Pokračování:-)

Kapitola 21: Tanec s Edwardem

Bella:

Vydala jsem se k parkovišti, kde bylo ještě spoustu holek a okouzleně sledovali Edwarda, který se ležérně opíral o své stříbrné auto. Dnes byl oblečený v riflích a černém tričku, přes které měl rozepnutou šedou košili, které vyhrnul rukávy, vypadal jako vždy kouzelně, nedivila jsem se holkám, které se na něj dívaly a uvědomila si, že se k němu vážně nehodím, měl by být s někým krásnějším...

Tvářil se trochu znepokojeně a sledoval své okolí, když mě uviděl, vyšel mi vstříc s úsměvem na rtech, oči mu zářily a já rychle zahnala protivné myšlenky, on si vybral mě a ne někoho jiného a já teď udělám vše, aby nám to klapalo.

„Ahoj Bells, sluší ti to,“ pozdravil a políbil mě na tvář, trochu jsem nad jeho lichotkou zrudla.

„Ahoj,“ usmála jsem se na něj. „Vypadá to, že se stávám nejneoblíbenější studentkou na škole,“ zašklebila jsem se na něj a hlavou kývla k Jessice a Lauren, které se mě snažily zabít pohledem.

„Však je to přejde,“ zasmál se a vzal mi mou školní tašku.

„Doufám,“ pověděla jsem, ale bylo mi to docela jedno, však já je k životu nepotřebuji.

„Tak co, připravená na dnešek,“ zeptal se s úsměvem.

„Ne, ale asi ani nikdy nebudu,“ povzdechla jsem si.

„Pokud na ten ples nechceš, tak nemusíme jít,“ pověděl, když viděl, jak nešťastně se tvářím.

„Půjdeme, někdy na ples stejně budu muset jít, tak proč ne teď?“

„To je pravda a čím dřív se naučíš tančit, tím líp,“ zašklebil se a otevřel mi dveře na straně spolujezdce, abych si mohla nasednout, byl to opravdový gentleman.

Edward jezdil stejně bláznivě jako jeho sestra, ale i u něj jsem se cítila stejně bezpečně. Pustil mi cédečko s písničkami Bryana Adamse a tiše jsme si povídali.

„Jak jsi prošla výslechem Rosalie a Alice,“ zajímal se a já se na něj překvapeně podívala, jak zase věděl tohle?

„Jak to víš?“

„Znám je dost dlouho, abych věděl, co udělají,“ rozesmál se.

„Aha... No, přežila jsem,“ pověděla jsem s úsměvem.

„Byly moc dotěrné?“

„Ani ne, já jsem se docela dobře bavila,“ usmála jsem se při vzpomínce na Rosalinino vyprávění o svém bouřlivém vztahu s Emmetem.

„To je dobře, bál jsem se, že tě budou moc trápit.“

„Ne, to by přece neudělaly,“ rozesmála jsem se.

„No právě,“ zašklebil se.

Už jsme dojeli k němu domů, kde už všichni byli.

„Edwarde, naučíš ji tančit sám,“ vyhrkla hned Alice, když jsme vstoupili do domu.

„Třeba jo, proč?“

„Esme viděla v Port Angeles krásné boty, musím se jet podívat,“ řekla naprosto vážně a já se nad tím pousmála, už jsem poznala její závislost na nakupování, byla v tom naprosto šílená a nepřekonatelná.

„Další boty? Jsi maniak, možná by ses na to měla léčit,“ poškádlil ji Edward a ona se zamračila.

„Nejsem žádný maniak!“

„Ale jsi, tak schválně, kolik máš bot?“

„Nevím.“

„Ztrácíš přehled?“

„No dobře, možná bych si v tom měla udělat pořádek a nějaké staré křápy vyhodit a koupit nové,“ uznala nakonec a Edward se spokojeně usmál. „Na to ani nemysli,“ zavrčela a on se nevinně usmál. „V žádném případě mi neuděláš pořádek v botách ty, všechny bys je vyhodil!“

„Dobře, nechám je být,“ ukončil to. „Pojď Bell, půjdeme tančit,“ vzal mě za ruku a táhl mě doprostřed obýváku. „Je tady nejvíce místa,“ vysvětlil, proč jsme tady.

„Tak my jedeme, za chvíli se vrátíme,“ rozloučila se Alice a i s Rose a Esme zmizely, takže doma jsem zůstala jen já a Edward a taky Jasper s Emmetem, kteří hráli na playstationu nějakou hru. Obula jsem si taneční boty a uznala, že měla Alice pravdu, měla bych si na ně zvykat.

„Co tě včera učila Alice,“ ptal se.

