POkračování:)

Kapitola 26: Vítr ve vlasech

Bella:

Přesně jsem věděla, co musím udělat a taky jsem to udělala, i když jsem z domu odjížděla jen nerada. Bohužel jsem v tuhle chvíli neviděla jinou možnost, nedávali mi na vybranou. Do kuchyně jsem položila dopisy, které všichni dostanou, Charlie je jim určitě předá, až je objeví. Doufám, že splní mé přání a nebudou mě hledat, to bych byla opravdu nerada, všechno by zničili, celý můj pokus ochránit je, by byl marný. Nechci, aby si mě pamatovali jako umírající, chci, aby si zachovali vzpomínky na usmívající se holku, kterou dosud znali. Kdo tohle nezažil, tak to nepochopí, budou to pro něj jen prázdné řádky, ale pro mě to znamená mnohem více. Bude pro ně lepší, když odjedu, sice budu sama, ale nebudu se muset dívat do zničených a smutných tváří svých milovaných. Takže tohle bude i lepší řešení pro mě.

Vzala jsem si jen ty nejdůležitější věci, raději jsem si je sbalila už včera, abych se teď už s ničím nezdržovala. Přece jen jsem měla na spěch a tohle byl plánovaný útěk z domova, kdo by si balil až a poslední chvíli?

Z domu jsem vylezla oknem v kuchyni, aby odemykání dveří neprobudilo tátu, který spal nahoře a měl velmi neklidný spánek. Vše jsem měla vymyšlené a okno dokonce včera namazala, aby neskřípalo, myslela jsem na všechno. Teda skoro… Nikdy jsem si nemyslela, že odejít bude tak těžké.

Naposledy jsem se podívala na dům, který se během pár týdnů stal mým domovem s velkým D a nasedla do svého auta. Odjížděla jsem z Forks, co nejrychleji to šlo, můj cíl cesty byl jasný: Calgary v Kanadě, kde žila má spolužačka Mona, nedávno se tam odstěhovala a doufám, že mě uvidí ráda. Netušila jsem, že útěk bude tak těžký, městečko mi přirostlo k srdci a lidé v něm ještě více. Když jsem odjížděla pryč, stékaly mi slzy po tvářích, skoro jsem neviděla na silnici, za městečkem jsem musela na chvíli zastavit a vydýchat se, bylo to tak těžké.

Má první zastávka byla v Port Angeles, spíše tedy tamější bankomat, kde jsem si vybrala všechny peníze z účtu, který byl určen pro financování vysoké školy, kam se už nedostanu. Ještě jsem se zastavila v nějakém bistru, kde jsem si dala pořádnou snídani. Kanadské hranice jsem přejela bez problémů, zatím se zdálo, že můj zběsilý útěk nikdo nenahlásil na policii a nikdo po mně nepátrá. Snad to tak i zůstane...

Okouzlovala mě krajina okolo, bylo tady nádherně a já byla ráda, že jsem tuhle cestu podnikala, stála za to. Dnes bylo nebe modré a čím dál jsem byl k cíli mé cesty, tím bylo jasnější. Teď jsem pociťovala vděčnost, že mám kabriolet, cítila jsem, jak mi vítr cuchá vlasy a bylo to hrozně příjemné, nikdy na tenhle pocit nezapomenu, o to se už postarám.

Zazvonil mi mobil, co jsem měla nedbale pohozený na sedadle spolujezdce, ale já si ho nevšímala a pustila si hlasitěji rádio. I přes to mobil pořád zvonil, tak jsem ho vypnula a byl konečně klid. Nikdy bych nevěřila, že se někdy budu opět cítit tak uvolněně a bezstarostně, na chvíli jsem zapomněla na všechno, co se dělo ve Forks i v Phoenixu, jen jsem si užívala jízdu  a ten nepopsatelný pocit svobody.

Do Calgary jsem dojela večer. Město bylo krásné, v noci krásně svítilo do dálky a já se vydala najít první hotel, kde bych se dneska mohla vyspat. Natrefila jsem na nějaký menší motel, který nebyl ani moc drahý, ale i tak hned zítra půjdu najít Monu a doufám, že mi pomůže. Dala mi svou adresu a podle ní ji najdu snad dost rychle. Zapnula jsem si mobil a přišlo mi několik upozornění na nepřijaté hovory od rodiny a od Cullenů, dožadovali se mě opravdu urputně. Psali i zprávy, kde mě prosili, abych se vrátila, jen Edward napsal něco, co si ještě určitě pár hodin budu přehrávat ve své paměti, napsal mi to, co jsem mu řekla včera u tance a já se nad tím ještě dlouho usmívala.

