Kapitola 3: Schizofrenik?

Bella:

Nesnáším ráno! Nejen, že vypadám vždy příšerněji než obvykle, protože mi vlasy trčí všemi směry, ale dneska jsem i zaspala. Musela jsem být včera opravdu hodně unavená, jinak by se mi to nestalo, byla jsem zvyklá vstávat mnohem dříve ...

Do školy jsem dojela tak akorát, ale když jsem si uvědomila, že musím zajít ještě pro rozvrh, tak jsem byla v časovém skluzu.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem ženu ve středních letech, co seděla v kanceláři za psacím stolem, tvářila se trochu zmateně, ale i tak se mile usmívala.

„,Dobrý, můžu nějak pomoct?“
„Isabella Swannová, nová studentka,“ vysvětlila jsem.

„Ach ano, Charlie volal, že dneska nastoupíš, mělo mi to dojít, ale v tom zmatku jsem na to úplně zapomněla. Tady máš rozvrh a plánek školy,“ podávala mi pár papírů. „A ať se ti na tenhle papír podepíšou všichni učitelé, co se tě dnes budou mít na hodinách a po vyučování mi ho přines, musím to založit,“ usmála se mile.

„Díky,“ rychle jsem se rozloučila a spěchala na první hodinu. Cestou se mi zase trochu zamotalo v hlavě, ale naštěstí už byli všichni na hodinách, takže si toho nikdo nevšiml. Na chvíli jsem si dřepla na zem a sklonila hlavu ke kolenům, čekala jsem, dokud to nepřejde. Po chvíli se to uklidnilo, takže jsem mohla pokračovat v cestě, v plánku jsem se zorientovala docela rychle, takže jsem našla i učebnu.

Na první hodinu jsem došla se zpožděním, bylo asi čtvrt hodiny po zvonění, ale i to byl úspěch. Trochu nejistě jsem zaklepala na dveře, počkala na vyzvání, naposledy se pořádně nadechla a vstoupila do jámy lvové.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem a zrudla, když se na mě upřely pohledy všech ze třídy, opravdu jsem neměla ráda takovouhle popularitu.

„Dobrý, vy musíte nová studentka,“ usmála se menší černovláska ve středních letech.

„Ano, Isabella Swannová,“ potvrdila jsem.

„Parkinsenová Juliette, budu váš učit historii. Můžete se posadit dozadu k Alici Cullenové,“ ukázala na poslední lavici u okna, kde seděla krásná černovláska, která mi připomínala elfku. Od pohledu mi byla hodně sympatická, vypadala na milou holku, jen jsem nechápala, jak to, že sedí sama. Ještě jsem požádala paní Parkinsenovou o podpis, který mi ráda dala a šla se posadit na své místo.

„Ahoj,“ usmála jsem se na Alice a sedla si na volnou židli, co byla dále od okna.

„Ahoj,“ odpověděla trochu nejistě a pořád se na mě překvapeně dívala, jasně jsem v její tváři četla šok, ale nechápala jsem z čeho.

„Děje se něco,“ nevydržela jsem to a prostě jsem se musela zeptat, jsem od přírody zvědavá a k tomu jsem nevěděla, co si o tom myslet.

„Ne, nic,“ usmála se. „Alice,“ podala mi ruku a já ji stiskla, byla úplně ledová.

„Bella, ale to jsi mohla slyšet.“ Jen kývla na souhlas, pak jsme se obě soustředily jen na hodinu, která mě moc nebavila, tohle jsme brali v Phoenixu už před půl rokem. Pokud to takhle bude ve všech hodinách, unudím se k smrti. No...to je blbé přirovnání.

„Nevypadáš, že by tě to bavilo,“ prohodila Alice a já si teprve teď uvědomila, že na mě už chvílí zírá. Vypadala hrozně nervózně, netuším proč? To kvůli mně? Je na holčičky a já ji přitahuji, tak je nervózní či co?

