Jsem natukana a opila, zapijim skolnio rok, ale  mate tady kapitolu... tak preji hezke pocteni a dekuji za komentare, moc dekuji za povzbuzeni... v posledni dobe je hodne problenu a vase komenty me vzdycky dostanou z te pesimisticke nalady, tak doufam, ze neprestanete psat... Ted z jineho pohledu: jak jste si uzili prvni skolni den? asi nic moc, co? Ja mylela,ze budu vrazdit, byla to hruza... :-(:-( Nemam rada skolu, zvlaste kdyz nevi, kam pujdu dal:-(
 

Kapitola 25: Ples

EDWARD:

Dnes mám jít s Bellou na ples a já vůbec netuším, jak bych se k ní měl chovat. Jistě, pořád říká, že s tátou nic neměla, ale jak bych jí mohl uvěřit? Pořád před sebou vidím, jak usměvavá odchází z nemocnice po tom, co opustila Carlisleovou kancelář, jak bych teď mohl uvěřit, že spolu nic neměli? Celý ten den byla se mnou a neusmála se tak, jak se smála při odchodu, dokonce si mě ani nevšimla. Carlisle na mě pořád v myšlenkách promlouvá, že s ní vážně nic neměl a nemám být blázen a okamžitě ji jít prosit o odpuštění, ale já ho ignoroval.

Byl jsme zmatený a nevěděl jsem, jak se zachovat, možná jsem se z jejich pohledu choval jako blázen, ale opravdu jsem věřil, že spolu něco měli, co by tam jinak Bella dělala? A proč by se tvářila tak vyděšeně, když mě viděla v chodbě? Neměla přece přede mnou co tajit... A bylo tady ještě něco: když jsem jí řekl své city, tvářila se tak smutně, váhala, jestli má se mnou chodit. Nebyl snad Carlisle důvod, proč váhala? Já si myslím, že ano..

Jen jedno nechápu – jak to mohli udělat Esme? Pořád se k Bells chovala jako maminka, s Carlislem taky neměla neshody, vypadali jako nejšťastnější pár a jedna lidská dívka naši rodinu tak rozvrátila. Viděl jsem, jak se na ni táta díval, když tančila s kýmkoliv jiným a to všem před mámou, zvedal se mi z jejich chování žaludek, byli mi tím opravdu odporní. Kdyby si to alespoň nechali zase do nemocnice a někam o samotě, ale oni ne...

Bál jsem se toho dnešního plesu, nevím, jak se bude chovat ona a jak se k ní mám chovat já. Bude to těžké, miloval jsem ji jako nikdy nikoho dříve a při tom se od ní musím držet dále, ona mě nemiluje a já se s tím musím smířit.

Ležel jsem na pohovce a díval se do stropu, dneska jsem zcela ignoroval myšlenky členů rodiny, i když si o mě dělali starosti. Všichni věděli, že jsme se s Bellou pohádali, ale nikdo nevěděl kvůli čemu, dokonce ani Alice, z čehož byla dost špatná, ráda měla o všem přehled a teď se jí to prostě nedařilo.

Pomalu se blížilo dopoledne, netěšil jsem se na večer, když budu muset dívku vyzvednout a přetvařovat se před Charliem a taky před ní, nebudu jí moct říct, jak moc jí to sluší a jak moc mi chybí. Věděl jsem, že bude nádherná, byla by krásná i v pytli od brambor...

„Edwarde,“ zaklepala na dveře Alice.

„Pojď dál,“ vyzval jsem ji, ze zkušeností jsme věděl, že se nedá jen tak odbýt.

„Co se stalo,“ posadila se ke mně na zem a dívala se na mě.

„Nic,“ pověděl jsem jí a ona si rezignovaně povzdechla.

