Věnováno všem,kdo komentují, zvláště Arwence, která mě upozornila na mé nedostatky:) Moc díky, pokusím se na tom zapracovat a snad se zlepším... tohle je napsáno hrozně narychlo, neměla jsme teď moc času, takže omluvte prosím chyby...

Kapitola 13: Čas se krátí

Bella:

„Ahoj,“ pozdravila mě Alice na parkovišti, jen co jsem vystoupila z auta, byla jako vždy usměvavá a milá, takové sluníčko.

„Ahoj,“ oplatila jsem jí široký úsměv. „O víkendu přijede máma,“ pověděla jsem jí okamžitě. „Moc ráda bych ji s vámi seznámila, budete mít čas?“ Zamyslela se a bylo vidět, že nad něčím hodně přemýšlí.

„Měli jsme už v pátek odjet kempovat,“ povzdychla si. „Do kdy tady bude?“

„Nevím, táta říkal, že se možná pár dní zdrží.“

„Mohli bychom až v neděli odpoledne.“

„To vůbec nevadí, to tady ještě bude.“

„Tak fajn, tak se k nám zastavte okolo půl čtvrté?“

„Budeme tam a budu doufat, že k vám trefím,“ rozesmála jsem se.

„Určitě jo a kdyby ne, tak zavolej a někdo z nás by na vás počkal.“

„Domluveno,“ usmála jsem se. „Měli bychom jít na hodinu,“ připomněla jsem jí a ona přikývla.

„Nechceš přijít dneska odpoledne k nám?“

„Promiň, ale dneska nemůžu,“ posmutněla jsem. Musela jsem jít ještě za Carlisleem do nemocnice, snad ty testy dopadly alespoň trochu dobře.

„Nevadí, tak jindy.“

Dnešní dopoledne uběhlo až nepřirozeně rychle, možná i proto, že jsem byla šťastná a na všechny se usmívala. U oběda si ze mě dělal Emmet jako vždy srandu a Rosalie ho krotila, ale pomohla až výhružka, že dneska bude spát na gauči v obýváku.

Všimla jsem si, že se něco divného dělo s Alicí, nepřítomně se dívala před sebe a zase vypadala zděšeně, nechápala jsem, co ji tak mohlo vystrašit. Nikdo se ale na nic neptal, dělali, že se nic neděje.

„Jsi v pořádku,“ zeptala jsem se své kamarádky, měla jsem o ni opravdový strach, který šel slyšet i v mém hlase.

„Ano, jen jsem se zamyslela, promiň,“ omluvila se nervózně, ale já jí nevěřila ani slovo, ale když o tom nechce mluvit, tak nemusí, vždyť já mám před ní taky tajemství a to nemalé.

„Málem bych vám to zapomněla říct,“ obrátila jsem se na všechny Cullenovi. „O víkendu přijede máma a moc ráda bych ji s vámi seznámila.“

„To je fajn, že ji zase uvidíš, Bell,“ usmála se Rosie.

„Jo, už se na ni hrozně těším, i když jsme ji viděla nedávno.“

Po obědě ještě nudná hodina biologie a pak domů. Bylo něco málo po půl čtvrté a já se rozhodla vyjet do nemocnice, kdyby náhodou začal Carlisle směnu dříve, chtěla jsem to mít rychle za sebou. Opět jsem se po něm ptala, ale dnes jsem měla štěstí, už tady byl a tak jsem mohla jít rovnou za ním.

„Ahoj Carlisle,“ vstoupila jsem dovnitř po jeho vyzvání.

„Ahoj Bello,“ usmál se a pokynul mi rukou ke křeslu naproti stolu.

„Tak jak to vypadá,“ ptala jsem se s optimismem, ale když jsme viděla jeho zamračenou tvář, tušila jsem, že je to zlé, možná hodně zlé. Tak jsem zvědavá, co mi poví, asi se mi to nebude moc zamlouvat.

„Jak se cítíš v posledních dnech,“ zajímal se a prohlížel si mě.

„Dobře, lépe než normálně, ale je pravda, že mi minulý týden bylo častěji špatně, více se mi točilo v hlavě a byla jsem slabá jako moucha. Ale teď jsem v pořádku. Je to moc zlé?“

„Postavila jsi mě do nezávisti hodně situace,“ pověděl a díval se všude okolo, jen ne na mě. „Jsi rodinná známá a já tě léčím na smrtelnou chorobu a teď ti mám oznamovat výsledky testů. Co ti mám asi říct?“

„Pravdu, prosím tě, hlavně mi nic netaj. Šla jsme za tebou schválně, protože ti věřím, raději všechny špatné zprávy uslyším od někoho, komu věřím než od nějakého doktora, který mě ani nezná a nepamatuje si pořádně mé jméno. Vím, že jsem ti tímhle pořádně zkomplikovala život a je mi to líto, ale i kdybych mohla, nezměnila bych své rozhodnutí a šla bych za tebou znovu. Povíš mi teď, kolik mi ještě asi zbývá času? Ráda bych dělala něco užitečného a trochu ještě žila, dokud to bude trochu možné.“

„Výsledky nejsou dobré,“ říkal smutně a zdrceně se na mě podíval. „Nikdy jsem se nesetkal s případem jako jsi ty, podle všech výsledků by jsi už měla být pomalu mrtvá, ale vzhledem k průběhů tvé nemoci bych řekl, že máš ještě chvíli čas. Myslím, že kdyby lékaři na začátku věděli, jak se bude nemoc ve tvém případě vyvíjet, tak by začali s ozařováním, kdo ví, možná by to pomohlo.“

„Kolik dnů nebo týdnů tady ještě budu? Jak asi dlouho?“ Nereagovala jsem na to s tím ozařováním, teď s tím stejně už nic nenadělám.