„Tohle jsem brali v Phoenixu už před půl rokem,“ povzdychla jsem si. „Ale ty taky nevypadáš, že by tě v jejím podání druhá světová válka zaujala.“ Tiše se rozesmála, čím na sebe upoutala pozornost dvou chlapců před námi, kteří se na ni okouzleně otočili.

„Už to znám, dost se o dějepis zajímám,“ vysvětlila. „Nechceš jít někdy nakupovat?“

„Promiň, ale nevím, jestli budu moct,“ řekla jsem a odvrátila se od ní. Přece jsem si slíbila, že se na nikoho tady nebudu vázat! Zbytečně by je to pak bolelo a mě asi taky, ale Alice je sympatická, měla bych jí to alespoň vysvětlit, ale zase by se dozvěděla pravdu a tu nechci nikomu říct, stačí, že to ví táta, už to je víc než dost.

Dále jsem si Alice nevšímala, dělala jsem, že je vzduch a ona to respektovala, jen se tvářila zamyšleně. Musela mě považovat za schizofrenika, najednou jsem na ni byla dost zlá a předtím jsem se usmívala a byla milá.

„Promiň,“ omluvila jsem se nakonec. Nechápavě se na mě dívala a zeptala se:

„Za co?“

„Za to, jak jsem se chovala, nejsem právě ve své kůži,“ vysvětlila jsem.

„To je v pořádku,“ usmála se na mě. Mlčky jsem přikývla a už se dále věnovala jen výkladu, nemohla jsem si nevšimnout, že ostatní spolužáci se ohlíželi dozadu a mě to trochu znervózňovalo.

Jen co zazvonilo, všichni se vyhrnuli ze třídy, najednou na novou spolužačku zapomněli, ale nevadilo mi to.

„Co máš teď za hodinu,“ ptala se Alice.

„Literaturu v učebně 23,“ koukla jsem do rozvrhu.

„Mám skoro stejnou cestu, můžu tě tam odvést, ať dojdeš včas,“ nabídla se.

„Jo, díky, to by se hodilo, v tom plánku školy se moc nevyznám.“ Rychle jsem si sbalila věci, ať na mě nemusí čekat a už pospíchala za ní. Sem tam mi pověděla, kde co je za učebnu, ale jinak pořád něco štěbetala až mi z ní šla hlava kolem.

„A jsme tady,“ zastavila se u jedné učebny.

„Díky za pomoc, měj se, ahoj,“ rozloučila jsem se rychle a zmizela ve třídě. Když jsem se ohlédla, stála na místě s nepřítomným výrazem ve tváři a dívala se někam do dálky. Pak se jakoby probudila z transu a odešla, ale tvářila se veseleji, asi si na něco vzpomněla.

Ani nevím, jak jsem protrpěla zbývající hodiny, ale seznámila jsem se s pár dalšími lidmi – s Angelou, Erikem, Benem, Jessicou a Mikem, který za mnou neustále chodil jako pejsek. Bylo mi to dost nepříjemné, zvláště když jsem se ho chtěla zbavit a k tomu po něm koukala Jessica a kvůli tomu na mě byla dost naštvaná, i když jsem za to nemohla. Takže hned první den jsem si vytvořila jednu nepřítelkyni, která mě jen tak nepřestane nenávidět, ale já to zvládnu.

U oběda jsem si sedla ke stolu sama, ale pak si přisedla Angela s Benem. Ti mi byli z jejich party asi nejsympatičtější, nevtírali se, i když teď bych uvítala soukromí, musela jsem si vzít nenápadně léky a před nimi mi to půjde těžko.

Kývla jsem na Alice, která mi vesele mávala, její tvář byla rozzářená jako sluníčko, ale lidi, co seděli vedle ní se netvářili právě nadšeně.

„Ty se s nimi bavíš,“ podivil se Ben a hlavou kývl ke stolu Cullenů.

