Kapitolu bych ráda věnovala všem, kdo napsali komenáře,ale zvláště Daybreak...

Kapitola 14: Být sobec... jen jednou

Bella:

Celou tu dobu do maminčina příjezdu jsem byla nervózní a netrpělivá, Charlie ze mě šílel, ale nic neříkal. Máma mi chyběla více než jsem si uvědomovala. Čtvrteční odpoledne jsem strávila s Alicí a Edwardem, chtěli jít nakoupit pár věcí na kempování a přinutili mě jet s nimi. Sice nevím, jak zrovna já budu nakupovat věci na kempování, ale nevadí.

„Stejně nechápu, proč mám jet taky, když kempování vůbec nerozumím,“ mračila jsem se trochu v autě, ale spíše jen z principu.

„Přece nebudeš sedět doma,“ mrkla na mě Alice a já si povzdychla, měla jsem rozečtenou knížku, kterou bych ráda i dočetla.

„Tak jo no, nechtěla bys pustit něco jiného?“ Opravdu se mi moc nezamlouvala stanici, která teď v autě hrála. Pořád sledovala silnici a začala ladit rádio, konečně něco ucházejícího.

„Bell, co plánuješ na příští pátek,“ zeptala se Alice a koukla na mě ve zpětném zrcátku.

„Nevím, zatím asi nic, ale tys už určitě něco naplánovala za mě.“ Edward se tomu zasmál, asi to byla pravda a já čekala, co z toho vyleze, jak Alice znám, tak to bude nějaká ptákovina.

„Takže, co bude dělat Bella v pátek,“ obrátil se Ed na svou malou sestřičku pobaveně.

„Bude u nás slavit Rosaliiny narozeniny, uděláme jí totiž malou oslavu,“ usmála se. Byla tak nadšená z toho plánování, obdivovala jsem to, pro svou rodinu by udělala cokoliv, jen aby byli šťastní, tak by i vyloupila banku a snesla jim modré z nebe, kdyby to dokázala.

„Co by chtěla jako dárek, nevíš?“ Alice věděla vždy všechno, možná by mi mohla poradit i v tomhle.

„Další sestru,“ zasmála se.

„Ale to asi nepůjde,“ řekl Edward zamračeně, což jsme nechápala. CO je na tom tak špatného? Já bych taky chtěla sourozence, ale už se ho nedočkám...

„Tak jo, dobře,“ hodila po něm naštvaný pohled. „Chtěla nové auto, ale to jí dá Carlisle s Esme, takže tady asi nic.“

„Něco v mých finančních možnostech,“ upozornila jsem jí s úsměvem.

„Jasně, určitě by jí udělal radost nový stříbrný náramek, jeden nedávno roztrhala.“

„Díky za tip.“

„Není zač, ať jí dáš cokoliv, tak bude mít radost.“

Edward se rozesmál. „Takže jí můžu dát i nějaké zvířátko,“ zeptal se nevinně.

„To se opovaž, žádného tchoře jak před pár lety jí nedáš,“ zamračila se na něj.

„Tys jí dal tchoře,“ zeptala jsem se nevěřícně. Nikdo by přece nebyl tak šílený, aby dal tohle zvíře někomu na narozeniny, zvláště Rose, to byla jasná sebevražda.

„Jo, byla opravdu nadšená, myslím, že tak hezký dárek dlouho nedostala.“ Smála jsem se, když mi líčili, jak Edward tchoře balil do papírové krabice a vázal mu kolem krku stuhu.

Nakonec šla Alice nakupovat věci na kempování sama a já s Edwardem jsme šli kupovat dárky pro Rosie, taky pro ni ještě nic neměl a nevěděl, jak bude mít směny v nemocnici.

Koupil jí nový laptop a já hezký stříbrný náramek, jak poradila Alice. Měli jsme ještě čas a tak jsme si sedli do jedné kavárny a povídali si.

„Jak se ti vůbec líbilo ve Phoenixu,“ zajímal se.

„Bylo tam celkem hezky,“ pokrčila jsem rameny.

„A co tě přivedlo sem?“

„Chtěla jsem změnit ovzduší, víš? K tomu máma byla nešťastná, protože Phil odjel na Floridu a moc jí chyběl, tak jsem se rozhodla odjet sem a ona jela za ním.“

„Obětovala ses?“

„Ne, proč bych měla? Vždyť je tady krásně, k tomu jsem Charlieho dost dlouho neviděla a myslím, že mě má rád u sebe. A kdybych nepřijela, nikdy bych nepoznala, jaké to je doopravdy žít.“ Nechápavě pozvedl obočí.

„Díky vám žiji a užívám si každou minutu, naučili jste mě to a jsem za to moc ráda. Hrozně ráda jsem vás všechny poznala,“ usmála jsem se trochu smutně.

„To mi tě taky, ani nevíš, jak jsi s naší rodinou zamávala.“

„Opravdu?“

„Ano, možná si to ani neuvědomuješ, ale dost jsme se změnili, zlidštěli jsme. Jak jsme se pořád stěhovali z místa na místo, už jsme otupěli k novým lidem, nebavilo nás už seznamovat se a za chvíli zase odjet. Ale pak si přijedeš ty a všechno je vzhůru nohama,“ smál se.

