Kapitola 6: Sestry v akci!

Bella:

Doma jsem si pustila televizi, aby tam nebylo tak ticho, které jsem nesnášela. Sedět v pátek odpoledne doma, to už je opravdu krize, ale nedá se nic dělat. Vzala jsem si knížku a četla si, i když jsem to už znala skoro nazpaměť, byla to má droga.

Ze čtení mě vyrušilo až zaklepání na dveře a tak jsem se šla podívat, kdo tam bude. Předpokládala jsem, že přijel dříve Billy a Jacobem, ale spletla jsem se, stála tam Alice s blondýnkou, co s ní seděla u oběda.

„Ahoj,“ dívala jsem se na ni vykuleně.

„Ahoj, právě jedeme s Rose do Port Angeles, nechceš jet s námi,“ nabídla mi. Co je lepší, nákupy, které nesnáším a nebo baseball?

„Hm... Dobře, jen zavolám Charliemu, dej mi pět minut,“ rozhodla jsem se a už mizela volat tátovi. Ten byl nadšený, že někam jdu, asi ho trápilo, že mě nechává samotnou a jsem pořád doma.

„Dej na sebe pozor,“ napomenul mě ještě a já si uvědomila, že jeho obava je oprávněná, zapomněla jsem si dneska vzít léky. Tak jsem to dohnala teď, sice pozdě, ale přece. Ještě jsem si přečesala vlasy a do větší kabelky jsem si přidala peněženku, kde byly všechny mé úspory.

Rychle jsem zamkla dům a šla jsem k Alicinimu autu, kde už obě seděly a čekaly na mě.

„Ahoj,“ pozdravila jsem je trochu nejistě.

„Ahoj,“ odpověděly zároveň.

„Tohle je Rosalie, asi se ještě neznáte,“ představila mi Alice svou sestru.

„Bella,“ podala jsem jí ruku a na mi ji trochu nejistě stiskla. Taky měla tak ledovou ruku jako Alice, ale nevadilo mi to.

„Dneska jsi nebyla na těláku,“ nadhodila Al.

„Jo, nechodím tam,“ vysvětlila jsem trochu nejistě.

„Aha, nejsi sportovní typ,“ ptala se chápavě Rose.

„Tak nějak,“ odtušila jsem rychle. Byla jsem ráda, že to už neřeší a obrátily řeč na to, co všechno musí koupit a začalo mi připadat, že chtějí vykoupit celý obchod, k tomu ještě auto.

Do Port Angeles jsme dojely ani ne za hodinu, jely jsme totiž hrozně rychle, ale cítila jsem se bezpečně a cestou jsme se hodně nasmály.

„Dneska platím já,“ rozhodla Alice, když jsme vstoupily do obchoďáku a já se na ni překvapeně koukala. „Nedívej se tak,“ rozesmála se Rosalie. „Přece jsme tě na nakupování pozvaly, takže i platíme.“

„Ale to nejde,“ snažila jsem se namítat, ale obě nad tím jen mávly rukou. Vstoupily jsme do prvního obchodu a vrhly jsme se na věšáky s oblečením, brzy měly obě plnou náruč oblečení, já ale jen pár věcí.

„Vůbec nenakupuješ,“ zamračily se trochu. „Něco ti vybereme,“ rozhodly se a já se je snažila krotit, ale příliš to nepomohlo. Snad půl hodiny jsem musela zkoušet různé modely a ony se vždy rozhodly, jestli v tom vypadám dobře a jestli mi to sedí nebo ne. Bavila jsem se tak, jak jsem si myslela, že se nikdy bavit nebudu. Nakonec udělala módní přehlídku i Alice s Rose, kterým jsem taky něco málo vybírala a ony si to koupily.

Dále jsme zamířily do obchodu s botami a tam se teprve Alice vyřádila, asi měla pro boty slabost. Koupila bych si nejspíše jenom nějaké sportovní boty, ale s tím ani jedna nesouhlasila, vybraly mi ještě nové kozačky, lodičky a to hned v několika barvách. Mé protesty vůbec nebraly v potaz a na zpáteční cestě mávly i nad mými děkovnými řečmi.

