Pokračování NČCR, je to kapánek kratší kapitola, ale snad se bude líbit...

Kapitola 22: Něco ví?

Bella:

V nemocnici jsem se obezřetně dívala okolo sebe, jestli někde Edwarda neuvidím, ale měla jsem pravděpodobně štěstí.

Na informacích jsem zjistila, že Carlisle je ve své ordinaci, tak jsem se tam vydala.
„Bell, co tady děláš,“ ozval se za mnou Edwardův hlas, když jsem čekala v čekárně. Byl opravdu překvapený, ale i trochu znepokojený, jestli se mi nic nestalo.

„Slečna Swanová,“ otevřela v tu chvíli dveře sestřička a já vstoupila do ordinace a brala to jako vysvobození, snad poprvé v životě jsem šla do ordinace tak ráda. Ještě jsem si všimla, že Carlisleův syn má na tváři zmatený, ale pak naštvaný výraz, raději jsem ani nechtěla vědět, co si myslí, určitě by se mi to nelíbilo.

„Ahoj Bello, jak je,“ pozdravil okamžitě Carlisle.

„Ahoj, celkem dobře, dík za optání,“ povzdychla jsem si a posadila se naproti němu do křesílka, kde jsem sedávala vždycky, byla jsem tady skoro jako doma. „Možná budeš muset hodit řeč s Edwardem, viděl mě tady vstupovat.“

„Můžu mu říct pravdu?“ Sklonila jsem hlavu, tolik jsem nechtěla, aby to věděl, ale Carlisle bude mít problémy. „Něco si vymyslím,“ ujistil mě.

„Nebudeš mít tichou domácnost?“

„Možná,“ zasmál se. „Byly v posledních dne nějaké problémy?“

„Ani ne,“ pokrčila jsem rameny. „Klasika.“

„To znamená co?“

„Sem tam zamotání se hlavy, sem tam mi tekla krev z nosu a nebo zvracení, ale jinak nic.“

„Dobře, máš ještě léky?“

„Ano.“

„Nějaké vedlejší účinky? Vyrážky, svědění?“

„Ne.“

„Hm... Vezmu ti zase krev a ještě zkontrolujeme funkčnost plic a srdce. Peggy, vezmeš Belle krev a odešleš to prosím do laborky?“

„Určitě.“

„Kdy budou výsledky?“

„Zítra, klidně se tady pro ně zastav, ale nebudu tady.“

„Kdyby bylo nějak zle, pověděl bys mi na narozeninách od Rosalie ne?“

„Taky možnost,“ uznal. Ještě něco zapsal do karty a pak na mě pohlédl:

„Tak fajn, poslechnu si tvé srdce.“ Když už bylo po prohlídce, konečně jsem mohla jít, ale měla jsem se šetřit a moc se nepřepínat, Carlisle si o mě dělal starost.

„Příští sobotu bych měla jít na svůj první ples, už se hrozně těším, myslíš, že to bez problémů zvládnu?“

„Snad ano,“ pověděl. „Slyšel jsem, že tě Alice učila tančit,“ zasmál se.

„Jo, ale už mi to jde,“ pověděla jsem trochu pyšně.

„Tak na to jsem opravdu zvědavý, zamlouvám si u tebe jeden tanec.“

„Budu na to myslet,“ zašklebila jsem se. „Ahoj.“

„Ahoj v pátek,“ mrkl na mě a já s úsměvem odcházela domů, nevšimla jsem si Edwarda, který stál u informací a smutně mě pozoroval a při tom něco vyplňoval v kartě nějakého pacienta.

 

Edward:

Vyzvedl jsem Bellu před školou, ihned mě okukovaly nějaké studentky, stál jsem nervózně opřený o auto a pohledem hledal Bells, kterou jsem ale nikde nenašel. Byl jsem už pořádně znepokojený, nestalo se jí něco? Na mysli mi zase vyvstala Alicina vize, co když se teď někde vyplnila?

K tomu ty studentky byly opravdu otravné, přemýšlely, na koho čekám a odhodlávaly se, která ke mně přijde a dá se s mnou do řeči. Konečně jsem ji zahlédl, zdála se mi být o hodně bledší než obvykle, vydal jsem se jí naproti a vzal jí tašku, vypadala jako vždy kouzelně.

To šel za ní, řvaly na mě dotěrné myšlenky a já se tomu musel v duchu smát, nemohl jsem si vybrat lépe.

Doma se skoro všichni spakovali a vypadli, zůstal jen Emmet s Jasperem, který nám milostivě pouštěl hudbu. Oba si v myšlenkách z nás dvou dělali srandu a nechutně cukrovali, nemít u sebe nemotornou Bells, asi bych jim něco pověděl.

Nakonec se mi podařilo naučit svou dívku tančit, ale opravdu mi to dalo zabrat, když říkala, že je nemehlo, netušil jsem, že by mohla být až tak velké, ale alespoň jsem jí mohl být na blízku a užívat si její přítomnost.

Dneska jsem ji vezl domů dříve, připadalo mi, že je kvůli něčemu nervózní a zároveň smutná. Před Charlieho domem jsem ji vysadil a odjel až když za sebou zavřela dveře.

Jel jsem přímo do nemocnice, dnes jsem měl sice až noční, ale chtěl jsem ještě pomoct Carlisleovi. Když jsem už převlečený mířil k vyšetřovně, kde dneska byl, čekal mě šok: na lavičce v čekárně seděla Bella, a když mě zahlédla, opravdu vypadala vystrašeně, nechápal jsem to. Prvně jsem se vyděsil, že se jí něco stalo, ale vypadala v pořádku.

Pak mě začaly napadat jiné myšlenky a dávaly mi smysl a potvrdily se mi, když kolem mě dívka procházela a ani si mě nevšimla, jen se usmívala tak, jak jsem si dnes neviděl smát. Takže ona celou tu dobu má ráda Carlislea? Jak mohla a jak mohl táta? Celou tu dobu podvádí Esme? Panebože, proto se Bella tak zdráhala, když jsem s ní chtěl chodit, proč mi to proboha nedošlo? Cítil jsem bolest jako ještě nikdy za celou existenci... Takže takhle bolí zrada?

24.08.2009 15:01:52
ginerdefarell

Pokud ještě někdo chodí na tyhle stránky... Jste rádi, že se opět vracím k psaní?

Ano (186 | 98%)
Ne (3 | 2%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one