A je tady poslední kapitola... S touhle povídkou se loučím jen těžko, psala jsem ji hrozně ráda, tenhle příběh mi bude scházet...

Kapitola 30: Právoplatný člen rodiny

Bella:

Jeli jsme hodně dlouho, nakonec mě někdo vytáhl z auta a někam opět nesl, tentokrát ale do nějakého domu, kde bylo příjemně teplo.

„Kdo to udělá,“ ptaly se něčí hlasy, které jsem myslím nikdy neslyšela a pak nastalo na chvíli ticho. Mohla jsem cítit, jak ke mně někdo přistoupil a pak jsem cítila jen bolest, někdo - nebo něco se mi zakouslo do krku. Od místa kousnutí se začala šířit bolest a horkost do celého těla, nikdy jsem si nemyslela, že něco tak strašného lze zažít. Žár mě spaloval čím dál více a já se bála, měla jsem strach, že umírám, ale nestalo se tak, horkost pomalu ustupovala z končetin, brzy bude určitě konec té bolesti, musí.

„Bude to dobré,“ šeptal mi někdo a mě to hrozně uklidňovalo, věřila jsem, že má pravdu.

Mé srdce bilo jako splašené, bála jsem se, že vyskočí z hrudi, ale nestalo se tak, pouze přestalo bít. Pokud jsem si myslela, že jsem cítila bolest před tím, nic se nedalo srovnávat s tímhle, zažívala jsem agónii, celé mé tělo se prohnulo a já možná i vykřikla bolestí. Mé srdce netlouklo a nedýchala jsem, přesto jsem žila. Otevřela jsem své oči a podivila se té kráse, co jsem viděla. Nepamatovala jsem si, že bych někdy viděla tolik detailů, ale je pravda, že si toho moc nepamatuji, vše z mého živote je jako v mlze.

„Ahoj Bell,“ oslovil mě Edward a nervózně se usmíval, jeho jsem si pamatovala, ale připadalo mi, že jsem byla slepá, tolik jsem toho předtím neviděla.

„Ahoj,“ pověděla jsem s námahou, protože mi dalo hodně práce, abych posbírala své myšlenky a vůbec mohla tohle slovo říct.

„Omlouvám se,“ zašeptal a díval se na mě velmi smutně, jako by si něco vyčítal.

„Za co?“

„Víš, umírala jsi a já jsem to nemohl připustit, nechtěl jsem o tebe přijít,“ pověděl pomalu. „A tak jsem tě přeměnil, promineš mi to?“ Překvapeně jsem se na něj podívala a pak můj pohled sklouzl na bledou pokožku rukou. Takže jsem teď taky upír?

„Odpustíš mi někdy?“

„A co?“

„Tu proměnu.“

„Není co odpouštět, zachránil jsi mi život,“ usmála jsem se a jemně jej objala a zašeptala slova díků.

Stiskl mě v náručí a pak se kousek odtáhl, aby mi viděl do tváře a hlavně do očí.

„Jsi nádherná,“ pověděl mi. „Nevěděl jsem, jestli tě můžu proměnit, bál jsem se, že mi to budeš vyčítat, ale nemohl bych tě ztratit,“ šeptal naléhavě.

„Nemohl bys mě ztratit,“ opakovala jsem tázavě jeho slova a netušila, co to znamená.

„Copak sis toho nevšimla? Jsem do tebe blázen, nedokázal bych bez tebe dále existovat,“ řekl a mi chvíli trvalo, než jsem si uvědomila, co to vůbec znamená.

„Miluji tě,“ přiznala jsem s úsměvem. Jemně jsem se dotýkala jeho tváře, nedokázala jsem se nabažit té jeho dokonalosti. Pomalu, aby mě nevyděsil, se ke mně naklonil a naše rty se spojily, náš první polibek, bylo to neuvěřitelné, cítila jsem jako by mým tělem prošel elektrický impulz. Líbali jsme se dlouho, teď jsem byla ráda, že nepotřebuji dýchat, jinak bychom museli polibek zcela určitě přerušit, což by byla škoda.

„Povíš mi, co teď bude?“

„Budeš žít s námi, pokud budeš chtít.“

„Určitě,“ přikývla jsem radostně.

