Teď budu kapitoly přidávat asi hodně málo, ale bohužel není moc času, všichni už pomalu šílí s maturitou a maturitními tématy...

Kapitola 27: Krutá realita

Edward:

Blížila se osmá hodina ráno, když před naším domem prudce zabrzdilo auto, které jsme podle zvuku nepoznal, ale podle myšlenek a pachu, jsem dokázal rozlišit, že se jedná o Bellina otce. Netrpělivě zvonil, všichni jsme se sběhli do obýváku a pustili ho dále, nikdo nechápal, co se děje, co tady dělá. Ani já ne, z jeho myšlenek jsme byl hrozně zmatený, měl opravdu spletitou mysl.

„Je tady Bella,“ ptal se naléhavě Charlie, který vypadal dost vyděšeně.

„Ne, po plese jsem ji odvezl domů a doprovodil až ke dveřím, aby se někde nepřizabila na podpatcích,“ zavrtěl jsem hlavou.

„Co se děje,“ ptal se Carlisle s obavami.                                                   

„Zmizela, všechny její věci jsou pryč,“ chytl se Charlie za hlavu. „Musím jet na stanici a vyhlásit po ní pátrání, vůbec by neměla řídit, kdykoliv může zkolabovat.“

„Zkolabovat? Co tím myslíte,“ nechápala Alice a vyčítala si, že nic neviděla, pořád dávala pozor na Jaspera a při tom nemyslela na nikoho jiného. Měla ji hlídat, ochraňovat svou nejlepší přítelkyni, ale ona to neudělala a teď toho tolik litovala.

Ne oprava, nechápali všichni kromě Carlislea, jen Alice to vyslovila nahlas. Proč by měla zkolabovat? Zdraví lidé nekolabují jen tak na potkání...

„Neřekla vám to, že?“ Podíval se na nás její otec soucitně. „Pořád se tvářila, že je v pořádku, že se nic neděje a všechno bude dobré, ale umírala. Chodila na kontrolu k vašemu otci.“

Překvapeně jsem se na Carlislea podíval a on přikývl, všechno mi pomalu začalo docházet a zapadat do sebe. Panebože... Jak jsem mohl být tak slepý a hloupý? Byl jsem natvrdlý a musel jsem jí tolik ublížit, snad neodjela jen kvůli mně. Nemůže být pryč, musíme ji jít hledat, chci jí toho tolik říct! Musím se jí omluvit a napravit vše, co jsem pokazil!

„Byla tam i tehdy, když jsi ji viděl v nemocnici, nechtěla, abych někomu cokoliv říkal,“ otočil se na mě táta.

„A co jí je,“ ptala se zděšeně Esme.

„Leukémie, tenhle typ se většinou vyskytuje a u malých dětí, dožívají se půl roku.“

„Kolik má času,“ zeptala se Rosalie.

„Byl zázrak, že vůbec přežila, teď jí zbývají jen dny, možná dva tři týdny, více ne.“

„Musíme ji najít,“ rozhodl jsem a chtěl někam vyjet, ale Alice mě zadržela.

„Nemáme žádnou stopu, jediná šance je vyhlásit pátrání, ale o to se Charlie určitě postará,“ obrátila se na náčelníka policie, který přikývl a odešel.

Nic ti nevyčítám, poslal mi Carlisle myšlenku a já přikývl, byl jsem rád, že to bere s klidem, budu se mu muset omluvit.

Neměli jsme o Belle žádné zprávy, mobil měla vypnutý a byla pryč už tak dlouho. Kdyby Alice stále neměla vize, jak umírá, ale většinou z jiných míst, nikdy se ale nedalo poznat, kde skutečně je, tak bychom si už mysleli, že je mrtvá. Všechny nás trápilo, že nic nevíme, Alice neustále nahlížela do budoucnosti, ale bylo k ničemu.

Ubíjelo mě sedět doma a nemoct nic dělat, ani Charlie neměl o své dcerce žádné zprávy, to vyhlášení pátrání bylo k ničemu, nikdo o ní nic nevěděl, jako by se propadla do země. Vyčítal jsem si své chování k ní a nejvíce mě štvalo, že už jí nikdy nepovím, jak mě mé chování mrzí a jak moc jsem do ní blázen...

 

Bella:

Pár dnů v Monině rodině mi přišlo jako bych žila úplně někde jinde, ale pak si mě můj osud dostihl. Byla jsem malátná a vyčerpaná, bolesti končetin a hlavy nebyly výjimkou. A tak byl nejvyšší čas odjet, tady jsem už nemělo co dělat. Svůj sen, vidět se po dlouhé době s kamarádkou se mi splnil a teď byl čas vrátit se zase do reality a postavit se svému osudu. Sama jsem nechápala, jak můžu být tak klidná, tentokrát jsem zamířila zase do Spojených státu, chtěla jsem do Lewistonu, kde měla Renée pronajatý malý domek u jezera. Nikdo tam už pár let nebyl, ale nájem se přesto platil, možná na něj máma i zapomněla.

Ale neměla jsem štěstí, na hranicích mě dostihla má minulost, Charlie nechal vyhlásit pátrání a já se nyní vracela domů, kde jsem chtěla ze všeho nejméně. Věděla jsem, že jim všem jsem svým odchodem ublížila, ale to jsem opravdu nechtěla, já přece chtěla pro ně to nejlepší.

Bylo mi mizerně, ale nemělo to co dělat s mým psychickým stavem, i když z části asi ano, propadla jsem se do bezvědomí, které jsem nyní vítala s povděkem...

16.09.2009 21:17:09
ginerdefarell

Pokud ještě někdo chodí na tyhle stránky... Jste rádi, že se opět vracím k psaní?

Ano (186 | 98%)
Ne (3 | 2%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one