Tentokráte z Edwardova pohledu... věnováno všem, co tohle čtou:)

Kapitola 15: Vyznání

Edward:

Bylo čtvrtek odpoledne a Alice byla celá nadšená, prý má skvělý nápad, jak mě a Bellu dát konečně dohromady, když my se k ničemu nemáme. Byl jsem na to zvědavý, nakonec jsem s jejím plánem souhlasil, nepřipadal mi nějak špatný a docela normální, což se u sestřičky nestává často, ale jednou kupodivu nevymyslela žádnou ztřeštěnost.

Pojede se nakupovat, Alice koupí něco na kempování a já s Bellou koupíme dárek pro Rosie, která bude mít narozeniny, pak budeme mít fůru času a můžeme se jít někam posadit, jen budu muset asi snést lidské jídlo, ale to je ta nejmenší oběť, co podstoupím, za to mi to rozhodně stojí. Už se na to těším, konečně jí povím, co k ní cítím a budu doufat, že mé city opětuje.

Bella moc neprotestovala, když jsme pro ni zajeli, i když jsme ji chvíli museli přemlouvat, aby jela taky. Její námitky, že opravdu netuší, co bude nakupovat, když kempování vůbec nerozumí, nás nechávaly chladnými.

„Bell, co plánuješ na příští pátek,“ zajímalo Alice, i když už věděla, že má volno.

„Nevím, zatím asi nic, ale tys už určitě naplánovala něco za mě,“ odpověděla Bella rezignovaně, musel jsem se tomu zasmát, znala sestru tak krátkou dobu a už ji měla přečtenou.

„Takže, co bude dělat Bella v pátek,“ obrátil jsem se na sou malou sestřičku, která se na mě zašklebila.

„Bude u nás slavit Rosaliiny narozeniny, uděláme jí totiž malou oslavu,“ usmála se a byla tak nadšená z toho plánování, že část cesty nemluvila o ničem jiném.

„Co by chtěla jako dárek, nevíš,“ ptala se Bella nejistě.

„Další sestru,“ zasmála se.

„Ale to asi nepůjde,“ zamračil jsem se na ni a naznačil, ať už o tom mlčí, jinak je po ní.

„Tak jo, dobře,“ podívala se na mě přes zrcátko vražedně. „Chtěla nové auto, ale to jí dá Carlisle s Esme, takže tady asi nic.“

„Něco v mých finančních možnostech.“

„Jasně, určitě by jí udělal radost nový stříbrný náramek, jeden nedávno roztrhala.“ Pobaveně jsem se na ni podíval, zatím ten řetízek měla na ruce, kdo ví, kdy o něj přijde a bude z toho nervózní, měla ten šperk ráda.

„Díky za tip.“

„Není zač, ať jí dáš cokoliv, tak bude mít radost.“

O tom jsem sice pochyboval, z tchoře radost neměla a hned jsem to připomněl, bavil jsem Bellu historkou, jak jsem zvíře balil a jak Rosalie byla nadšená. Snad týden jsme pak větrali dům, aby ten smrad zmizel...

Alice se s námi v nákupním centru rozloučila, měla vlastní plány a my se vydali koupit dárky, v příští týdnu na to nebudu mít asi příliš času... Pomohl jsem Bells vybrat náramek, který by se Rose mohl líbit, znal jsem ji lépe než ona. Pak jsme se šli posadit do jedné kavárny, kde nebylo právě nabito, ale to mi vyhovovalo. Opravdu jsme se musel obětovat a nějaké pití si objednat a pít, abych neupadl do podezření, že něco není v pořádku.

 „Jak se ti vůbec líbilo ve Phoenixu,“ snažil jsem se s ní navázat řeč a to se mi povedlo. Byla hrozně nervózní, to jsem na ni už poznal, hrála si s prsty a neklidně poposedávala. Za chvíli se trochu zklidnila a povídala mi o své rodině a domovu v Phoenixu, zarazilo ji, když jsem jí pověděl, jak moc nás její příchod změnil, vypadalo to, že si to opravdu neuvědomovala.

Jen v jednu chvíli jsem to pokazil, alespoň to tak vypadalo, řekl jsem jí, že kdybych sem nepřijel, tak bych neměl šanci jí potkat a to by byla škoda. Sklonila hlavu, tváře měla rudé, pozorně sledovala desku stolu a já ji propaloval svým pohledem.

„Promiň, neměl jsem to říkat,“ omluvil jsem se, asi to nebyl dobrý nápad. Budu si muset vzít nějaké rady od Emmeta, jak balit holky, pravděpodobně mi to moc nejde.

„Ne, za to ty nemůžeš,“ odmítla to a mi v srdci zaplála naděje, že všechno ještě není ztracené, zatím se raději bráchy ptát nebudu, měl by ze mě srandu až do konce věčnosti, minimálně pár desetiletí. Vzal jsem její hlavu do svých ledových dlaní a cítil, jak se pod mým dotekem zachvěla, srdce jí bylo mnohem rychleji a hlasitěji než jindy. Utápěl jsem se v jejích oříškových očí, nikdy jsem neviděl krásnější osobu než byla ona.

„Znám tě pár dnů, ale přesto mám pocit, že tě znám celou věčnost,“ pověděl jsem jí. Tvářila se jako na pohřbu, nechápal jsem to, udělal vždy něco, co mě naprosto zmátlo, vůbec jsem se v ní nevyznal.

„Jsi z toho smutná?“

„Ne, jak bych mohla. Nikdy mi nikdo neřekl nic krásnějšího, ale nemůžeme spolu být.“ Její slova mi nedávala smysl, pokud mě nechce, ať to poví rovnou, já se s tím srovnám, i když mi to bude asi trvat.

„Proč? Ty nechceš?“

„Chci, hrozně moc, ale nemůžu.“

„To nechápu.“ Chtěla se mě prostě zbavit a nechce mi ublížit?

„Víš, za pár dnů tady už nemusím být,“ pověděla mi slova, které jsme zatím moc nechápal.

„Proč? Kde bys byla?“

„Pryč.“

„A když to risknu?“ Mlčela a já na ni hleděl, vypadalo to, že v ní probíhá vnitřní boj a já doufal, že se rozhodne to se mnou zkusit. Řekni ano, přál jsem si z celého srdce, tak rád bych jí byl na blízku, prosím, ať se rozhodne pro mě.

 „Tak to můžeme zkusit,“ pověděla  nakonec a já v duchu zajásal, nemohl jsem být šťastnější, ona mě právě udělala nejšťastnějším upírem na světě.

12.06.2009 12:31:03
ginerdefarell

Pokud ještě někdo chodí na tyhle stránky... Jste rádi, že se opět vracím k psaní?

Ano (186 | 98%)
Ne (3 | 2%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one