Usnula jsem vyčerpáním, bylo toho na mě moc, brzy ráno mě probudil můj mobil, který vyzváněl jako o život, volala mi Alice, já ji ale zavěsila a spala dále, alespoň vyspat by mě mohli nechat, ale to bych po nich chtěla asi moc. Za chvíli mobil zvonil znovu, tak jsem ho nakonec opět vypnula a spala vesele dále.

Vstala jsem až dopoledne, kdy jsem se rozhodla zajít hledat Monu a vzala jsem si všechny své věci z pokoje, tady se snad už nevrátím. Musela jsem se zeptat několika lidí, jestli neví, jak se dostanu na adresu, co jsem měla napsanou na kuse papíru, ale nakonec jsem si koupila mapu města a hledala podle ní. Pak už mi šlo vše rychleji, během hodiny jsem stála před Moniným novým domem, kde žila se svou rodinou.

Nejistě jsem zazvonila na zvonek a čekala, kdo mi přijde otevřít, ve dveřích stála Monina mladší sestra Sarah.

„Ahoj, je doma Mona?“

„Bello, pojď dál, hned ti ji zavolám,“ usmála se zmateně a usadila mě v obývacím pokoji, zatímco zašla pro svou sestru.

„Bells,“ vykřikla radostně má dávná kamarádka a skočila mi okolo krku, v očích jsme měly obě slzy.

„Co tady děláš? Nemáš být teď ve Forks,“ ptala se mě.

„Chtěla jsem tě ještě navštívit, doufám, že ti to nevadí,“ zašklebila jsem se na ni.

„Jasně že ne, zdržíš se alespoň pár dnů? Musím ti ukázat město a všechno mi musíš povědět,“ mluvila horlivě a já přikývla.

„Jen si někde zamluvím hotel,“ slíbila jsem jí.

„Žádný hotel, budeš u nás, je tady dost místa pro všechny,“ mávla nade mnou rukou a já si oddychla, doufala jsem, že tohle řekne.

„Kdy jsi přijela?“

„Včera večer.“

„Měla jsi přijít hned a nemusela jsi platit za hotel,“ zamračila se. „K tomu bychom si určitě popovídaly.“

„Bylo už dost pozdě,“ namítla jsem s úsměvem. „Co podnikneme?“

„Půjdeme si někam sednout, v jednom podniku dělají skvělé míchané nápoje a můžeme si dát rovnou i oběd.“ S tím jsem souhlasila a mým autíčkem jsme vyjely do centra, cestou jsme si hodně popovídaly, měly jsme si hodně co říct. Jen moc nechápala, proč jsem odjela, prý by zůstala s těmi, koho má ráda.

„Nechci, aby si mě pamatovali jako tu slabou umírající holku, ale aby jim navždy utkvěla ve vzpomínkách veselá Bella, která se smála, chodila nakupovat, bavila se s nimi a měla je ráda. Měla jsi mě vidět, jak mě učili tančit.“

„To muselo dopadnout,“ rozesmála se pobaveně a já se k ní přidala.

„Škoda, že jsi neviděla Alici, byla zoufalejší než já,“ smála jsem se až jsem slzela. „Na ten její  pohled nikdy nezapomenu.“

„A co ten Edward?“ Zasněně jsem se podívala do dáli a ona se chápavě usmála.

„Chápu, poznala jsem jednoho kluka, jmenuje se Peter,“ svěřila se mi. „Je opravdu úžasný.“ Asi další půl hodinu mi líčila její vztah s Petrem a já byla ráda, že je šťastná. Pořád jsme si měly co říct a nezměnilo se na tom ani naše krátké odloučení.

09.09.2009 10:25:43
ginerdefarell

Pokud ještě někdo chodí na tyhle stránky... Jste rádi, že se opět vracím k psaní?

Ano (186 | 98%)
Ne (3 | 2%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one