Je tady pokračování, doufám, že jste si užili prázdniny, já rozhodně:) Ve Francii bylo skvěle.) MOc kuji za kjomentáře k minulé kapitole, doufám, že k téhle jich taky pár necháte;-) Giner

Kapitola 5: Co ještě chcete?

Bylo pozdě v noci, když jsem se vrátila domů, v bytě bylo jako obvykle příliš ticho, nikdo tam na mě nečekal, jak by mohl? Pustila jsem si hudbu a lehla si na pohovku, chtěla jsem zahnat to ticho, které mi bylo najednou velmi nepříjemné. Litovala jsem, že se nemůžu opít, v tuhle chvíli by mi to přišlo vhod, i když by to žádný z mých problémů nevyřešilo.

Ani nevím, jak se to stalo, ale už svítalo, byl čas přichystat se do školy, kam se mi vůbec nechtělo. Ale proč bych tam měla jít? Jen kvůli nim, abych jim dokázala, že nejsem zbabělec? Ano, asi tam půjdu jen kvůli nim a jedné přednášce, která bude stejně nudná jako všechny ostatní. Jen co jsem přijela ke škole, viděla jsem Cullenovi, jak na někoho čekají, nebyl s nimi Edward. Polkla jsem, tohle asi nebude nejpříjemnější rozhovor, naše poslední, vlastně teď už předposlední setkání nebylo právě nejšťastnější, bylo plné obviňování, nadávek a bolesti, alespoň z mé strany.

Jen co jsem si sundala helmu, tak už u mě stáli, já v klidu sesedla z motorky. Přejela jsem je unaveným pohledem, všichni měli nepřístupný výraz ve tváři a pevně stisknuté rty, nikdo z nich se neusmíval.

„Co ode mě ještě chcete,“ zeptala jsem se bojovně. „Vzali jste mi všecko, co jsem kdy chtěla a milovala, tak co ještě chcete? To vám to nestačilo, nemůžete mi dát už jednou pro vždy pokoj,“ bylo mi do breku, to mi nemůžou dopřát trochu klidu? Chci toho opravdu tak moc?

Zatvářili se překvapeně, ale nejrychleji se vzpamatovala Rosalie a promluvila:

„My, že ti všechno vzali? Nevím, kdo podvedl Edwarda a měl dítě s někým jiným,“ zavrčela.

„Nikdy bych ho nepodvedla, to vás ani ve snu nenapadlo, že to bylo jeho? To jste mě opravdu tak málo znali?“

Znechuceně jsem se na ně podívala a odcházela pryč, když si o mně mysleli tohle, nemělo žádný smysl jim cokoliv vysvětlovat. Dvouhodinovou přednášku jsem přežila, myšlenkami jsem byla celou tu dobu mimo, naštěstí po mně dneska nikdo nic nechtěl. Faith vedle mě seděla a nekomunikovala, kdo ví, proč na mě byla naštvaná, možná jen žárlila anebo ji naštvalo, že jsem jí nepověděla, že Cullenovi znám.

Hned po vyučování jsem hodlala zmizet, ale u motorky na mě čekala Alice.

„Nemohlo být jeho,“ řekla mi zcela jistě, její hlas nepřipouštěl námitky, ale v jejích očích jsem zahlédla stín pochybností.

„Jsi si tím tak jistá? Nebyla bych si.“

Nechala jsem ji tam stát a odjížděla, dokud jsem nezmizela za zatáčkou, tak jsem cítila v zádech její pohled, nasadila jsem jí brouka do hlavy, jen ať o tom přemýšlí, má na to dost času, celou věčnost, bude-li chtít. Příští dva dny jsem do školy nemínila jít a pak byl vytoužený víkend, kdy jsem šla na party od Peta, který se neúspěšně snažil získat Barbaru, popravdě jsem netušila, co na ní vidí, přišla mi jako namyšlená holka, která všechny jen využívá.

V neděli jsem se celý den těšila na večer a vylepšovala motorku. Konečně budu pracovat s těmi malými caparty, tak ráda jsem u nich byla, i když mě to i bolelo, připomínali mi, co nikdy nebudu moct mít a o co všechno jsem přišla.

„Ahoj Charlotte,“ pozdravila jsem ředitelku mateřské školy, která na mě už čekala.