„Proč se tak trápíte? Bella se trápí, ty se trápíš, ani jeden z vás se nechce tomu druhému omluvit, protože věří, že má pravdu. Nemyslím, že je to hloupá situace? Měli by jste se usmířit.“ Bella se trápí? Že by měla černé svědomí, že mi to nepověděla hned?

„Netrápí se,“ odmítl jsem to. „A nebo alespoň ne kvůli čemu by měla.“

„Jste tvrdohlavci oba,“ načertila se sestřička a chodila rozzuřeně po pokoji sem a tam, dlouho jsem ji takhle rozzuřenou neviděl, myšlenky jí vířily v hlavě jedna přes druhou, snažila se přijít na to, co se stalo. Pořád si přehrávala vše, co se v minulých dnech stalo, ale na nic nepřišla, až pak došla k oslavě Rosalininých narozenin, tam se na dlouho zastavila a přemýšlela nad mým chováním. V očích se jí objevilo pochopení.

„Snad si nemyslíš,“ zalapala po dechu a já přikývla.

„Teď jsi na to přišla,“ pověděl jsem jí.

„To je blbost,“ ujistila mě a byla si tím tak jistá, ale ona ji neviděla, jak odchází z jeho ordinace. Hodil jsem na ni výmluvný pohled a ona si povzdychla.

„Co tě k tomu vedlo?“

Podíval jsem se dolů, kde nyní byla Esme, nebylo by vhodné to řešit před ní, Alice to pochopila.

„Stejně tomu nevěřím,“ vrtěla hlavou.

„Nemusíš, netrap se kvůli tomu,“ požádal jsem ji. Stačí, že se kvůli tomu trápím já, nemusí ještě ona. Neměl by se o tom dozvědět nikdo další, naše rodina by se naprosto rozpadla, alespoň to, co z ní zbylo.

„V kolik jedeš?“

„V šest ji vyzvednu,“ řekl jsem jí to, co už stejně věděla.

„Budeme už tam, dej se do té doby dohromady,“ poradila mi a naposledy se na mě podívala, potom odešla z pokoje, začala s přípravami na ples, jako obvykle to přeháněla a spolu s Rose začaly s přípravami už teď. Esme jela pomoct upravit se Belle, ale na rozdíl od těch dvou pojede až za pár hodin, nebyla tak šílená jako ony.

Já s přípravou začal co nejpozději to šlo, do té doby jsem jen ležel a přemýšlel, vzpomínal jsem na ty chvilky, kdy jsem dívku učil tančit a na chvíle, kdy jsme spolu byli sami. Připadala mi tak křehká a nevinná, mohl jsem snad už tehdy něco tušit a z něčeho ji podezřívat? Ne, myslím, že nemohl...

Než jsem se vydal pro Bellu, osprchoval jsem se a upravil, kdybych se třeba jen neučesal a pouze si vlasy prohrábl rukou, tak myslím, že by mě Alice zabila, jen co by mě viděla a nebo by se dala do mého zkrášlování. Jako by to pro mě něco znamenalo, na koho bych tam asi měl dělat dojem? Na holku, která ke mně nic necítí? Možná jen lítost? To pěkně děkuji...

Přesně v šest jsme zazvonil u Belliných dveří, otevřel mi Charlie. „Dobrý večer, pane Swane,“ pozdravil jsem prvně vychovaně Bellina otce, vypadal trochu přešla, asi nevypadal nejraději, že jde jeho dcera na ples a to k tomu se mnou, prý nerad viděl svou dceru v přítomnosti nějakých kluků, alespoň se tohle neslo městečkem.

„Dobrý, Edwarde. Bells už jde, pojď na chvíli dále,“ pozval mě dovnitř a stále si mě měřil podezřívavým pohledem jako bych ji měl hned za rohem znásilnit.

„Díky.“ Čekal jsem v chodbě a cítil se trochu nepříjemně, ale nedával jsem to na sobě znát, alespoň si myslím, že nic nešlo poznat. Podle zvuků jsem poznal, že je Bella v kuchyni a pravděpodobně pije, v obýváku taky hrála televize, Charlie asi předtím sledoval baseballový zápas.

