pokoje, tohle byla nová etapa mé existence bez Edwarda ve Volteře...

 

KONEC

06.03.2009 10:15:01
ginerdefarell

Pokud ještě někdo chodí na tyhle stránky... Jste rádi, že se opět vracím k psaní?

Ano (186 | 98%)
Ne (3 | 2%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one