„Alice má se mnou dějiny,“ vysvětlila jsem.

„Aha, stejně je Cullenovic rodina zvláštní...“

„Co konkrétně?“

„Víš, s nikým se moc nebaví, připadají mi takoví děsiví,“ pověděla Angie nejistě.

„Nezdá se mi,“ oponovala jsem a dále v klidu jedla. Tabletky jsem si vzala nakonec až po obědě, když jsem si odskočila na záchod a zapila je vodou z umyvadla.

Po poslední hodině jsem unaveně došla na parkoviště, kde už nebyly skoro žádné auta. Asi jsem se moc loudala, i když mi to tak nepřipadalo.

„Ahoj Bello,“ pozdravila mě Alice, která stála u auta a vypadalo to, že na někoho čeká. Měla krásné žluté Porsche, kde zatím seděla sama.

„Ahoj,“ usmála jsem se a nasedla do auta, věci jsem si hodila na sedadlo spolujezdce. Zmoženě jsem se opřela o volant a zhluboka dýchala, dnešek byl namáhavý, cítila jsem na sobě něčí pohled a uvědomila jsem si, že bych měla zmizet, než si ten někdo začne dělat starosti a bude chtít vědět, proč jsem tak unavená, když jsme dnes měla jen šest hodin a to tak nudných, že by z nich nebyl unavený vůbec nikdo.

Rychle jsem nastartovala a odjížděla, jen pomaleji než kdy jindy, zdálo se mi totiž, že mám trochu opožděné reakce a nerada bych někde přehlídla auto nebo malé dítě.

Charlie doma ještě nebyl, ale stihl někdy nakoupit, v lednici bylo mnohem více jídla než včera. Byla jsem tak hrozně unavená, až mi samotné to přišlo divné, takhle špatně mi už dlouho nebylo, možná bych měla zajít k lékaři, aby mi předepsal jiné léky, tyhle mi už asi moc nezabírají.

Jestli se to nezlepší, tak tam zajdu zítra, moc se mi do toho nechce, hned to bude vědět celé město a takovou popularitu mít nemusím, už tak tady o mně každý ví.

Usnula jsem na gauči v obýváku a Charlie mě starostlivě přikryl, ale i tak jsem byla dost unavená a když jsem se okolo osmi probudila, tak jsem si jen zašla do koupelny a pak šla spát.

„Bell, nešla by jsi se mnou zítra rybařit,“ navrhl mi Charlie u snídaně a starostlivě mě pozoroval, byla jsem totiž bledší než obvykle.

„Moc ráda,“ přikývla jsem s úsměvem.

„Fajn, chceš dneska odvést do školy?“

„To je dobré, zvládnu to.“

„Tak dobře, uvidíme se večer,“ dal mi pusu na čelo a odešel. Snídani jsem vyhodila do koše, nějak jsem dneska neměla hlad ani chuť. Rovnou jsem vyjela do školy, ale měla jsem spoustu času, tak jsem chvíli seděla v autě a čekala, až bude čas jít na hodinu. Pustila jsem si hudbu a vytáhla z batůžku mou oblíbenou knihu – Na větrné hůlce, nevšímala jsem si pohledů, které na mě vrhali ostatní studenti, nějak mě nezajímali.

„Ahoj,“ ozval se hlas vedle mě, u auta stála usměvavá Alice, nechápala jsem její optimismus.

„Ahoj, dneska nějaká dobrá nálada,“ usoudila jsem.

„Vrátí se brácha, za chvíli pro něj jedu na letiště, jen jsem tady odvezla ostatní. Edward asi bude pracovat v nemocnici jako Carlisle,“ vysvětlila.

„Aha, tak to už tu radost chápu.“

„Budeš mít zítra nebo v neděli čas? Půjdeme teda nakupovat?“

„Promiň, ale půjdu s Charliem rybařit a nevím, co na neděli vymyslel,“ omluvila jsem se, nesnášela jsem nakupování.

