Kapitola 4: Z velkoměsta zpátky k rodině

Edward:

Potuloval jsem po New Yorku, z nočního nebe padaly velké kapky deště, ale mi to nevadilo, bylo mi to úplně jedno, necítil jsem chlad, protože jsem necítil vůbec nic. Připadal jsem si jako prázdná nádoba, kreatura bez citů, zrůda... Každý tomu říkal jinak, ale jedno bylo jisté: byl jsem upír, nemrtvý...

Vzpomněl jsem si na svou rodinu, kterou jsem opustil, protože jsem se už nemohl dívat na ty zamilované páry, pořád jsme jim četl myšlenky a bylo to pro mě příliš bolestivé, zvláště proto, že jsem byla sám už od počátku své existence, nikdy jsem nenašel nikoho, koho bych mohl milovat a v poslední době to na mě dolehlo. Jistě, spoustu upírek by mě chtělo, ale já je nechtěl, nebyly ničím zajímavé, ničím zvláštní, nedokázaly mě okouzlit, všechny mi připadaly stejné.

Svítalo, měl bych zase odejít k sobě do bytu, ale ještě jsem chtěl vidět východ slunce, znamenalo to, že další den mé existence začíná, zase plný samoty a nicoty.

Pomalu jsem si uvědomoval, že kdybych zůstal s rodinou, tak bych sice neustále slyšel jejich myšlenky a díval se na šťastné milenecké páry, ale byl bych asi šťastnější. Kdybych měl problém, Alice by o tom věděla dříve než by nastal a hned by mi nabídla pomoc a řešila to se mnou. O moudrou radu bych se mohl ucházet u Carlislea a u Esmé bych našel pochopení a útěchu. Emmet by mě neustále popichoval a chtěl by se prát, zatímco Rosalie by obdivovala svou krásu a nebo vylepšovala své auto. Chyběli mi a to hrozně moc, byl jsem od nich už příliš dlouho, možná bych se měl vrátit.

Dnes se nad městem proháněly mraky, takže jsem měl ještě čas a mohl zůstat venku, zamířil jsem do Central parku, kde takhle brzy skoro nikdo nebyl, jen několik bezdomovců, kteří spali na lavičkách. Za chvíli sem zamíří spoustu běžců a možná i jezdců na koních, už to tady nebude mít takové kouzlo. Stále ponořen ve svých myšlenkách jsem zamířil parkem směrem ke svému bytu.

Z mého zamyšlení a koumání nad tím, co by bylo, kdybych přijel do Forks, mě vyrušilo otravné zvonění mobilního telefonu. Podíval jsem se na displej a musel se usmát, volala mi Alice, která určitě měla jednu ze svých vizí.

„Ahoj Alice,“ přijal jsem hovor.

„Edwarde, jsem tak ráda, že se vrátíš,“ štěbetala nadšeně.

„Ještě nevím,“ protestoval jsem, ale když jsem slyšel její hlas, rozhodl jsem se.

„Ale víš, vidím to tak jasně, určitě se vrátíš. Bude se ti ve Forks líbit, v nemocnici shání nového doktora, mohl by jsi tam začít pracovat. A mám novou kamarádku, je to sice člověk, ale naprosto úžasný. Musíš přijet, slyšíš? Všem se po tobě stýská,“ mluvila rychle a kdybych nebyl upír, určitě bych nestačil pochytit vše, co pověděla, to byla celá ona.

„Letadlo ti letí ve dvě v noci, odpoledne bude svítit slunce, letenku ti hned zamluvím a vyzvedneme tě v Seattlu na letišti,“ oznámila mi vesele a zavěsila, ani jsem se s ní nestihl rozloučit a nebo protestovat. Chvíli jsem nevěřícně zíral na mobil a pak ho schoval, opravdu jsem se už těšil domů.

S velmi dobrou náladou jsem zamířil do svého skromně zařízeného bytu, nic moc tam nebylo, žádné moderní vymoženosti, které mi nechyběly. Během pár minut jsem měl sbaleno, teď jsem musel jen provést pár formalit, třeba zajít do realitky a nabídnout byt ke koupi, peníze mi pošlou přímo na účet. Tam jsem mohl zamířit až k večeru, když nebude svítit slunce, takže celý den jsem se nudil a nevěděl, jak se zabavit.