„Pár týdnů, řekl bych, že maximálně šest, ale spíše ještě méně, reálnější jsou čtyři,“ celou tu dobu se mi díval do očí a já vnímala každé jeho slovo, které se mi vrývalo do srdce a taky můj mozek to vnímal lépe než cokoliv jiného. Byla jsem ráda, že mi řekl pravdu, toho jsem si na něm cenila asi nejvíc, určitě to pro něj nebylo snadné.

„To je víc, než jsem doufala,“ přiznala jsem mu smutně. „Snad za tu dobu stihnu udělat spoustu věcí, ráda bych podnikla ještě jednu dámskou jízdu s Esme, Rosalii a Alicí. Jo a v neděli vás seznámím s mámou, už jsem o tom mluvila s Alicí, tak si prosím nic neplánuj,“ převedla jsem řeč jinam s hraným nadšením, ale on stejně poznal, jak mi doopravdy je, naštěstí se k tomu nevyjadřoval a hrál tu hru, že se nic neděje, se mnou.

„Dobře, rád tvou maminku poznám,“ pověděl.

„Můžu tě o něco požádat?“

„Povídej.“

„Neříkej jí, kolik mi zbývá času, nechci, aby se kvůli tomu trápila a zůstávala ve Forks, nenávidí to tu.“

„Je to tvé rozhodnutí a já ho budu respektovat.“

„Díky,“ stiskla jsem jeho studenou ruku. „Už půjdu, mám rozečtenou knížku od Esme, vyřídíš jí, že Příběh umění je skvělý? Pokud bude mít příště zase tak šťastnou ruku ve výběru knih pro mě, tak si od ní nechám vybírat knihy pořád.“

„Povím jí to, bude nadšená.“

„Všechny pozdrav, měj se a příjemnou službu,“ rozloučili jsme se a já rychle odcházela pryč z nemocnice.

Jen co jsem vyšla z budovy, kousla jsem se do rtu a zírala na Alici, která stála u svého auta a vypadalo to, že na někoho čeká.

„Ahoj, co ty tady,“ usmála jsem se na ni a dělala, že se nic neděje.

„Ahoj, jela jsem s Esme za Carlislem, právě šla za ním,“ vysvětlila. „Co jsi z nemocnice potřebovala ty?“

„Nic moc, jen jsem šla pro vitamíny a k očnímu, protože se mi zdálo, že špatně vidím, ale prý je to v normě.“

„To je dobře,“ pověděla podezřívavě. „Proč mám pocit, že mi něco tajíš?“ Chtělo se mi odpovědět: Protože je to pravda. Ale musela jsem se držet, ještě nebylo nezbytné, aby to věděla, zbytečně by se tím zabývala a je příliš chytrá a pak by na mé tajemství mohla přijít.

„Jsi zbytečně podezřívavá,“ zasmála jsem se.

„Možná,“ pousmála se, ale neměla rozzářené oči jako dříve, něco musela tušit, i když nevím, jak by mohla! Její otec přeci slíbil, že nikomu nic neřekne a já mu věřila.

„Už musím jít, uvidíme se zítra ve škole,“ loučila jsem se s ní a šla ke svému autu, které bylo zaparkované o kus dál.

Nejela jsem rovnou domů, ale zamířila jsem ven z města, chtěla jsem být chvíli sama a všechno, co jsem se dneska dozvěděla, jsem si chtěla srovnat v hlavě. Zastavila jsem až na polní cestě kousek za městem, kde se zdál být klid. Zmoženě jsem se opřela o volant a rozplakala se, zbývalo mi tak málo času, který budu moct využít. Pokud se zadaří, tak šest týdnů, z toho jich ale pár asi strávím v nemocnici, pochybuji, že na konci budu mít dost síly, abych chodila do školy a žila normální život. Já ještě nechci umřít!!! Proč já? Proč? Co jsem udělala tak zlého, že právě mě postihla tahle nemoc? Chci toho tak moc, když chci jen ještě chvíli žít? Nechci opustit své přátelé a rodinu, chci toho ještě tolik stihnout a udělat, ale kdy to mám všechno zvládnout? Proč mám jen tak málo času? Kdyby ho bylo více, dva nebo tři roky, určitě bych ten čas využila nohem lépe než kdy dříve, byla bych s přáteli, rodinou a rozhodně bych se netrápila kvůli špatné známky z matiky, teď už totiž vím, že jsou mnohem důležitější věci!

Po nějaké době jsem si setřela slzy a podívala se do zrcátka, jestli nejde poznat, že jsem brečela. Naštěstí to moc poznat nešlo, tohle Charlie přehlídne, naštěstí mě ještě nezná tak dobře, aby si všímal drobností. Nastartovala jsem a jela domů, chtěla jsem přijít dříve než se vrátí z práce, aby nezískal žádné podezření, že je něco v nepořádku, jemu totiž taky nepovím pravdu.

Stejně jsem se nevyhnula otázkám, jak dopadly výsledky, nejprve mě vyzpovídal Charlie a pak i Renée, které jsem volala a líčila jí plány na víkend. Domluvily jsme se, že v pondělí ráno odjede a na letiště ji odveze Charlie, abych kvůli tomu nezameškala školu. Jako by mi na tom záleželo...

14.05.2009 18:01:33
ginerdefarell

Pokud ještě někdo chodí na tyhle stránky... Jste rádi, že se opět vracím k psaní?

Ano (186 | 98%)
Ne (3 | 2%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one