dalš kapitola, věnována všem, kdo to čtou:)
Kapitola 9: Starost

Bella:

Probudila jsem se pěkně pozdě, divila jsem se, že mě nechali tak dlouho spát, ručička na budíka se blížila k půl jedenácté, takhle dlouho jsem už dlouho nespala, asi mě včerejší brzké vstávání unavilo více, než jsem si myslela. Rychle jsem se umyla, vzala si léky a zamířila do přízemí, odkud se ozývaly hlasy Alice, Jaspera a jejich rodičů, ostatní jsem neslyšela a taky je dole neviděla, kdo ví, kde byli.

„Ahoj,“ pozdravila jsem je trochu nejistě, bylo mi trapně, že jsem tak vyspávala.

„Ahoj Bell, už vypadáš mnohem lépe než včera v noci, pojď se nasnídat,“ pověděla Esme a popostrčila mě směrem k jídelně. Všimla jsem si pátravého Carlisleova pohledu, díval se na mě jakoby hledal známky nějakého onemocnění, asi se dozvěděl o mé malé včerejší nevolnosti, Esme si to určitě nenechala pro sebe. Ještě štěstí, že mé onemocnění nešlo na první pohled poznat, nerada bych jim něco právě teď vysvětlovala.

„My jsme už snídali,“ povídala. „Co si dáš?“

„Stačí mi džus a třeba cereálie,“ pověděla jsem.

„Opravdu? Měla bys jsi více jíst,“ zamračila se a já to přešla mlčením, tohle mi říkala i máma a teď táta, možná na tom bude něco pravdy.

„Odvezu tě domů já s Carlislem, nevadí?“

„Vůbec ne,“ usmála jsem se na ni.

„To jsem ráda, Alice by byla ráda s Jasperem na chvíli sama a ostatní nejsou doma. Edward musel do práce a Rose s Emmetem jeli na výlet.“

Chápavě jsem přikývla, ale trochu se bála, jestli nebudou vyzvídat něco o mé nevolnosti, to by mi příliš nepomohlo, spíše vůbec, nevím, co bych jim řekla. Určitě bych zatloukala a zatloukala, ale oba jsou příliš přesvědčiví, možná by mě donutili povědět pravdu, tohle bude ještě zajímavé, nejsou blbí a jen nějaké jednoduché lži neuvěří, tím jsi jsem jistá.

„Můžeme jet,“ pověděla jsem, když jsem se nasnídala, i když se Esme pořád nelíbilo, že jsem toho moc nesnědla, ale více se toho do mě opravdu nevejde, nakonec rezignovala.

„Dobře, máš všechno? Pokud by sis něco zapomněla, tak ti to zítra vezme do školy Alice.“

„Myslím, že mám vše.“ Vzala jsem si svůj batůžek a mohlo se jet.

„Měj se hezky, Bells, uvidíme se zítra ve škole,“ loučila se Alice a Jasper jen kývl a podal mi ruku, byl pořád stejně odměřený, což mi bylo trochu líto.

Domů jsme jeli Carlisleovým autem, byl  to krásný černý mercedes s tmavými skly. Co chvíli mě pozoroval v zrcátku, až mi to bylo nepříjemné, to nemůže vyklopit hned, co po mně chce a musí mě prvně okukovat v zrcátku?

„Děje se něco,“ zeptala jsem se ho přímo a on se tak zvláštně usmál.

„Jen přemýšlím nad tím, proč ti bylo včera špatně, Alice si všimla, že se ti to stává častěji. Nechtěla bys někdy přijít do nemocnice? Udělali bychom ti pár testů a zjistili, jestli to není něco vážnějšího, nemusíš se ničeho bát.“

„Pokud máš ale strach, tak tam klidně budu s tebou, určitě to půjde zařídit,“ nabídla okamžitě Esme, která se ke mně otočila. Dojala mě jejich starostlivost, znali mě jediný den a přitom se ke mně chovali tak hezky, dokonce mateřsky, jako bych byla jejich další dítě.

