Dalši kapitola,věnuji všem,komu se tahle povídka líbí

Kapitola 16: Rodinná návštěva

Bella:

Den ve škole mi bez nich připadal neuvěřitelně prázdný, nikde na mě nevybafl Emmet, nepřišla si pokecat Alice s Rosalie, neviděla jsem ani Jasperovu odměřenou tvář. A hlavně jsem seděla u stolu v jídelně sama, nikdy by mi to asi nevadilo, ale teď ano, protože jsem si i sama připadala. Zvláštní, jak rychle se vám někdo může zapsat do srdce, nejsem s nimi půl dne a jsem z toho jak přešlá mrazem, chyběla mi jejich společnost, jejich přátelství, byli jako má další rodina.

„Ahoj Bell,“ usmála se na mě Angela a nejistě si ke mně přisedla.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ji překvapeně, nečekala jsem, že by si ke mně někdo přisedl.

„Kde jsou Cullenovi?“

„Jeli kempovat a protáhli to i přes školu,“ vysvětlila jsem. Pak jsme se bavili o všem možném, povídala mi o svém vztahu s Benem, asi si o tom neměla s kým popovídat a já jsem byla dobrý posluchač, ale špatný rádce, vždyť jsem dělala vždycky všechno opačně než bylo správně.

Mikea Newtona asi zaujalo, že dneska se okolo mě nikdo z Cullenových nemotá, a tak se mě opět snažil někam pozvat a všude mě pronásledoval, což mi lezlo neuvěřitelně na nervy, nechápu, jak někdo může být tak otravný. Nejraději bych mu něčím hodně tvrdým třískla po hlavě, aby se vzpamatoval, ale nic nebylo po ruce a třeba by to pak bylo ještě horší.

Navzdory tomu všemu jsem páteční den přežila bez újmy na zdraví a v sobotu ráno jsem jela pro mámu na letiště, nakonec jsem jela sama, protože Charlieho odvolali k nějakému případu.

„Mami,“ skočila jsem do náruče Renée, jen co jsem ji zahlídla.

„Ahoj broučku,“ plakala a hladila mě ve vlasech. „Vypadáš dobře,“ pověděla s úsměvem, když si mě prohlédla od hlavy k patě.

„Nepovídej,“ rozesmála jsem se. „Pojď, mám ti toho tolik co říct,“ táhla jsem ji k autu.

„V tomhle bude nějaký kluk,“ mumlala si a já se jen smála. Celou cestu do Forks jsem ji bavila vyprávěním různých příhod, co se mi tady staly a ona se musela smát se mnou. Ale u Charlieho přišly na řadu její otázky, které nebyly příliš příjemné, ale zodpověděla jsem je, pak se opět převedla řeč ke Cullenovým. Mamina se moc těšila až je pozná, mé vyprávění ji pravděpodobně nadchlo.

„A co ten Edward,“ vyzvídala zvědavě.

„Mami,“ zrudla jsem jako rajče.

„Aha,“ řekla vševědoucně.

„Jaké aha,“ zamračila jsem se.

„Bellinka se nám zakoukala,“ smála se jako puberťačka.

„Nech toho, mami,“ mračila jsem se.

„No tak Bells, na tom přece není nic špatného, ani nevíš, jak jsem se na tohle období těšila.“

„Já vím, ale bojím se...“

„Čeho? Tlačí na tebe příliš?“

„Ne, vždyť jsme neměli ani pořádně rande,“ zrudla jsem i na krku. „Jen se bojím na něj vázat, jednou mu ublížím a to nechci.“

„Žij přítomností a nedívej se na budoucnost,“ radila mi. „Když jsem tě viděla rozesmátou na letišti, byla jsem hrozně ráda, že jsi sem odjela, tady sis zase začala užívat a něco dělat, v Phoenixu ses jen užírala myšlenkami a já ti nedokázala pomoct.“

„Ono se to lehce říká, že mám žít, ale není to tak lehké.“

„Já vím,“ objala mě a já jí plakala na rameni.