„Musíš mít hroznou žízeň,“ uvědomil si náhle a já teprve teď začala pociťovat nesnesitelné pálení v hrdle.

„Půjdeme na lov,“ vzal mě za ruku a spolu jsme vyběhli z domu. Rozhlížela jsem se okolo, ale místo jsem nepoznávala.

„Kde to jsme,“ nechápala jsem.

„V Denali na Aljašce,“ přiznal. „Ostatní za námi přijedou během pár dnů, teď pojď, prvně se najíš,“ usmál se a rozběhl se do lesa a já ho následovala, neměla jsem s tím žádné problémy. Když jsem se podívala za sebe, uvědomila jsem si, jak rychle jsme utíkali a jak daleko jsme od domu najednou byli, na tohle si zvyknu rychle.

„Co mám dělat,“ nechápala jsem, když jsme se zastavili uprostřed lesa.

„Poslouchej, rozpínej své vědomí a zapoj všechny své smysly, je to instinkt, nadechni se,“ radil mi a já ho poslouchala. Když jsem se podle jeho rad nadechla, cítila jsem ještě výrazněji pálení v hrdle a ucítila překrásnou vůni, zcela instinktivně jsem se za ní rozběhla.

Přede mnou stál grizzly, byl opravdu obrovský, ale pro mě znamenal jen kořist, skočila jsem na něj a zakousla se mu do hrdla. Jeho drápy mi nedokázaly ublížit, pouze mi rozsekly nemocniční košili, kterou jsem měla ještě pořád na sobě. Jeho krev nedokázala uhasit zcela mou žízeň, spíše to bylo takové polechtání, svačinka. Tak jsem se dala na lov znovu, tentokrát mi to už stačilo a já si všimla Edwarda, který mě z povzdáli sledoval. Kdybych mohla, určitě bych teď zrudla, ale tuhle vlastnost má kůže postrádala.

„Na první lov to bylo skvělé,“ usmál se na mě. „Příště si musí jen dávat pozor na oblečení, aby ses tolik nezašpinila,“ dodal. Teprve nyní jsem si všimla, že košile je celá špinavá od medvědí krve, ještě štěstí, že jsem na sobě neměla nějaké drahé oblečení, které mi koupila Alice.

„Mám doma něco na převlečení?“

„Jistě, Alice ti zabalila pár věcí.“

 „Nebudou mít kvůli mně problémy?“

„Neboj, všechno bude v pořádku. Můžeme domů?“

„Jo,“ přisvědčila jsem a my šli lidskou chůzi k domu, prý abych si zvykala. Celou tu cestu mi povídal, jaké to je být upírem, co se děje a hlavně se snažil vyvrátil fámy o upírství, třeba to, že nás spálí slunce a nebo že spíme v rakvi.

„Když jsi mě sem vezl, slyšela jsem ještě jiné hlasy. Kdo to byl,“ zajímala jsem se, když jsme byli skoro u domu.

„Tanya s rodinou, taky jsou vegetariáni, mají dům kousek od nás, někdy je můžeme zajít navštívit,“ vysvětlil s úsměvem a já nadšeně přikývla, ráda poznám někoho dalšího.

Cullenovi za námi na Aljašku dojeli za pár týdnů, já se mezitím učila ovládat, někdy jsme chodili s Edwardem mezi lidi a já zatím nikoho nezabila. A co více, uvědomovala jsem si, že nikoho nesmím zabít a naprosto jsem se ovládala i když jsem byla svědkem nehody, kde tekla krev. Nechápala jsem to, ale možná to je jen můj talent, tak si to vysvětlovali ostatní.

Když přijel zbytek rodiny, byla jsem hrozně ráda, že je vidím, opravdu mi chyběli. Když mě všichni objali, dokonce i Jasper, kterému to teď nedělalo žádné problémy a byl i v mé společnosti zcela uvolněný, byla jsem nejšťastnější a nejmladší člen rodiny Cullenových.

24.09.2009 16:20:10
ginerdefarell

Pokud ještě někdo chodí na tyhle stránky... Jste rádi, že se opět vracím k psaní?

Ano (186 | 98%)
Ne (3 | 2%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one