Mám jim říct pravdu nebo ne? Nejlepší by bylo, kdybych je nikdy nepoznala a nemusela je tímhle zatěžovat. Po kolikáté si tohohle během pár dnů už vyčítám? Určitě to bylo už mockrát, teď jsou ale výčitky nejsilnější, uvědomuji si totiž, kolika lidem mám možnost přirůst k srdci a kolik lidí by můj odchod pak mohl bolet.

„Jste moc hodní, že si o mě děláte starosti, ale nic mi není. Byla jsem u lékaře už ve Phoenixu a ten říkal, že je to díky starostem a stresu, hodně se toho v poslední době stalo,“ zalhala jsem a doufala, že je to dost přesvědčivé. Nevypadalo to, že mi uvěřili, ale asi pochopili, že o tom nechci moc mluvit a nic jim neřeknu, modlila jsem se, aby to už byl konec vyptávání.

„Dobře, ale kdyby sis to rozmyslela, tak víš, kde mě hledat,“ pověděl nakonec Carlisle s povzdechem, možná mu bylo líto, že jsem nic nepověděla, jen doufám, že si nemyslí, že jim nevěřím, protože to není pravda, jen nechci, aby to věděli a trápili se tím, v podstatě je to pro jejich dobro.

„Díky, když tak se někdy zastavím,“ slíbila jsem a Esme se usmála, asi byla hned klidnější. Carlisleovu nabídku pravděpodobně využiji, protože budu potřebovat předepsat nové léky a měla jsem chodit na pravidelné kontroly, ale zatím jsem nikde nebyla - za tohle by mě Renée zabila, táhla by mě do nemocnice hned ten den, co jsem tady přijela, ještě štěstí, že tady není a neví o tom, snad se to ani nedozví, přetrhla by mě jak hada.

Trochu neochotně mě vysadili před Charlieho domem a já se s nimi rychle rozloučila, než by mě jejich smutné tváře donutily podstoupit nějaké šílené vyšetření, které by prokázalo to, co už dávno vím.

„Už jsem doma,“ zavolala jsem, jen co jsem zavřela domovní dveře. V domě byla nějaká mlha a já brzy měla zjistit, proč tomu tak je.

„Ahoj Bell,“ zdravil mě táta z kuchyně, odkud vál podivný zápach a já se šla podívat, co vyvádí. Podle všeho chtěl něco uvařit, ale dopadlo to katastrofálně.

„Co to mělo být,“ zeptala jsem se zvědavě, protože to nešlo identifikovat ani kdybych sebevíc chtěla.

„Brambory a kuře,“ zašklebil se a otevíral okno, aby vyvětral.

„Hm.. tohle můžeš rovnou vyhodit, to se nedá zachránit,“ povzdechla jsem si. „Něco uvařím, raději se běž kouknout na televizi. Stejně nechápu, jak ji tady mohl přežít bez toho, aniž by ses nepřiotrávil.“

„Náhodou mi jde vaření dobře,“ pověděl trochu dotčeně.

„To vidím,“ zaironizovala jsem.

 

Propadla jsem něčemu úplně nového a to jako vážně, dneska odpoledne jsem nečetla žádnou Větrnou hůlku, ale, světe div se, sáhla jsem po básních! Nikdy jsem je moc nečetla, ale měla jsem nějakou sentimentální náladu a sáhla po Villonovi a pak po Baudelairovi. Naprosto mě uchvátily jejich básně, hlavně Baudelairova sbírka Květy zla, do které jsem se hned zamilovala. Asi jsem blázen, že to čtu a nečtu třeba Romea a Julii jak to dělávaly mé spolužačky ve Phoenixu, ale tohle mi přijde o hodně lepší. Samozřejmě že Shakespeara mám taky přečteného, ale musí na něj být nálada, což v poslední době opravdu nebylo...

 

24.03.2009 16:04:15
ginerdefarell

Pokud ještě někdo chodí na tyhle stránky... Jste rádi, že se opět vracím k psaní?

Ano (186 | 98%)
Ne (3 | 2%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one