„Walz a valčík.“

„Dobře, začneme walzem, Jaspere, mohl bys,“ koukl na bráchu a ten přisvědčil a pustil hudbu. Spolu s Emmetem nás pak pozoroval.

„Když mu šlápneš na nohu, tak alespoň pořádně,“ houkl na mě Emmet a tím mě hrozně znervózňoval.

„Neboj, nešlápneš,“ uklidnil mě Edward. „A kdyby jo, tak se nic nestalo. Nezapomeň, začínáš dozadu,“ pověděl tiše. Ze začátku mi to vůbec nešlo a Emmet si ze mě utahoval, ale nakonec jsem walz zvládla, valčík pak šel mnohem lépe, s Edwardem se tančilo opravdu dobře.

„Může teď já,“ ptal se Emmet s jiskřičkami v očích.

„Jo, jasně,“ přisvědčili jsme a Emm zajásal. Pokud jsem čekala, že bude tančit jako Edward a snažit se mi pomáhat, tak jsem se mýlila, tančil úplně něco jiného než jsme uměla, ale byl mnohem silnější a tak jsem ho musela poslouchat.

„Chce to ještě zlepšit,“ zašklebil se, když skončila písnička.

„Náhodou, myslím, že je to mnohem lepší než včera,“ ušklíbla jsem se.

„To rozhodně,“ ozval se Alicin hlas ode dveří. „Koupila jsem si krásné boty,“ jásala hned a ukazovala mi zlaté lodičky.

„Jsou krásné,“ pochválila jsem je okamžitě a s radostí si sundala své lodičky, které mě už tlačily, měla jsem z nich puchýře.

„Nemáš náplast,“ otočila jsem se na Edwarda.

„Určitě, počkej chvíli,“ pověděl a někam odešel, já se mezitím posadila a sundala si silonovou ponožku.

„Jej, muselo tě to bolet, měla sis ty boty sundat,“ zamračil se Edward, když viděl mé zmrzačené nohy a náplastí mi opatrně přelepil puchýře.

„Díky,“ pověděla jsem mu.

„Není za co,“ usmál se a uklidil zbytek náplasti

„Alice, zítra teda jedete pryč?“

„Jo, ale v pátek už budeme ve škole,“ uklidňovala mě.

„Nevím, jak to tam bez vás vydržím,“ povzdychla jsem si a pak se podívala na hodinky a uvědomila si, že bych měla domů a pak navštívit Carlislea, protože v pátek to díky Rosalininým narozeninám nestihnu.

„Potřebovala bych domů,“ pověděla jsem s pohledem upřeným na hodinky.

„Odvezu tě,“ zavolal z kuchyně Edward. „Vezmu to pak rovnou do práce,“ vysvětlil.

„Máš přece ještě čas,“ tohle mi komplikovalo plány.

„Jo, ale Carlisle se bude mít alespoň s kým bavit a pokud bude mít hodně pacientů, tak mu pomůžu. V poslední době toho má moc a pořád nad něčím dumá.“

„Jak to?“

„Má nový případ,“ pověděl. „Nějaká nemocná mladá holka mu dělá velké starosti. Myslím, že by dneska dokonce měla přijít na kontrolu nebo zítra, rád bych převzal ten případ, když si dělá starosti i Carlisle, tak to musí být opravdu zajímavé.“

„Hm....“ Co na to říct? Celou tu dobu se baví o mně a ani to neví. Musím to dneska nějak vymyslet, abych ho v nemocnici nepotkala, budu muset někde nenápadně odchytit Carlislea.

„Můžeme,“ zeptal se Edward a když jsem přikývla, tak jsme společně vyšli ven.

„Proč tolik chceš převzít ten Carlisleův případ?“

„Je zajímavý,“ přiznal. „Soustřeďuji se na léčení rakoviny, ale tady se s ní moc nesetkám.“

„Jen kvůli tomu?“

„K tomu chci ulehčit Carlisleovi, má toho moc a ten případ ho opravdu trápí, vypadá to, že pacientku má rád a záleží mu na ni, vždycky ho trápí, když někomu nedokáže pomoct, zvláště když jde o mladého člověka.“

„Jsi starostlivý.“

„Možná, jen nechci, aby se trápil.“

Pak jsme se už o tom nebavili a když mě přivezl domů, rychle jsme vystoupila a on odjížděl. Jen jsem si dala věci do svého pokoje a spěchala do nemocnice, auto jsem zaparkovala na nejvzdálenějším místě parkoviště, kde nebylo na očích.

 

12.08.2009 11:49:26
ginerdefarell

Pokud ještě někdo chodí na tyhle stránky... Jste rádi, že se opět vracím k psaní?

Ano (186 | 98%)
Ne (3 | 2%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one