Tak je tady další kapitola:)

Kapitola 20: Výslech

Bella:

Bylo půl sedmé, když někdo zvonil u dveří. Rozespale jsem si oblékla župan a šla se podívat, kdo za šílence u mě může být tak brzo, nikdo mě nenapadal.

„Ahoj Bells,“ smála se Alice a já myslela, že ji za tu dobrou náladu zaškrtím. Jak může být tak usměvavá po ránu?

„Ahoj Alice, pojď dál,“ pozvala jsem ji dovnitř a u toho zívala. „Je teprve půl sedmé, neměla ses pro mě zastavit až za hodinu?“

„Teoreticky ano, ale kdo by ti pomohl vybrat to správné oblečení na dnešek,“ mrkla na mě.

„Na dnešek,“ zeptala jsem se zmateně a přemýšlela, co se dnes tak zajímavého bude dít.

„Edward tě přece bude učit tančit,“ kráčela po schodech nahoru přímo do mého pokoje.

„Běž si dát sprchu, učešu tě a namaluji, do koupelny ti hodím i něco na převlečení,“ slíbila a já ji poslechla, znala jsem ji dost dlouho, abych věděla, že nemá cenu vůbec protestovat.

„A umyj si i vlasy, chci ti je vyfoukat,“ houkla na mě ještě. Takhle po ránu to bylo na mě hodně pokynů najednou, ale zvládla jsem to všechno, což se skoro podobalo zázraku. A taky jsem si uvědomila, že mám tady v koupelně na umyvadle léky, rychle jsem je schovala do zrcadla a vyčistila si zuby. Na dnešek mi Alice vybrala černé kožené kalhoty, které mi koupila a jedno hezké tričko, co jsem ještě neměla na sobě, bylo trochu delší, přece jen ho vybírala Alice a v dlouhých tričkách se přímo vyžívala.

Když jsem se umyla, houkla jsem na ni, že už jsem hotová a ona mě okamžitě začala upravovat.

„Brácha bude slintat,“ ujistila mě.

„Hm... To je fajn, ale já mohla ještě půl hodiny spát,“ povzdychla jsem si.

„To sice jo, ale určitě bys nebyla tak okouzlující. Mimochodem, jak s ním bylo včera,“ vyptávala se.

„Hezky,“ usmála jsem se blaženě při vzpomínce na něj.

„Nepovídej,“ smála se. „Počkej až tě dostane do parády Rosalie, ta z tebe vytáhne úplně všechno a já se k ní s radostí přidám, teď tě nechám ještě chvíli žít.“

„Jsi tak milá,“ ušklíbla jsem se.

„Vím, to od přírody,“ zamrkala a já si povzdychla.

„Bude už to? Mám docela hlad.“

„Ještě minutku,“ pověděla a kroutila hlavou nad mou netrpělivostí.

„Hotovo,“ skončila asi po patnácti minutách a já se teprve teď podívala do zrcadla a nevěřila, že ta osoba, která stojí vedle Alice, jsem opravdu já.

„Páni... Umíš dělat zázraky,“ uznala jsem. „Díky, opravdu se ti to povedlo,“ objala jsem ji a vlepila jí pusu na tvář. Trochu mi zakručelo v břiše a ona se rozesmála.

„Běž se najíst zatím to tady uklidím,“ popohnala mě do kuchyně a já ji ráda poslechla. Vzala jsem si jako obvykle cereálie, ale dnes jsem vypila i sklenici džusu, což se moc často nestávalo.

„Můžeme jít,“ zajímala se těsně před půl osmou. Ještě jsem si přebalila věci do školy, večer se mi do toho už nechtělo.

„Máš sebou boty na tančení,“ ptala se ještě u dveří.

„Ne,“ přiznala jsem.

„Tak si nějaké vezmi, ať si na ně zvykneš, jinak budeš mít puchýře,“ poučila mě s povzdychem.

„Asi jsi moc často na plesy nechodila, co,“ konstatovala.

„Divíš se po tom, co jsi viděla, jak tančím?“

„Ani ne, ale brzy ti to půjde lépe.“

„Doufám.“

„Určitě,“ neztrácela optimismus a ještě mi podala kozačky, které jsem s ní taky kupovala, ale moc jsem v nich nechodila, raději jsem si vždycky obula botasky. Ale proč jí jednou neudělat radost? Do batohu jsem si vzala ještě tmavě fialové lodičky.

„Ani jsem nevěděla, že tak hezké boty máš,“ pověděla zamyšleně. „Tyhle jsme spolu nekupovaly, že ne?“

„Ne, přivezla mi je Renée, ale budou se hodit.“

„To ano, budeme k nim muset vybrat vhodný odstín šatů,“ přemýšlela.