„Co plánuješ na neděli,“ zajímala se Rosalie, když jsme zastavily před Charlieho domem.

„Zatím nic,“ pokrčila jsem rameny zmateně. Trochu mě udivila, myslela jsem si, že to bude hloupá namyšlená blondýnka, ale zmýlila jsem se, byla přátelská a milá, i když na mě takhle ve škole rozhodně nepůsobila. Ale je pravda, že na první dojem působí každý úplně jinak, alespoň teda na mě.

„Nechtěla bys přijít zítra večer k nám? Udělaly bychom si dámskou jízdu třeba i s Esme,“ navrhla ihned.

„Cože?“ Tohle mě opravdu překvapilo, čekala jsem cokoliv kromě tohohle.

„Jo a konečně bys poznala i zbytek rodiny a našeho bráchu, co teď pracuje s tátou,“ štěbetala nadšeně Alice. „Budeš z něj nadšená.“

„Já.. nevím, musím se zeptat Charlieho, jestli už nemá něco v plánu,“ řekla jsem nejistě.

„Tak se ho zeptej a pak mi zavolej,“ podala mi své telefonní číslo napsané na nějaké vizitce.

„Tak jo, moc díky za všechno, ahoj,“ rozloučila jsem se s nimi a vystoupila z auta. Ještě jsem si vzala tašky a odcházela, několikrát jsem se za nimi otočila, čekaly dokud nedojdu do domu a teprve když jsem zavřela dveře, slyšela jsem, jak odjíždějí.

„Ahoj tati,“zavolala jsem do domu.

„Ahoj Bells,“ zavolal a já poznala, že sedí v obýváku, kde hrála i televize.

„Jak bylo,“ zajímal se, ale když mě viděl usměvavou, poznal, že jsem se bavila.

„Skvěle, tati, mohla bych zítra přespat u Cullenových? S Alicí a Rosalii bychom si udělaly dámskou jízdu,“ zeptala jsem se ho, když byl v tak dobré náladě. Trochu se zamračil, nelíbilo se mu, že bych byla tak dlouho pryč a on o mně nevěděl.

„Uvidíme, jak ti bude zítra.“

„Tati, neboj, nic se mi nestane a kdyby mi bylo špatně, tak jejich táta je doktor a vlastně i jejich bratr, teď dělá prý v nemocnici.“

„Slyšel jsem o tom,“ přisvědčil a když jsem na něj udělala psí oči, nakonec mi to dovolil. „Kdyby ti ale bylo špatně, okamžitě mi dáš vědět,“ dal mi jednu podmínku.

„Jasně,“ šťastně jsem ho objala. „Moc díky, půjdu si už lehnout, v kolik zítra vyrážíme rybařit?“

„Okolo šesti,“ pověděl. Vypadal, že se na zítřek opravdu těší, bude to po dlouhé době společně strávený den a určitě si ho oba užijeme. Dala jsem si sprchu a vlezla si do postele, ještě dlouho jsem nedokázala usnout a přemýšlela jsem. Říkala jsem si, že se tady nebudu na nikoho vázat a přesto jsme teď byla venku s Alicí a Rose, ty se nedalo odmítnout. Nakonec jsem se tiše rozplakala, nechtěla jsem, aby mě Charlie slyšel, ale už jsem to všechno nechtěla dusit v sobě... Tolik jsem před ostatními hrála, že jsem se smířila s tou nemocí, ale nebyla to pravda! Já chci být ještě tady na světě, nechci ještě umřít a zrovna dneska mi Cullenovic holky ukázaly, jak krásné může být mít přítelkyně a jak krásné je užívat si a žít!

 

22.03.2009 20:21:30
ginerdefarell

Pokud ještě někdo chodí na tyhle stránky... Jste rádi, že se opět vracím k psaní?

Ano (186 | 98%)
Ne (3 | 2%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one