Když se dívka objevila ve dveřích, myslel jsem, že mě šálí zrak. Věděl jsem, že je a bude nádherná, ale ona byla více než to, byla naprosto úžasná, dokonalá. Na sobě měla tmavě fialové šaty, které jí moc slušely, měly holé záda a hluboký výstřih, to mi snad dělá schválně!

„Ahoj,“ pozdravila mě trochu nejistě, vypadalo to, že se v těch šatech necítí právě nejlépe a nebo se necítí nejlépe v mé společnosti, tohle bude jistě zajímavý večer.

„Ahoj, sluší ti to,“ sklonil jsem jí hned poklonu a za to vysloužil zuřivý pohled od jejího otce. Předal jsem jí růži a nabídl jí rámě, jak se sluší a patří. Růži dával do vázy Charlie a my vyrazili, byl nejvyšší čas, mí sourozenci už určitě někde křepčí na parketu, na to jsem je znal moc dobře, takovéhle akce mají docela rádi, zvláště Rose a Alice, které si nenechají ujít příležitost předvést se.

Dívka se v autě snažila zavést konverzaci, ale potom to vzdala, asi pochopila, že se s ní nechci moc bavit, kdo ví, co bych všechno prozradil, zase bych ublížil jen a jen sobě! Tak jako vždycky...

Když jsme vkročili do sálu, upřelo se na nás mnoho pohledů, na parketu už tančili mí sourozenci, ostatní studenti je jen obdivně sledovali a teď začali sledovat i nás. Holky ihned začaly přemýšlet, proč jsem tady s Bellou, všechny si myslely, že ony by pro mě byly vhodnější partnerky, ale to se mýlily, myslím, že jsem na plese s tou nejlepší holkou, se kterou jsem mohl.

Alice s Rosie si za chvíli zabavily Bellu pro sebe, pořádně to na parketu roztočily, já šel s Emmetem a Jasperem na chvíli ven, nějak nás nebavilo křepčit na parketě s ostatními a myslím, že kdybychom tam ještě chvíli zůstali, tak bychom museli vyvraždit polovinu sálu – všechnu mužskou populaci, protože ta sledovala holky, jak tančily, Emmet měl tendenci pár klukům dát přes hubu a já za jejich myšlenky taky, Jazz by se určitě přidal, cítil ty pocity...  Venku jsme šli trochu dále od ostatních, Jazz se snažil uklidnit Emmeta, ale šlo mu to trochu blbě, protože sám byl dost rozzuřený.

„Nech toho,“ zadržel jsem velkého bráchu, když se chtěl vydat do sálu a s pár lidmi si to vyřídit.

„Ne,“ odporoval, byl opravdu naštvaný a rozhodnutý tam jít. Podíval jsem se na Jaspera, který pochopil vážnost situace a vyslal k Emmetovi vlnu klidu a pochopení, prvně se ale musel trochu zklidnit sám.

Venku jsme setrvali skoro až do vyhlášení krále a královny plesu, zdálo se, že holkám jsme nějak moc nechyběly, bavily se skvěle i bez nás. Hned jsme si je zabraly pro sebe a chvíli tančili, když vyhlásili krále a královnu plesu. Všichni věděli, že to vyhraje Rosalie, já taky díky myšlenkám poroty věděl, že král budu já, což mě moc nenadchlo. Ale co, tak jeden tanec budu tančit se ségrou, to je toho. Jen jsem se bál o Bellu, protože s ní tančil Emmet a prováděl s ní dost šílené taneční kreace, tohle si měl nechat pro Rosalie.

„Zkrotím ho,“ pověděla mi blondýnka, když si všimla, že je pořád sleduji.

„Nemusíš, je to jen jeden tanec, myslím, že příště s ním už Bella nepůjde,“ ušklíbl jsem se pobaveně.