„Hm... Jak to vůbec uděláme s narozeninami od Rosie?“

„Nejlepší by bylo, kdybys u nás přespala a v sobotu bychom jely nakupovat, myslíš, že tohle Charlie dovolí?“

„Snad jo, určitě uzná, že je to nejlepší řešení. Budu s ním muset strávit neděli, moc se s ním nevidím, možná bych s ním mohla zůstat i zítra a pozítří.“

„To je dobrý nápad,“ uznala. „My stejně máme v plánu jet navštívit pár známých, už dlouho jsme je neviděli  a teď nás k sobě pozvali.“

„Aha,“ posmutněla jsem.

„Copak,“ všimla si, že se rapidně změnila moje nálada.

„Jen je bez vás ve škole hrozná nuda, co tam budu dělat?“

„Poslouchat Mikea Newtona,“ rozesmála se.

„Hm... To zní fakt dobře,“ odfrkla jsem si znechuceně.

„Neboj, v pátek do školy už přijdeme a hned potom  bude ta oslava, užiješ si nás až až.“

„Jo, máš pravdu.“

„Já vím,“ řekla sebevědomě a já se musela rozesmát, Alice byla neuvěřitelná.

Vyučování se táhlo, bylo hrozně nudné pořád poslouchat výklad učitelů a psát si poznámky, přišlo mi to zbytečné.

Konečně nastala doba oběda a já tiše zasténala, když jsem si všimla, že Rosalie a Alice sedí úplně vzadu u stolu a nadšeně na mě mávají. Jaspera s Emmetem jsem viděla sedět venku, došlo mi, že teď nadešla doba mého výslechu.

„Ahoj,“ pozdravila jsem je s úsměvem. „Kluci nepřijdou?“

„Ne, uznali, že trocha soukromí neuškodí,“ ušklíbla se Rosalie, pochopila, že se z tohohle chci sprostě vymluvit! Ale to nehodlala dopustit, škoda no.

„Takže,“ pozvedla jsem obočí a čekala, která z nich začne mluvit a co všechno budou chtít vědět.

„Chodíte už spolu oficiálně,“ vypálila první otázku Rosie.

„Ani nevím,“ pokrčila jsem rameny. „Možná jo, možná ne. Řekla bych, že jsme v začátcích a nemůžete chtít žádné zázraky, je to ještě honě křehké.“ Vševědoucně se na sebe podívaly.

„Co je,“ nechápala jsem.

„Jsi v tom až po uši,“ rozesmály se zvonivě, hodně lidí se po nás ohlédlo.

„Jo,“ přiznala jsem bez mučení. „Ale když on je tak krásný a hodný, chytrý.. řekla bych, že je naprosto dokonalý.“

„Bože holka, jsi zamilovaná víc, než jsem si myslela,“ přiznala Alice s úsměvem.

„Hm... Myslíte, že je na tom stejně? Jste jeho sestry, přece jen ho už nějakou dobu znáte a můžete na něm ledacos poznat...“

„Nikdy jsem ho neviděla chovat se takhle, vypadá jako by našel smysl života, je s tebou opravdu šťastný.“

„Skoro jako by začal znovu žít a předtím jen přežíval,“ doplnila Rose.

Ještě mě vyslýchaly a zajímala je kdejaká blbina, ale já jim to zodpověděla, nakonec jsem z nich vytáhla i něco o jejích vztazích, což bylo velmi zábavné. Dozvěděla jsem se zajímavé věci a slíbila si, že tentokráte nebudu moct blokovat Alicin pokoj, přece jen Jasper pak musí trpět v obýváku na pohovce... Jen netuším, kde přespím, ale to vyřeším až pak.

Když jsem šla z poslední hodiny chemie, musela jsem se na chvíli posadit, cítila jsem se dost mizerně jako bych měla každou chvíli omdlít. Zhluboka jsem se snažila dýchat a nevšímala jsem si lidí, kteří se na mě překvapeně dívali, měla jsem co dělat sama se sebou.

Nevím, jak dlouho jsem tam seděla, ale asi to nebyla jen chvíle, protože když jsem se trochu vzpamatovala, na chodbě už nikdo nebyl. Spolkla jsem tabletku a doufala, že mi pomůže a neudělá se mi takhle blbě i později.

10.08.2009 13:15:57
ginerdefarell

Pokud ještě někdo chodí na tyhle stránky... Jste rádi, že se opět vracím k psaní?

Ano (186 | 98%)
Ne (3 | 2%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one