A je tady první kapitola další povídky:)

Kapitola 1: Život ve Volterre

„Nenuť mě tady zůstat,“ mluvila jsem na něj a seděla u jeho nohou jako ten nejpodřadnější sluha, ale musela jsem ho nějak přesvědčit, a proto jsem byla ochotná kleknout i na kolena, musel přece vidět mé zoufalství. „Nechci si nikoho vzít, dovol mi odejít, chci být svobodná jako kdysi. Mám tě sice ráda jako otce, staral ses o mě tak, ale potřebuji svobodu, nenávidím tohle město a už vůbec nechci, aby mě někdo nutit do sňatku s někým, koho ani neznám.“ Nikdy jsem nebyla zoufalejší, nechtěla jsem se vdát a už vůbec ne za někoho, koho jsem nikdy v životě neviděla. Nesnáším svatby, nesnáším zásnuby a vše, co je s tímhle spojené a nenávidím svatební šaty bílé barvy! Mám na to příliš nešťastné vzpomínky, pokud se někdy budu vdávat, tak to bude z lásky a proto, že to chci já, nikdo mě do toho nebude nutit, už pro mě nikdo nebude vybírat manžela, který se někomu hodí do jeho plánů, já už sebou nenechám manipulovat!

„Je to tvůj osud, nelze se tomu vyhnout,“ pohladil mě po tmavě hnědých vlasech, které jsem měla dlouhé do půli zad. Jeho slova mě dokázala rozzuřit, pořád mlel něco o osudu, ale já na něj nevěřila, já vlastně nevěřila v nic, jen sama v sebe a své schopnosti.

„Ale jde, musí, každý si svůj osud tvoří sám,“ vykřikla jsem naštvaně.

„Ale ty ne, tvůj osud je dán, už to jednou pochop. Je mi to moc líto, ale nic s tím nesvedeš.“

„Proč já? Já to nechci, cožpak to nechápeš? Nikdy jsem nechtěla být jiná a tak významná, chci být obyčejný upír a ne další Volturiová. Chci být ta stará Bella Cullenová jako kdysi.“

Z nějakého nepochopitelného důvodu sebou při mém jméně trhl, nikdy neslyšel mé pravé příjmení a asi ho překvapilo, možná nějakého Cullena znal.

„Já vím, jak ti teď je, ale nelze nic dělat. Je mi to líto.“

„Ale dá, postavím se tobě celé Volterre,“ řekla jsme bojovně a upřela na něj své zlatohnědé oči, však já mu ukážu, co dokážu.

„To nesmíš,“ pověděl zděšeně a já poznala, že poprvé u něj vidím opravdový strach, to se ještě nestalo a to ho znám pořádně dlouho, něco přes století, vlastně to už budou asi století dvě.

„Proč? Kdo všechno by mě hledal? Stejně jednou zemřu a co na tom, jestli mě bude hledat jenom Demetri nebo i můj nastávající.“

„Není to jedno, ten, kterého si máš vzít, je velmi významný a mocný.“

Vysvětlil mi vše, co bych způsobila a já jen přikývla, že chápu, ale i tak jsem byla rozhodnutá postavit se tomu všemu. Bylo mi jedno, jaké mé rozhodnutí bude mít důsledky, chtěla jsem být jako ostatní upíři, to jsem toužila po tak mnoha věcech? Řekla bych, že ne.

Odcházela jsem naštvaně ze síně a procházela temnými chodbami, kde nedopadal ani paprsek světla, ale já to tady znala jako své boty a taky jsem viděla na cestu. Ještě aby ne, byla bych asi první skoro slepá  upírka, všichni by ze mě měli srandu, největší asi strýček Aro, který si nenechal ujít jedinou příležitost, aby mě nepoškádlil.

Všichni, okolo nichž jsem prošla, mě uctivě zdravili, já se s nimi dnes nebavila, jak bych to udělala kdykoliv jindy, když jsem nechtěla kolem sebe roznášet jen strach a hrůzu. Možná i proto mě tady měli ostatní docela rádi, i když většina se ke mně chovala uctivě jen proto, aby zlepšili své vlastní postavení, měla jsem tady poměrně velké slovo a ti chytřejší si to uvědomovali velmi dobře.

Mířila jsem do svého pokoje, který byl umístěný v jedné z nekrásnější části hradu, někdo si dal práci, když můj pokoj vybíral, měla jsem výhled na krajinu za městem, mohla jsem vždy pozorovat západ slunce nad vinicemi. Vždycky mě to dokázala uchvátit, ale dnes ne, musela jsem si všechno promyslet a asi udělat konečné rozhodnutí, které mi navždy změní mou existenci a záleží jen na mě, jak to bude dál, mám dvě možnosti: můžu odejít nebo zůstat a vdát se, asi pochopíte, jakou možnost si vyberu.

Večer jsem napsala svému skoro tátovi dopis, chtěla jsem, aby mě pochopil a nehledal mě, doufám, že mi to splní, mohl by, i když o tom pochybuji, bude mě chtít uchránit a udělá pro to cokoliv, na to jsem ho znala velmi dobře. A strýčkové mě budou chtít taky najít, aby se naplnit sňatek a nedošlo k válce. Když mě někdo najde, tak budu doufat, že to bude Marcus.

Budou mi možná i chybět, i když jsme byli v mnoha věcech odlišní, neshodli jsme se na stravě a další věci ohledně upíří existence, tak jsem je měla všechny docela ráda, když jsem byla s nimi, tak jsem se necítila tak moc osamoceně.

Dopisy na rozloučenou jsem nechala na stolku a odjela, snad jako jediná ve Volterre jsem se živila zvířecí krví, takže si všichni mysleli, že jsem jela na další lov, ale já místo toho zamířila na nejbližší letiště, kde jsem měla své malé soukromé letadlo, kterým jsem se dostala do Říma a odtud jsem odlétala do Ameriky, kde jsem hodlala začít nový, snad lepší, život. Naposledy jsem se podívala z okýnka, poslední pohled na osvětlený Řím a teď můžu začít znova. Sice to bude život plný útěků, falšování dokladů a asi i krádeží, ale všechno bude lepší než to, co jsem dosud zažila, teď totiž poprvé budu svobodná..

 

15.12.2010 21:42:53
ginerdefarell

Pokud ještě někdo chodí na tyhle stránky... Jste rádi, že se opět vracím k psaní?

Ano (186 | 98%)
Ne (3 | 2%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one