dlais kapitola,prominte za chyby,ale nechtelo se mi to opravovat...

Kapitola 17: Renée v domě upírů

Edward:

Už v pátek jsme s rodinou vyjeli na lov, lékaři v nemocnici sice nebyli právě nejnadšenější, že odjíždím jak já, tak i Carlisle, ale nemohli s tím nic dělat. Na lov jsme potřebovali oba a k tomu svítilo slunce, takže jsme stejně nemohli do práce, kde to bez nás určitě zvládnou, nejsme nepostradatelní.

Už jsme na lovu druhý den a zatím si to perfektně užíváme, i když přemýšlíme, jaké to bude zítra, když přijede Bella i se svou maminkou. Bude se nás bát a pak bude nutit dívku, aby se s námi nepřátelila? Bojím se toho, že by ji Bella mohla poslechnout, nechci o ni přijít, zvláště teď, když jsem ji vlastně získal.

„Bude to v pohodě,“ pověděl mi Jazz a já přikývl, snad měl pravdu. Alice si s tímhle nedělala starosti, ve svých cizích neviděla žádný zvrat, neviděla, že by se s námi dívka přestala přátelil. To mě trochu uklidňovalo, když si nedělá starosti sestřička, nemusím ani já.

Emmet si nedělal starosti vůbec s ničím, jen přemýšlel, jak by mohl Rosie odvléct nenápadně někam pryč a tam z ní strhnout tričko. Nevěřícně jsem nad ním vrtěl hlavou, ten si asi nikdy nedá pokoj a nezmění se, ale asi je to dobře, kdyby byl jiný, bylo by mi to dost líto.

„Edwarde,“ oslovil mě brácha.

„Co potřebuješ, Emmete,“ zeptal jsem se.

„Nečti mi myšlenky,“ zavrčel naštvaně a já se zašklebil, s tímhle opravdu nic nesvedu a on by to už mohl za těch pár desetiletí vědět a nedělat si s tím těžkou hlavu. Pobaveně jsem se usmál nad jeho myšlenkami, byl to blázen, k tomu nadržený, ale můj brácha...  A s tímhle faktem opravdu nic nesvedu a ani nechci, bez Emmeta bych si naši rodinu už nedokázal představit, neodmyslitelně k nám patřil.

Z lovu jsme se vydali domů až někdy v sobotu v noci, v neděli ráno stejně mělo svítit slunce, takže Bella k nám přijede až odpoledne, máme teď vlastně spoustu času. Ale to my máme pořád, někdy mě to až štve, spánek by byl osvobozující.

Celý zbytek noci jsem si četl různé knihy, ale myšlenky mi neustále odbíhaly k Belle, měl jsem hroznou chuť se jít podívat, jestli je v pořádku. Už jsme ji dlouho v noci nenavštívil, stačil by jen jeden pohled na její tvář a pak bych zmizel. Podíval jsem se z okna, tak za hodinu bude svítat, musel bych si pospíšit a nemohl bych se u ní zdržet dlouho. Tak jo, rozhodl jsem se, jdu za ní... Vyskočil jsem z okna a pospíchal k Bellinu domu, musel jsem ji alespoň vidět, když s ní teď nemůžu mluvit.

Musel jsem být opatrný, abych ji neprobudil, zase měla pootevřené okno, což mi hodně pomohlo. Vešel jsem do její pokoje a sledoval, jak klidně spí, vypadala tak nevinně a křehce. Všiml jsem si, že je hrozně bledá, asi měla perný den. Spala stočená do klubíčka, neměla přes sebe přehozenou deku, i když se chvěla zimou. Pokud tohle dělá často, tak bude brzy nemocná, je tak zranitelná, měl bych na ni dávat větší pozor. Přikryl jsem ji přikrývkou, kterou měla na zemi, musela jí spadnout, když sebou ve spánku vrtěla. Jen co cítila teplo, trochu zabručela a spala dále.

Hrozně jsem riskoval, když jsem byl u ní, ale ještě více jsem zariskoval, když jsem jí pohladil po tváři. Byl nejvyšší čas odejít, za chvíli bude svítat a někdo by mě mohl zahlédnout, i když nevím, který blázen by vstával v neděli tak brzy ráno. Ale náhoda je blbec, co kdyby náhodou někdo takový šílenec byl...