„Chyběla jsi mi,“ pověděla mi.

„Vždyť ty mi taky,“ ujistila jsem ji.. „Co Phil?“

„Moc tě zdraví, zdá se, že konečně má šanci se prosadit.“ Líčila mi jejich nový dům a také, co všechno na Floridě podnikají, přála jsem jí to štěstí, co měla.

Táta domů přijel až večer, ale mi ani Renée to nevadilo, myslím, že naopak, alespoň jsme stačily všechno v klidu probrat, možná to byl i Charlieho plán.

Nakonec jsme si všichni povídali v obýváku až do noci a dívali se u toho na televizi, i když ze začátku vládlo mezi rodiči napětí, ale to nakonec zmizelo. Vypadalo to, že jednou by možná mohli být i přáteli, což bych si moc přála, usmíření by jim určitě pomohlo.

V neděli jsem si přispala, ale nikdo mi to nevyčítal a Renée dokonce uvařila, v kuchyni se orientovala velmi dobře, táta tam od jejího útěku nic nezměnil.

„Neměli bychom jet,“ ptala se máma netrpělivě od dvanácti hodin, byla hrozně nedočkavá a na Cullenovi se opravdu těšila. Ve tři jsem to už psychicky neunesla pověděla jí, ať se jde přichystat, sama jsem si vzala nové tričko, co mi máma přivezla z Floridy a rifle. Dole jsem si z věšáku vzala koženkovou bundu, byla jsem připravená k odjezdu.

Bohužel Renée na tom byla hůř, neuměla se rozhodnout, co si obléct, byla v tomhle strašná. Nakonec jsme z domů vyjely až o čtvrt na čtyři a něco po půl jsem teprve odbočila k lesní cestě, která vedla k domu Cullenových. Dneska se mi nějakým zázrakem povedlo najít odbočku k nim skoro hned, takže jsem ani nemusela volat Alici, aby nás někde vyzvedla.

„Páni,“ uklouzlo mamince z úst, když viděla jejich úžasný dům, pamatuji si, že já se na tohle úžasné stavení dívala poprvé se stejným obdivem. Asi nás slyšeli přijíždět, protože Alice chvíli poté, co jsem zaparkovala, vytančila z domu a objala mě tak pevně, že jsem skoro neuměla dýchat.

„Nemusíš Bellu uškrtit,“ pověděla jí jemně Esme.

„Jejda, promiň,“ omluvila se rozpačitě.

„To nic,“ usmála jsem se na ni a všimla si, že dnes mají všichni hrozně světlé oči, až to bylo neuvěřitelné.

„Pojďte dál, je tady dneska chladno,“ zvala všechny Esme dovnitř a nabídla místa k posazení v obýváku, kde už byla celá rodina.

„Moc ráda bych vám představila svou maminku Renée. Mami, tohle jsou Cullenovi.“ Když konečně bylo po dlouhém seznamování, začala Renée mluvit o tom, jak je ráda, že jsem jejich rodinu poznala.

„Děkuji moc, že jste tady pro ni kdykoliv to potřebuje,“ pověděla a plakala u toho, trochu se jí rozmazala řasenka, ale to moc nevnímala, z celého srdce jsem si přála, aby se uklidnila, ale svým způsobem jsem ji chápala. Cullenovi se na ni dívali trochu nechápavě, proč kvůli tomu tak vyvádí, asi to brali jako samozřejmost.

„To nic, Renée,“ pověděla tiše Esme a podala jí kapesník. „To je přece samozřejmost, máme Bellu moc rádi a naše děti tady nemají moc přátel.“

„I tak vám děkuji, hrozně moc to pro mě i pro ni znamená,“ plakala.

„Naše přátelství je přece samozřejmost.“

Smutně se na ni podívala, věděla, že to samozřejmost není.

„Bell, četla jsi už ty knížky, co jsem ti půjčoval?“ Zeptal se Edward a tím odvedl řeč jinam, asi mu tahle situace nebyla nejpříjemnější. Plácla jsem se do čela, knížky jsem nechala v autě.