„Taky pravda,“ povzdechla si. „Neměl by s ní tak mávat, je tak křehká,“ mumlala si trochu naštvaně a já ji chápal, měl jsem o ni taky strach, brácha ji pořádně proháněl, sotva pletla nohama, vypadala dost unaveně a zoufale.

„Bude v pořádku,“ snažila se mě Rose uklidnit a já přikývl, snad měla pravdu. Byl jsem jí vděčný za oporu, kterou mi teď poskytovala, byla to moje sestřička a já byl opravdu rád, že je tady. Často jsem ji považoval za povrchní, ale to ona nebyla, jen na začátku, když k nám přišla, pak se změnila a já vím, že rodina je pro ni  vším a ona by udělala cokoliv, aby ji uchránila. Konečně tanec skončil, poděkoval jsem Rosie za tanec a nabídl jí rámě, oba jsme směřovali ke svým partnerům, kteří už taky dotančili.

Zachránil jsem Bells před dalšími tancem s Emmetem a sám ji k tanci vyzval, k mé smůle začal hrát ploužák, tohle mi někdo udělal vážně naschvál. Tak hrozně rád jsem jí byl na blízku, objímal ji okolo pasu, dávalo mi to dojem, že patříme k sobě, i když to nebyla ve skutečnosti pravda.

„Mám tě ráda,“ zašeptala téměř neslyšně asi v polovině tance a já bolestivě zavřel oči, proč mi tohle dělá? Neměl bych slyšet její slova, nějak jsem na ně nereagoval, ani jsem nevěděl, jak bych měl. Cítil jsem ohromný zmatek a sám si teď nebyl jistý, jestli mi náhodou neříkala pravdu, třeba byla u otce kvůli něčemu jinému... Až do konce plesu jsem přemýšlel nad vším, co mi pověděla, bylo toho tolik k přemýšlení...

Konec, teď jen zbývalo odvést dívku domů, pro někoho snadný úkol, ale já se musel hodně přemáhat, abych s ní sedl do auta, chtěl jsem si s ní promluvit a zároveň ne... Mám jí něco říct? Budeme sami, co mi poví? Pokud něco... A měl bych jí něco říct já? Do háje, co mám dělat? Měl jsem se někoho zeptat, třeba Alice, ta ví vždycky všechno, třeba by mi pověděla mé možnosti a já bych si vybral tu nejlepší, bylo by to tak snadné.

Vysadil jsem dívku před domem a doprovodil ji až ke dveřím, zdálo se mi to a nebo váhala? Chtěla snad se mnou zůstat a něco mi říct? Nevypadalo to, že by chtěla jít dovnitř.

„Měla bys jít,“ pověděl jsem jí, Charlie už určitě bude mít strach a kdo ví, z čeho všeho mě podezřívá...  Jen přikývla a vypadala zklamaně, tak zdrceně.

„Dobrou noc,“ pověděla tiše a rychle se otočila, zdálo se mi to a nebo měla v očích slzy?

„Bell,“ zadržel jsem ji a ona se nadechla a pak se otočila, opravdu se mi to nezdálo a v očích se jí třpytily slzy. Váhal jsem, ale nakonec jsem se odhodlal, no co, v nejhorším mi dá pěstí... Dal jsem jí polibek na čelo a zašeptal: „Krásné sny.“ Usmála se a vešla do domu, já ještě chvíli stál na verandě, ale pak jsem odjel, nemělo cenu čekat pod jejím oknem.

Jen co jsem dojel domů, šel jsem k sobě do pokoje a umyl se, hlavně se převlékl do něčeho pohodlnějšího, potom jsem hodně přemýšlel, měl jsem o čem...

01.09.2009 22:03:25
ginerdefarell

Pokud ještě někdo chodí na tyhle stránky... Jste rádi, že se opět vracím k psaní?

Ano (186 | 98%)
Ne (3 | 2%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one