„Nikdy jsem si toho nevšimla,“ pověděla jsem popravdě. „Proč ses rozhodl dělat atestaci tady ve Forks? Je tady jen malá nemocnice, neměl bys lepší jet do města?“

„Jsem s rodinou a kdybych byl jinde, tak bych neměl šanci poznat tě.“ Sklonila jsem hlavu a pozorně sledovala desku stolu, cítila jsem na sobě jeho pohled.

„Promiň, neměl jsem to říkat,“ omluvil se okamžitě, když si všiml, že něco není v pořádku.

„Ne, za to ty nemůžeš,“ zarazila jsem příliv jeho omluv, on se omlouvat rozhodně neměl, nic neprovedl.

Nejistě ke mně vztáhl ruku a zvedl mi tvář a dlouho se mi díval do očí a já mu to opětovala, měl krásné karamelové oči, které mě naprosto fascinovaly. Jak někdo mohl být tak dokonalý jako on?

„Znám tě pár dnů, ale přesto mám pocit, že tě znám celou věčnost,“ řekl mi náhle až mě to zarazilo. Bylo mi z toho do breku, proč se tohle muselo stát právě teď? Kdyby to bylo v jiné situaci, skákala bych pět metrů vysoko, ale takhle? Proč se tohle nemohlo stát před těmi závody, když jsem se všechno dozvěděla? Kdyby mi to řekl předtím, řekla bych mu něco podobného, ale co mu mám odpovědět teď? Že umírám a tak s ním nemůžu být? A nebo mu neříkat nic a odejít beze slova vysvětlení, které si on nepochybně zaslouží?

„Jsi z toho smutná,“ konstatoval smutně, vypadal tak ztrápeně.

„Ne, jak bych mohla,“ položila jsem si dlaň na jeho. „Nikdy mi nikdo neřekl nic krásnějšího, ale nemůžeme spolu být,“ pověděla jsem už tiše s bolestí v hlase. Cítila jsem, jak se mi do očí tlačí slzy, rychle jsme zamrkala, abych je zahnala.

„Proč? Ty nechceš,“ zeptal se a já poznala,jak moc mu ubližuji.

„Chci, hrozně moc, ale nemůžu.“

„To nechápu,“ zatvářil se nechápavě, ale v očích jsem mu četla bolest, za kterou můžu jen a jen já, neměla bych mu ubližovat, nikdo by neměl ubližovat andělovi, kterým on určitě byl.

„Víš, za pár dnů tady už nemusím být,“ pověděla jsem vyhýbavě.

„Proč? Kde bys byla?“

„Pryč,“ pověděla jsem.

„A když to risknu?“

Co mu na to říct? Mám mu povědět, že umírám a zítra tady nemusím být a nebo mě může najít mrtvou, když budu spát u nich? Ale proč si neužít chvíli štěstí, kterou mi nabízí? Proč ne? Proč bych jednou nemohla být sobec a myslet jen na sebe? Možná proto, že on je tak dokonalý a lépe by mu bylo, kdyby si našel někoho jiného, někoho plného života, kdo mu během příštích pár týdnů neumře. Nemusel by pak truchlit, byla bych pro něj jen jedna z mnoha kamarádek, kterých měl určitě spoustu... Mohl by mít každou holku, na kterou ukáže a on chce i přesto mě. Čím jsem ho tak odkázala okouzlit? Udělala bych všechno, abych to zvrátila a on se do mě nikdy nezamiloval, nemusel by se tak trápit.

Je to opravdové dilema, jak se rozhodnout? Být s ním a určitě šťastná a nebo bez něj a tím ho chránit před bolestí? Co pro něj bude lepší? A co pro mě? Žít těch posledních pár dnů s láskou svého života a dívat se, jak je alespoň na chvíli veselý a nebo nás nechat oba trpět?

„Tak to můžeme zkusit,“ pověděla jsem nakonec s těžkým srdcem a černým svědomím jako noc.

Radostně se usmál tím svým pokřiveným úsměvem a v očích mu žhnuly jiskřičky, vypadal, že se mu splnil největší sen v jeho životě. Neměla jsem to srdce mu říct, že ho brzy určitě opustím, zkusím ho udělat alespoň na chvíli šťastným, už kvůli sobě.

Ač jsem si to nechtěla přiznat, zamilovala jsem se do něj už tehdy, když jsem byla u Cullenových poprvé. Byla to láska na první pohled, dlouho jsem se snažila to potlačovat, ale už to nešlo.

Cestou domů jsem se snažila působit, že se nic nestalo, ale jeho pohled mi říkal, že se stalo, že mě bere jinak než kamarádku. Usmála jsem se na něj, abych ho uklidnila a trochu to pomohlo, začal se normálně bavit a nekontroloval mě pořád pohledem.

„Takže se uvidíme v neděli,“ rozloučili jsme se ve Forks a oni odjížděli domů.

06.06.2009 17:32:39
ginerdefarell

Pokud ještě někdo chodí na tyhle stránky... Jste rádi, že se opět vracím k psaní?

Ano (186 | 98%)
Ne (3 | 2%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one