„Už je mám všechny dočtené, hned pro ně zajdu, nechala jsem je v autě,“ pověděla jsem a vyskočila, ale trochu jsem zavrávorala. Renée byla hned u mě a starostlivě mě pozorovala, což ostatní překvapeně sledovali.

„Jsem v pohodě,“ řekla jsem jí tiše a ona se zase klidně posadila, ale sledovala každý můj krok stejně jako Carlisle, kdybych se i trošku zapotácela, všimli by si toho a hned by byli u mě.

Knížky jsem měla problém pobrat, ale zvládla jsem to, horší bylo otevírání a zavírání dveří, naštěstí se za mnou šla podívat Alice a ta mi pomohla.

„Moc děkuji za půjčení,“ usmála jsem se svým širokým úsměvem, kdy se mi na tváři udělaly dva dolíčky. Takhle mě máma neviděla smát už pěkně dlouho, muselo jí to pořádně chybět.

„Pokud si chceš půjčit něco dalšího, tak klidně můžeš,“ pověděla Esme okamžitě. „Určitě ti to pomůže ve škole, Edward ti něco pomůže vybrat, ty knihy četl několikrát.“ Zdálo se, že máma chce něco říct, ale když viděla můj prosebný pohled, mlčela. Tušila jsem, že jí chce říct o mé nemoci, naštěstí od toho upustila, nikdo se to nedozví dokud nebudu chtít.

Edward ode mě okamžitě přebral všechny knihy, nenechal mě nic vzít a vydal se do prvního patra, kde měli rozsáhlou knihovnu. Ke každé knize mi něco pověděl a vybral mi několik nejzajímavějších, já sama si vybrala i historický román Navzdory básník zpívá.

„Máš ráda Villona?“

„Jo,“ kývla jsem. „Ráda bych si o něm i něco přečetla,“ vysvětlila jsem výběr téhle knihy.

Nakonec jsme se nahoře zdrželi déle než jsme prvně zamýšleli, ale vyrušila nás z povídání Alice.

„Nechci rušit, ale Renée se po tobě už shání, myslí si, že tady děláte nějaké nepravosti,“ mrkla na mě a zase odtančila dolů a my ji následovali. Dole se mezitím bavili o navrhování domů, mamince se totiž líbilo, jak to tam mají zařízené a tak se domlouvala s Esme, jestli by nechtěla zařídit i jejich dům na Floridě, prý by jí všechny podklady poslala.

Povídali jsme si všichni společně ještě něco přes hodinu, potom jsme už s mámou musely jet, přece jen vstávala brzo, aby stihla letadlo a v nějakou rozumnou dobu byla na Floridě.

„Měla bys jim to říct,“ připomněla mi v autě, když jsme byly na cestě domů.

„Já vím, ale nechci, aby to věděli dokud to nebude nutné.“

„Jsi pořád stejná,“ povzdychla si. „Jsem ráda, žes je poznala, zase tě to vrátilo do života. Když jsem tě mezi nimi viděla, vypadala jsi tak šťastně jako nikdy v Phoenixu, asi bylo dobře, že jsi odjela sem,“ pověděla zamyšleně a trochu smutně, došlo mi, co si myslí.

„Mami, mám je ráda, ale nikdy se nic nezmění na tom, že jsi moje máma,“ pověděla jsem jí, protože jsem cítila, že je jí líto odcizení, ke kterému došlo.

„Díky,“ pohladila mě po tváři.

Domů jsme dojely už v tichosti, obě jsme měly spoustu námětů k přemýšlení. Ještě ten večer jsem se s Renée rozloučila, nechtěla mě ráno tak brzy budit, přece jen chtěla, ať si odpočinu. Pevně jsem ji objímala, možná je to naposledy, co mám šanci udělat tohle pro někoho obyčejné gesto...

29.06.2009 20:03:48
ginerdefarell

Pokud ještě někdo chodí na tyhle stránky... Jste rádi, že se opět vracím k psaní?

Ano (186 | 98%)
Ne (3 | 2%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one