Pardon, dříve jsem to nestihla...

Kapitola 28: Probuzení

Bella:

Své probuzení bych přirovnala k probuzení v Phoenixu po závodech, ale tohle bylo tisíckrát horší, cítila jsem se jako přejetá parním válcem. U mé postele byli všichni Cullenovi a Charlie a Renée, vypadali hodně smutně. Nechtěla jsem, aby mě takhle někdy viděli, ale když tady už byli, viděla jsem je ráda.

„Bell,“ všimla si Esme jako první, že jsem otevřela oči.

„Ahoj,“ usmála jsem se na ně unaveně, připadala jsem si tak slabá. K tomu jsem se cítila i provinile, že jsem odjela a oni se o mě báli, neměli žádné zprávy, jestli vůbec žiju.

„Jak ti je,“ ptala se hned Renée, na které šlo poznat, že plakala a pohladila mě starostlivě po čele. Přidělala jsem jí tolik starostí...

„Dobře,“ pověděla jsem, i když to nebyla pravda. Ale to jsem mu měla říct, že je mi mizerně? Všichni se pousmáli, prokoukli mou lež, ale nevyjadřovali se k tomu.

„Omlouvám se,“ pověděla jsem s lítostí v hlase a oni si jen povzdychli.

„Nemáš se za co omlouvat,“ chytila mě Alice za ruku, najednou mi přišla docela teplá, možná proto, že má vlastní ruka byla jako led.

„Jsem tak unavená,“ povzdychla jsem si a zavřela oči, pomalu jsem zase upadala do posilujícího spánku.

Když jsem se znovu probudila, seděla u mé postele jen Rosalie, ostatní jsem v místnosti neviděla, asi si šli odpočinout a nebo měli jiné povinnosti. Pokoj byl zapadajícím sluncem zbarven do mírně narůžovělé barvy a mě to okouzlilo, přišlo mi to jako ta nejkrásnější věc, co jsem v tomhle pokoji zatím zažila. Tak ráda bych byla venku a užívala si slunečních paprsků, bohužel to nejde. Kolikrát asi ještě uvidím západ slunce?

„Rosie,“ oslovila jsem blondýnku. Hned ke mně přišla a usmívala se, byla jako má sestra.

„Bell,“ pohladila mě ve vlasech. „Měla jsi nám to říct,“ vyčetla mi jemně s povzdechem

„Promiň,“ v očích jsem měla slzy.

„To nevadí,“ ujistila mě rychle. „Nic se nestalo, jen bychom se ti snažili být více oporou, nemusela jsi to řešit útěkem.“

„Rose, můžeš mi pomoct.“

„Nemůžu, jak bych mohla,“ vypadala opravdu vyděšeně, zajímalo mě, na co myslela.

„Chci ještě jednou vidět západ slunce,“ přiznala jsem. „Můžeš odestřít rolety?“ Úlevně se usmála a ráda mi se splnila můj poslední sen, co jsem měla, viděla jsem západ toho obrovského ohnivého kotouče a byla šťastná.

Do pokoje vešel Edward a posadil se vedle postele na nemocniční židli. Pozoroval mě starostlivým pohledem, v očích jsem mu četla bolest a to vše kvůli mně! Podala jsem mu ruku a on ji okamžitě stiskl a políbil ji na klouby prstů.

„Nechci tě ztratit sotva jsem tě našel,“ zašeptal a hlas měl trochu nakřáplý.

„Promiň, ale myslím, že spolu nebudeme už moc dlouho.“

„Proč zrovna ty?“

„To nevím,“ usmála jsem se. „Edwarde,“ oslovila jsem ho a dívala se do těch jeho jantarových očí. „Slib mi, že se kvůli mně nebudeš trápit.“ Těch pár vět mě stálo tolik sil, milovala jsem ho a bude se mi s ním těžko loučit. Ale musím být silná a on taky, až odejdu, musí zase začít normálně žít, musí na mě zapomenout.

„To nedokážu,“ zašeptal tak tiše, že jsem ho téměř neslyšela.

