Jsem nemocná, kvůli tomu nemůžu na vodu a ani běhat, což mě neuvěřitelně štve... Ale pro vás je to dobré, protože jsem ve chvilkách, kdy jsem nespala, napsala další kapitoluu...
Věnováno Marianě...

Kapitola 29: Ví to!

Bella:

Jednou, když jsem se probudila, tak byla hluboká noc a na tváři jsem cítila něčí studený dotek, který byl určitě od někoho z Cullenů, nikdo jiný nemohl mít tak studené a jemné ruce. Neprosila jsem je, aby ke mně nechodili? Chtěla jsem po nich tak moc? Nechci, aby mě viděli v tomhle stavu, raději umřu sama s pocitem, že oni si mě budou pamatovat šťastnou, usměvavou a jako jejich přítelkyni. Obrátila jsem hlavu a dívala se do Aliciných tmavých očí, jako obvykle jí hrál na tváři jemný úsměv, i když dneska hodně smutný. Andělé se nemají trápit, ona by neměla taky.

„Co tady děláš,“ zašeptala jsem namáhavě, mluvení mi dělalo problémy.

„Rozhodně nemíním sedět doma na zadku zatímco ty jsi tady sama,“ pověděla a políbila mě na čelo. „Měla by jsi spát,“ řekla tiše a starostlivě se na mě dívala.

„Můžeš mi něco povídat,“ požádala jsem ji po chvíli, protože mi došlo, že ona neodejde a tak jsem rezignovala, ale kdy tady zůstane, tak ať mi alespoň něco poví. Její hlas mě vždycky dokázal uklidnit a dodat mi naději a sílu, obojí jsem teď potřebovala.

„Jistě,“ cítila jsem v jejich slovech úsměv a ona mi začala povídat různé příhody, které se její rodině staly. Hlavně mi povídala o Edwardovi a mi se to tak dobře poslouchalo, hrozně moc mi budou chybět. Doufám, že až odejdu, tak budou šťastní, třeba se zase přestěhují, kdo ví, jaké městečko to bude tentokrát. Určitě tam nebude svítit moc často slunce, bude asi menší a Carlisle zase bude pracovat v nemocnici. Alice a ostatní budou chodit do školy, možná i Edward, no a Esme bude doma dělat návrhy, anebo pracovat v nějaké firmě a opět bude navrhovat domy. Budou opět veselá rodina, vše bude jako by mě nikdy nepoznali, zapomenou... Jsem přece jen další člověk, co jim vstoupí do života, museli počítat s tím, že jednou zemřu, i když to asi nečekali takhle brzy. Ale smrt si nevybírá a taky na nikoho nečeká, bohužel ani na mě. Ráda bych s nimi strávila více času, zjistila o nich více, ale budeme se muset rozloučit. Ale věřím, že si najdou někoho, koho budou mít rádi stejně tak, jak měli rádi mě, alespoň v to doufám. Oni jsou úžasní a myslím, že si všichni zaslouží klid a štěstí, snad pro mě nebudou truchlit dlouho.

„Alice,“ oslovila jsem ji.

„Ano? Děje se něco?“

„Předal vám předtím Charlie ty dopisy?“

„Ne, myslím, že žádné ani nenašel. Kde jsou?“

„Nechala jsem je na kuchyňské lince, ale možná jsem je ve své nešikovnosti někde shodila, když jsem utíkala oknem.“

„Podívám se po nich,“ ujistila mě a já zase klidně upadla do spánku.

Probudily mě vzrušené hlasy, které bych poznala kdykoliv – Cullenovi.

„Ty jsi celou tu dobu věděla, kdo jsme a přesto ses s námi bavila,“ ptal se vyjeveně Jasper, když si všiml, že je vnímám a pozoruji.

„Ano, nic se nezmění na tom, jak vás mám ráda, ani to, co jste,“ usmála jsem se a pak rozkašlala, měla jsem vyschlo v krku, skoro jako bych pár dnů nepila. To kašlání mě hrozně vyčerpalo, zhluboka jsem dýchala a uvědomila si, že mi po tváří stékají slzy bolesti.

Rosalie mi přistrčila brčko s hořkým čajem a já se napila, trochu mi to pomohlo. Blondýnka mi ještě setřela slzy z tváří a pohladila mě po vlasech, které jsme už pár dnů neměla umyté, musely být strašné...

„Nechápu to,“ povzdechla si bezradně Alice.

„Co,“ zeptala jsem se nechápavě.

„Měla bys od nás utíkat co nejrychleji to půjde, ale ty nic z toho neděláš, právě naopak.“

„Asi nejsem jako ostatní.“

„To nejsi,“ stiskl mi ruku Edward a já se na něj mírně usmála, ale pak jsem upadla do bezvědomí.

Vnímala jsem vše okolo sebe, slyšela jsem hlasy, které se radily, jestli mě mají přeměnit nebo ne a já nebyla schopná otevřít oči. Tolik jsem jim chtěla říct, aby mě nepřeměňovali, že z toho budou mít problémy, ale nebyla jsem schopná nic říct, nevydala jsem ze sebe ani slovo.

Slyšela jsem hnusný zvuk, který oznamoval, že mé srdce přestalo bít, ale já stále cítila, že bije, bylo to zvláštní.

„Čas smrti: 22:08,“ povídal Carlisle a já chtěla křičet, že ještě nejsem mrtvá, že žiji, ale nemohla jsem, byla jsem příliš slabá, nedokázala jsem ani otevřít oči, natož křičet.

Někdo mě pomalu odpojoval od všech těch přístrojů a manipuloval s mým tělem, někam mě vezl a já cítila, že jsem něčím přikrytá, aby mi nikdo neviděl do tváře.

Poznala jsem, že mě někdo pokládal na sedadlo auta a přikryl mě teplou dekou, aby mi nebylo chladno, pod hlavou jsem měla polštář.

„Budeš v pořádku,“ pohladila mě neznámá osoba na tváři, nyní jsem poznala Edwardův hlas a já se uklidnila, s ním jsem se cítila v bezpečí. Rychle jsme jeli pryč, přepadla mě zvědavost, kam a proč mě odváží, pochybuji totiž, že by si chtěl jen tak udělat výlet, třeba k moři. Cítila jsem, že bych měla vědět, co se děje, ale nešlo to, nedokázala jsem si nic spojit a tak jsem zase upadla do spánku a nad ničím nepřemýšlela.

23.09.2009 19:13:09
ginerdefarell

Pokud ještě někdo chodí na tyhle stránky... Jste rádi, že se opět vracím k psaní?

Ano (186 | 98%)
Ne (3 | 2%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one