„Ahoj, tak jak se těšíš na prcky?“

„Hrozně moc, kolik jich tady dneska bude?“

„Jen patnáct, ale i to je dobrý začátek. Už je tady i nová posila, odlož si v šatně a přijď za námi, budeme se s dětmi koukat na večerníček.“

Přikývla jsem a schovala si všechny věci do šatny, nebála jsem se, že by mi někdo něco ukradl, v kapse bundy jsem měla pár dolarů, bunda byla stará a sedřená, snad jen ta helma.

„Konečně jsi tady,“ pověděla radostně ředitelka, když jsem vešla dovnitř. „Děti, tohle je teta Bella, už tady jednou byla.“

„Ahoj,“ pozdravila jsem je a široce se usmála, jedna malá dívenka šla ihned ke mně, pamatovala si mě z minula.

„Ahoj Lucy,“ vzala jsem ji do náruče a sedla si k ostatním dětem.

„Bello, tohle je Esmé, bude s tebou pracovat.“ Dívala jsem se do očí své vysněné mámě, nikdy bych ji tady nečekala, ale možná jsem měla.

„Ahoj Bello,“ pozdravila mě trochu nejistě.

„Ahoj.“

„Doufám, že to tady zvládnete, kdyby něco, tak se ozvěte, musím jít domů,“ rozloučila se Charlotte a zmizela. Měla jsem chuť taky odejít, ale nemohla jsem, děti byly důležitější a já byla rozhodnutá být s nimi, nikdo mi to nepřekazí.

Po osmé hodině všechny děti spaly jako nemluvňata, my dvě seděli v jejich ložnici na svých postelích, které jsme tam měly připravené.

„Nečekala jsem tě tu,“ promluvila jsem jako první.

„To já tebe taky ne, nevěděla jsem, že jsi jako my.“ Pokrčila jsem rameny, nemohli to vědět, odjeli a nechali mě tam!

„Kdy se to stalo,“ ptala se mě a já v jejím hlase slyšela smutek a zvědavost.

„Chvíli po tom, co jsme se viděli naposled.“

„Jak se to stalo.“

„Nechci o tom mluvit,“ řekla jsem tiše, ještě to tolik bolelo. Vůbec jsem se s ní o tom nechtěla bavit, zradili mě a nechali mě tam samotnou, to jim nikdy nedokážu odpustit.

„Nepodepsala jsi rozvodové řízení,“ pověděla tiše.

„Pokud po tom tak toužíte, tak ať to vezme někdo zítra do školy, budu tam do dvou, nemíním mít s vámi už nic společného,“ pověděla jsem nelítostivě. Zbytek noci jsme mlčely, já si s ní nechtěla povídat a už jsem ani nevěděla o čem, ona měla sice spoustu otázek, ale neptala se, musela cítit, že bych jí stejně pravděpodobně nedala odpovědi.

Ráno byly děti jako z divokých vajec, Esmé dělala snídani, zatímco já jim pomáhala umýt zoubky a dojít na záchod. Malá Lucy byla rozkošná, pořád se držela u mě a já si ji zamilovala, byla neodolatelná, zvláště když zašišlala mé jméno, tak si nadobro získala mé srdce.

„Tak jak jste to zvládly,“ zajímalo Charlotte, která byla plná optimismu.

„Skvěle,“ usmála jsem se a Esmé přisvědčila, děti prý byli jako andílci.

Na parkovišti mě ještě Esmé zadržela a poprvé za celou dobu se mi dívala do očí.

„Řekni mi jedno, čí bylo to malé.“ Pevně svírala mou ruku, abych jí nemohla utéct bez odpovědi.

„Edwardovo,“ odpověděla jsem pevným hlasem, ze kterého zněla upřímnost, ona zalapala po dechu.

„Bello,“ zašeptala. „Takže to bylo opravdu jeho?“

„A od koho jiného by bylo, já bych ho nikdy nepodvedla,“ zavrčela jsem pohrdavě, ani jsem nečekala na její odpověď a vysokou rychlostí mířila pryč.

 

02.11.2009 16:35:20
ginerdefarell

Pokud ještě někdo chodí na tyhle stránky... Jste rádi, že se opět vracím k psaní?

Ano (186 | 98%)
Ne (3 | 2%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one