„Zachovej si vzpomínky na mně, jak jsem byla šťastná, nechte mě tady prosím samotnou, nechci tady nikoho z vaší rodiny, ani Charlieho nebo Renée. Chci, abyste si mě pamatovali šťastnou a ne umírající a slabou, proto jsem odjela, nechte mě tady prosím samotnou.“

„To po nás nemůžeš chtít,“ protestoval okamžitě a dosud mlčící Rosalie se přidala a vymlouvala mi mé rozhodnutí, já se nedala ovlivnit, jednou jsem opravdu věděla, co chci. Přesvědčovali mě, ale já si stála za svým, nemínila jsem ustoupit. Ne v tomhle, kdyby šlo o cokoliv jiného, tak bych se jim snažila vyhovět...

Zklamaně odcházeli, ještě jsem cítila, jak mě Edward políbil na čelo a pohladil mě po mé bledé tváři. Snažila jsem se neplakat, ale nešlo to, příliš jsem je všechny milovala.

Cítila jsem se den ode dne hůř a všichni splnili mé přání a nechodili ke mně, za což jsem jim byla vděčná, plnili mé poslední přání, i když to pro ně muselo být hodně těžké. Chodil ke mně jen Carlisle jako můj ošetřující lékař a ten nedával najevo, že by mě znal více než kteréhokoliv jiného pacienta.

 

Nikdo to nechápal, ale z nějakého nepochopitelného důvodu se mi za pár dnů udělalo lépe, byla jsem silnější než kdy dříve a přišla mě navštívit Mona, kterou jsem tady nečekala ani ve snu.

„Ahoj,“ pozdravila mě a nejistě vešla do pokoje.

„Ahoj,“ usmála jsem se na ni, ráda jsem ji viděla, i když jsem netušila, co tady dělá.

„Volala mi Renée,“ vysvětlila mi, když si všimla mého nechápavého pohledu. „Chtěla, abych si s tebou promluvila a přemluvila tě, abys ji k sobě pustila.“

„Víš, že to neudělám,“ povzdechla jsem si.

„Vím, proto tě nebudu přemlouvat.“ Rozhlédla se po pokoji a pak se vrátila pohledem ke mně. „Máš to tady hrozné, nechceš na chvíli ven?“

„Ráda bych, ale nemůžu,“ sklonila jsem oči.

„Počkej chvíli,“ mrkla na mě a někam odběhla. Netrvalo to dlouho a znovu se objevila ve dveřích pokoje, nyní i s vozíčkem.

„Pojedeme jen kousek do parku, dále bych to neriskovala,“ zašklebila se pobaveně.

„Díky Mono.“ V očích se mi objevily slzy, dělala toho pro mě tolik, i když mohla mít hromadu problémů.

Musely jsme s sebou tahat i infůzi, ale to byla drobnost, nejprve mě Mona pořádně přikryla a oblíkla mi teplý svetr.

„Slyšela jsem, co se stalo. Jsem ráda, žes tehdy k nám přijela, ale nikdy bych si nemyslela, že tě budou hledat skoro jako zločince,“ mrkla na mě, když jsme byly v parku a já se kochala přírodou okolo. Nikdy bych si nepomyslela, že něco tak hezkého ještě uvidím jinak než přes nemocniční okno, ale spletla jsem se.

„Hm... Renée tě informovala? Je pravda, že jsem tehdy zmizela, ale prosila je, aby mě nehledali, bohužel to neudělali. Chytili mě na hranicích, chtěla jsem do Lewistonu, do domu k jezeru, pamatuješ na něj? Trávily jsme tam vždycky letní prázdniny. Pověz mi raději něco ty,“ požádala jsem ji a poslouchala její vyprávění, co se děje v Calgary, co ona a Peter a její rodina. Když mi už byla zima a ona si toho všimla, protože já bych to nikdy nepřiznala, jen abych venku mohla být o něco déle, vydaly jsme se zpátky do nemocnice. Pomohla mi do postele a nechala mě odpočívat. Bohužel se musela rozloučit, déle ve Forks nemohla zůstat. Plakala a já s ní, bude mi hrozně chybět, znala jsem ji tak dlouho...

 

22.09.2009 23:08:00
ginerdefarell

Pokud ještě někdo chodí na tyhle stránky... Jste rádi, že se opět vracím k psaní?

Ano (186 | 98%)
Ne (3 | 2%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one