„Tak jindy,“ nezmizel její optimismus a odtančila pryč. Nevěřícně jsem nad ní kroutila hlavou a sledovala, jak se vrátila ke své rodině a dala se s nimi do řeči. Nevypadali příliš nadšeně, zvláště ta blondýnka, ale když jim Alice něco řekla, byli všichni překvapeni a pak se podívali na mě. Uhnula jsem pohledem, tato situace mi nebyla právě nejpříjemnější, ani jsem netušila, co na mě shledali tak zajímavého, že se na mě dívají.

Už byl největší čas jít na hodinu, kam se mi dneska tak hrozně moc nechtělo, ale musela jsem. V angličtině s panem Masonem bylo k nevydržení, pořád se na něco ptal z mého života ve Phoenixu a evidentně nechápal, že o tom nechci hovořit, zvědavější osobu jsem dlouho nepotkala a snad ani nepotkám, bylo to opravdu strašné.

V trigonometrii jsem seděla s Angelou a byla za to ráda, byla to taková dobrá duše se srdcem na správném místě a hlavně byla tichá! Asi stejně nespolečenská jako já, alespoň mi to tak zatím připadalo a naprosto mi to vyhovovalo.

Ani nevím, jak jsem přežila čas do oběda, bylo mi čím dál tím hůře a dokonce si o mě začala dělat starosti i Angela, ale odbyla jsem ji, že mi nic není. Nešla jsem do jídelny jako ostatní a odehnala od sebe i Angie, sedla jsem si na lavičku venku a dýchala studený čerstvý vzduch. Trochu se mi ulevilo a tak jsem tam nakonec proseděla celou polední pauzu. Doufala jsem, že se mi tohle nestane i zítra s tátou, měl by starosti a ihned by mě odvezl do nemocnice.

Po obědě jsem měla mít ještě biologii a pak tělocvik, kam jsem nešla, z těchto hodin jsem omluvená, ale nikdo naštěstí nevyzvídal proč. Alespoň že tak...

V biologii jsem seděla vedle Mikea Newtona a po deseti minutách jsem myslela, že mu něco otřískám o hlavu, byl otravný a vytrvalý, pořád mě někam zval a ne nebral jako odpověď.

Když byl konečně konec, pořádně jsem si oddychla a spěchala od něj co nejrychleji pryč. Většina lidí byla ještě ve škole, ale já šla rovnou na parkoviště a odjížděla se svým autíčkem domů. Rozhodla jsem se, že se ještě zastavím k Charliemu na stanici, alespoň uvidím i jiné místo z města než školu.

„Ahoj Charlie,“ pozdravila jsem ho, když jsem dojela ke stanici, právě odněkud přijel.

„Bells, děje se něco,“ ptal se vyděšeně a já zalitovala, že jsem sem jezdila, jen jsem ho tím vystrašila.

„Ne, všechno je v pohodě,“ uklidňovala jsem ho rychle. „Mám zajít nakoupit nebo tak něco?“

„Ne, to je dobré. Dneska k nám přijede Jacob a Billy Blackovi z La Push, budeme se dívat na baseball. Určitě to bude hrozně nudné, nechceš si vyjet někam s kamarádkou?“ Tohle mi vzalo vítr z plachet, já přece neměla přátelé a on to nevěděl, myslel, že je vše v nejlepším pořádku.

„Asi ne, tati, měla bych si ještě něco dodělat do školy,“ usmála jsem se. „Uvidíme se doma,“ mávla jsem mu a už odjížděla pryč.  Nevšimla jsem si jeho smutného pohledu, kterým mě sledoval než jsem zmizela v zatáčce, dělal si o mě starosti.

 

22.03.2009 20:20:11
ginerdefarell

Pokud ještě někdo chodí na tyhle stránky... Jste rádi, že se opět vracím k psaní?

Ano (186 | 98%)
Ne (3 | 2%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one