„Je v pořádku,“ zajímal se Carlisle, když jsem přišel domů.

„Ano, klidně spala,“ přisvědčil jsem a odešel do svého pokoje, kde jsem si pustil hudbu. Den mi utíkal hrozně pomalu, těšil jsem se na odpoledne, když konečně zase uvidím Bellu, stýskalo se mi po ní a to jsem ji neviděl jen pár hodin. Asi se stala mou závislostí...

Konečně jsem slyšel její auto, dneska výjimečně nezabloudila a našla odbočku k našemu domu, Emmet s Carlisleem pro jistotu trochu vysekali několik keřů, aby nás snadněji našla.

Jako první Bellu přivítala Alice s Esme, tolik jsem jim záviděla, že díku před její matkou objaly, já to raději neudělal, z myšlenek její matky jsem byl zmatený a nevěděl jsem, jestli by nebyla naštvaná za takové vyjádření citů k její dcerce. Proto jsem se na dívku jen usmál a pozdravil, úsměv mi oplatila a všem představila svou maminku.

Nechápal jsem její reakci a asi ani nikdo z ostatních, děkovala nám za to, že se o Bellu staráme a plakala u toho... Asi jí bylo líto, že se teď s ní nevidí tolik jako my, z jejich myšlenek jsem nic nedokázal vyčíst.

Chtěl jsem řeč převést jinam, tohle mi nebylo zrovna nejpříjemnější a tak jsem se zeptal, jestli už Bells dočetla knížky. Hned se pro ně chtěla vydat do auta, ale jen co se zvedla z gauče, zavrávorala a Renée ji starostlivě pozorovala, Carlisle taky, až ke dveřím oba pečlivě studovali každý její pohyb.

Alice jí šla pomoct, předběhla mě a to jsem s ní chtěl být na chvíli sám, ale nahoru už s ní půjdu já, nenechám se takhle vyškrtnout, na to ať zase pěkně zapomene.

„Díky za půjčení,“ pověděla Bells a překrásně se usmála, na tvářích se jí udělaly roztomilé dolíčky. Byla opravdu krásná, tolik jsem ji potřeboval ke svému životu...

Esme mi teď parádně nahrála, díky ti za to, mami. Pověděla Bellince, že jí můžu pomoct s výběrem dalších knih, konečně budeme na chvíli spolu sami.

Hned jsem jí přebal knihy, Alice mi dala i ty, co svírala v náručí ona a potutelně se usmívala,já se na ni jen zašklebil. Šli jsme do knihovny, kde jsem prvně uložil tu spoustu knih a dívka si mezitím vybrala něco dalšího.

Posadili jsme se pak do křesílek k malému stolku a chvíli si povídali.

„Jak bylo na kempování,“ ptala se s úsměvem.

„Docela dobře, jen jsi mi tam chyběla a ostatním taky, Alice celou dobu plánovala nákupy s tebou,“ pousmál jsem se a ona hraně zasténala, asi se jí nikam nechtělo, ale já se nedivil, sestřička byla hotový nakupovací maniak.

„Kdy?“

„Někdy v příštím týdnu,“ pověděl jsem jí. „Určitě to nebude tak hrozné,“ snažil jsem se ji uklidnit, ale moc to nepomáhalo. Pak jsme se bavili o všem možném, byla tak bezprostřední. Vyrušila nás až Alice, kterou jsem probodl vzteklým pohledem.

„Nechci rušit, ale Renée se po tobě už shání, myslí si, že tady děláte nějaké nepravosti,“ mrkla na nás pobaveně a už byla pryč, my ji následovali ruku v ruce. Esme se s Renée bavila o navrhování domů, domluvily se, že mamča navrhne její dům na Floridě, samozřejmě ale jen v počítači podle fotek a plánů, na Floridu se Esme nechystá.

Návštěva dopadla dobře, všichni jsme se chovali jako lidé a myslím, že nehrozí, že by nás měla Bella zakázané, dokonce mám pocit, že jsme na Renée udělali dobrý dojem...

06.07.2009 22:59:55
ginerdefarell

Pokud ještě někdo chodí na tyhle stránky... Jste rádi, že se opět vracím k psaní?

Ano (186 | 98%)
Ne (3 | 2%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one