Neměl jsem se s kým rozloučit, i když jsem žil v tomhle velkoměstě šest let, nenašel jsem si přátelé.

Letiště bylo jako obvykle narvané k prasknutí, ale to tady bylo normální, i noční lety byly velmi žádané. Alice byla opravdový poklad, letenka byla zamluvená a byla přímo do Seattlu, nikde jsem nemusel přestupovat, chtěl jsem být u nich co nejdříve.

Už na letišti se po mně ohlédlo dost mladých i starších žen, chápal jsem jejich chování a pocity, ale i přesto mi jejich okukování a hodnocení nebylo příjemné. V letadle to bylo ještě horší, sedadlo jsem měl hned vedle nějaké pubertální dívčiny, které nemohlo být více jak patnáct, slyšet její myšlenky bylo utrpení! Ty její představy byly opravdu směšné, jako bych ji zrovna já mohl vášnivě líbat, pravděpodobně by u toho zemřela, ale to ona neví. Její matka, co seděla hned vedle, litovala, že není o něco mladší a taky, že se nechala zbouchnout prvním chlapem, kterého potkala.

Raději jsem dělal, že spím, ta dívka přemýšlela, jak by se mnou mohla začít rozhovor a opravdu se mi s ní nechtělo povídat, nakonec jsem spánek předstíral až do přistání. Tím jsem se sice nezbavil dotěrných myšlenek, ale alespoň se mnou nemluvila a nemusel jsem ji poslat do patřičných mezí.

Seattle měl poměrně velké letiště, ale nedělalo mi problém, zorientovat se tam. V hale na mě čekala Esme, Carlisle a Alice, která nedočkavě poskakovala a když mě zahlédla, tak svým ladným krokem přitančila až ke mně a skočila mi okolo krku. Tohle třeštidlo mi hrozně chybělo, přišlo mi, že z celé rodiny mě právě ona chápe nejlépe.

„Konečně jsi doma,“ usmála se na mě a konečně mě pustila, aby mě mohla obejmout i Esme.

„Promiň mami,“ omluvil jsem se jí za to, že jsem jí způsobil bolest svým odchodem, proč jsem na tohle nemyslel dřív? Věděl jsem, jaká je a že se jí bude moc stýskat, přesto jsem odešel a tím jí ublížil. Už bych to neměl dělat, ona si to zaslouží ze všech nejméně.

„Vítej doma, synu,“ objal mě i Carlisle a vzal mi mou sportovní tašku, která byla poloprázdná.

„Musíš na nákupy,“ rozhodla ihned sestřička, když si všimla, jak velké – dobře, spíše malé – mé zavazadlo je.

„Určitě, pomůžeš mi,“ optal jsem se jí a ona se hned rozzářila, milovala nakupování a ze všeho nejraději nakupovala věci pro někoho jiného.

„Jasně že jo, nech to na mě.“

„Carlisle, Alice říkala, že je u vás v nemocnici volné místo.“

„Ano, jedno by tam bylo,“ usmál se. „Chceš to zkusit?“ Zvládne to tvé sebeovládání?

„Ano, myslím, že to zvládnu,“ odpověděl jsem na nevyřčené slova, které ho trápily asi nejvíce.

„Dobře, tak tam můžeš jet hned až nakoupíte, šéf bude nadšený, do Forks se moc lidí dobrovolně nežene.“ Tomu jsem se ušklíbl, kdo by dobrovolně jezdil do tak malého městečka, kde věčně prší?

„Musím jet do práce, takže se uvidíte později, přeji příjemné nákupy,“ pověděl Carlisle u svého černého Mercedesu.

„Dobře,“ přikývl jsem. Alice měla už vlastní auto, krásné kanárkově žluté Porsche, evidentně to byl její miláček, protože se na něj dívala jako na boží zázrak.

„Dostala jsem ho k narozeninám od Jaspera,“ pochlubila se. „Což mi připomíná, že ti budeme muset koupit nové auto. Jaká to bude značka tentokrát?“

„Volvo.“

„Už zase,“ reptala tiše a já se musel smát, neměla to auto ráda, možná proto, že jsem si ho vybíral příliš často a ona měla ráda originalitu, nyní jsem u ní naprosto pohořel. Asi bude těžké si ji usmířit, budu s ní muset chodit po obchodech pekelně dlouho, abych jí zlepšil náladu.

„Co ta tvoje nová kamarádka,“ zajímal jsem se cestou do nákupního centra, seděl jsem vzadu, zatímco dámy vepředu.

„Je naprosto úžasná,“ rozplývala se Alice a ukazovala mi obrazy nějaké hnědovlásky, která byla něčím zajímavá, možná těmi kontrasty – měla neuvěřitelně bledou pleť a k tomu tmavě hnědé vlasy, pod očima tmavé kruhy, takže trošku vypadala jako upír. Podle sestřiných vzpomínek jsem poznal, že je trochu nemotorná, ale milá a obětavá.

„Jak se jmenuje.“

„Bella Swanová, ráda bych ji někdy vzala k nám, vůbec se nebojí, necítí v naší přítomnosti neklid.“

„Ale něco tě trápí.“

„Její budoucnost, pořád končí smrtí, nevidím nic než jen smrt, žádné jiné rozhodnutí, žádná jiná vize, která by to popřela a která by končila šťastným a dlouhým životem.“

„Cože? To si zpečetila osud tím, že se s vámi začala přátelit? Někdo z nás ji zabije?“

„Ne, to ne, vidím různé příčiny její smrti, ale my tam nikdy nehrajeme žádnou roli, nezapříčiníme to.“

„Alespoň že tak,“ oddechl jsem si. Cítil jsem, že Alici se po té dívce bude stýskat, měla ji ráda, něčím ji zaujala, možná za to mohlo její chování.

„Kde jsi vůbec přebýval, neozýval ses,“ zavedla Esme řeč jinam a pořád se usmívala.

„Žil jsem v New Yorku a pracoval po večerech v kavárnách, kde jsem hrál na piáno, někdy jsem kreslil a nebo si našel nějakou jinou práci.“

Chyběl jsi mi, doufám, že tady nějakou dobu zůstaneš.

„Neboj, zůstanu,“ ujistil jsem ji, ale i tak jsem nedokázal smazat její pochyby, bála se, že zase odejdu bez vysvětlení a rozloučení jako minule, ale už nemíním udělat tu samou chybu, poučil jsem se dost.

„Jsme tady,“ pověděla Alice radostně, když zaparkovala v podzemní garáži. Byla do obchodů celá natěšená, byl z ní opravdový nakupovací maniak, nevěřícně jsem nad ní vrtěl hlavou. Donutila mě s ní prolézt snad všechny obchody a koupila mi hromadu oblečení, které stejně pravděpodobně nevynosím.

„Alice stačí, musím ještě za Carlislem,“ zastavil jsem ji po několika hodinách, když jsem měl opravdu už plné zuby zkoušení nových věcí, Esme se mi pošklebovala a sama mi donesla taky pár věcí.

„No dobře,“ zamračila se, nejraději by tady ještě zůstala, ale věděla, že do nemocnice musím jít.

Cestu do Forks jsme zvládli rychle, pravidla silničního provozu nám moc neříkala, jeli jsme hrozně rychle, ale pro nás ta rychlost byla přirozená, nepřišlo nám to. Alice slíbila, že o mé nové auto se postará odpoledne, zajde se kouknout do nějaké pořádně prodejny.

„Díky,“ vystoupil jsem u nemocnice, domů pojedu s Carlisleem, kterému za chvíli bude končit služba, nepochyboval jsem o tom, že Alice mi mezitím naskládá věci do šatní skříně, na to jsem ji znal až příliš dobře.

22.03.2009 20:20:42
ginerdefarell

Pokud ještě někdo chodí na tyhle stránky... Jste rádi, že se opět vracím k psaní?

Ano (186 | 98%)
Ne (3 | 2%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one