Trošku předčasný dárek k Vánocům:)

Kapitola 2: Věci nečekané a nečekanější

Forks, malé městečko ve Washingtonu se mělo stát mým domovem, po kolikáté jsem se už stěhovala? Nevím, bylo to mockrát, ale tady jsem ještě nebyla, chtěla jsem poznat něco nového a ne se vracet na místa, kde jsem už někdy žila, stejně se tam pořád poflakoval někdo, kdo mě hledal. Byla jsem vždycky zvědavá na nové lidi, co jsem poznávala v nových městech a vždycky jsem chtěla cestovat, teď jsem měla spoustu času, takže jsem své dávné sny mohla uskutečnit.

Byla hluboká noc, když jsem do městečka dojela, ale mi to nevadilo, právě naopak, budu se moct pohybovat tak, jak pro mě bylo přirozené a hodně tím uspíším ubytovávání, zítra bych mohla nastoupit do školy, pokud vše půjde hladce.

Už je to nějakou dobu, co je ze mě monstrum, zrůda, pijavice... každý tomu říká jinak, ale podstata je stejná: jsem upír a to už přes tři sta padesát let. Nikdy jsem nechtěla zabíjet lidi a tak jsem brzy objevila jiný způsob života – živím se zvířecí krví, to je pro mě snesitelnější a nemám takové výčitky svědomí. Nikdy bych nedokázala zabít člověka a tohle byl jediný způsob, jak přežít, ale i tak mi je líto těch zmařených zvířecích životů.

Nejsem nějak výjimečná, jsem naprosto obyčejná a pokud vím, tak žádnou super schopnost nemám, alespoň jsem na ni zatím nepřišla, i když mi strýček říkal, že mám obrovský potenciál, který jen čeká na správnou chvíli, aby se projevil, ale já si myslím, že je to blbost. Pokud bych náhodou nějaký talent měla, tak se měl projevit už dávno, jsem prostě obyčejná a Aro se s tím nechtěl smířit, proto si vymyslel nějakou teorii, která ho mohla utěšit, že vše ještě není ztracené a přece jen se možná u mě nějaká výjimečná schopnost objeví.

S upíry jsem se už nestýkala, žádného jsem dlouho nevyhledala, a když jsem nějakého cítila, vzala jsem nohy na ramena a zase jela o kus dál. Mými jedinými přáteli byli lidé, kteří bohužel umírali příliš brzy nebo jsem je musela příliš brzy opustit. Vždy mě to bolelo, ale bylo to pořád lepší než být pořád sám, takhle jsem si občas vyšla i s nějakou kamarádkou do kina.

Koupila jsem si malý domek na kraji lesa, byl jen jednoposchoďový, ale mi bohatě stačil, byl velmi krásný a trochu stranou od lidí, což mi maximálně vyhovovalo. Rychle jsem si vybalila a zařídila domeček, když jsem to dokončila, akorát svítalo a já se chvíli na to vydala do školy, opět na střední... Dnes bylo zataženo a poprchávalo, ale mi to nevadilo, měla jsem déšť docela ráda, byl mnohem lepší než sníh, který stejně vždycky roztaje a je z něj pak jen břečka, kterou je nutno snášet.

Školní rok začal už před měsícem, ale já tehdy neměla ani tušení, že sem pojedu, tolik se toho stalo. Vždycky jsem si zakládala na svém sebeovládání a na tom, že dokážu ochránit své přátelé, ale nepodařilo se mi to. Zemřela Lucy, pitomá nehoda na motorce, kdybych řídila já, nic by se nestalo, ale nechtěla mi řízení nechat, nikdy nenechala nikoho jiného řídit. A tehdy nezvládla řízení a my havarovaly, já to přežila, i když bych neměla, rychle jsem musela odjet, nemohla jsem zůstat ani na pohřeb. A to jsem byla v Missoule teprve něco přes rok, tak žalostně málo a teď se tam nějakou dobu nesmím zase ukázat.

Do školy jsem přijela tak akorát, abych se stihla zastavit ještě na ředitelství. Když jsem vjížděla se svým autem na parkoviště, vzbudila jsem dost pozornosti, nebylo tady mnoho aut, které by nebyly staré a opotřebované... Mé auto taky nebylo nejnovější, ale i tak vypadalo oproti ostatním velmi luxusně, nechtěla jsem se ho vzdát, byl to můj brouček a k tomu teď jsem ani nechtěla příliš utrácet, možná později koupím něco rychlejšího a modernějšího. Zaparkovala jsem vedle stříbrného Volva - alespoň někdo měl nějaký vkus a vystoupila.

Studenti si mě prohlíželi, ale já si toho příliš nevšímala, už jsem si na to zvykla. Byla jsem krásná, i když vím, že některé upírky byly mnohem krásnější než já. Má bledá pleť ostře kontrastovala s tmavě hnědými vlasy, které mi ve velkých vlnách padaly do půli zad. A k tomu nepřirozeně zlaté oči, které den ode dne tmavly, to vše vzbuzovalo lidský zájem, který jsem ale nikdy neopětovala, pro všechny jsem vždy byla jen kamarádka.

V přijímací kanceláři seděla silnější žena v nevkusně fialové halence, vypadala v ní silnější, než ve skutečnosti byla. To vše bylo ale zapomenuto, když se mile usmívala a předala mi rozvrh s mapkou školy, kde jsem se docela rychle zorientovala, ještě mi popřála mnoho štěstí a studijních úspěchů, o těch ostatních zřejmě nepochybovala.

Pro ostatní studenty jsem byla rarita, ve většině hodinách jsem seděla úplně vzadu, takže se na mě pořád otáčeli, nakonec je učitelé už ani nenapomínali, asi uznali, že se to po pár dnech uklidní, možná s tím už měli zkušenosti. Já se tomu vesele šklebila a poslouchala výklad jen zběžně, všechno jsem už znala, do prváku jsem šla už několikrát.

A k tomu mě výklad moc nebavilo, ale pořád bylo lepší chodit do školy než do práce. Minule jsem si vydělala dost a ještě mi to nějakou dobu vydrží, takže se není čeho bát.

„Ahoj,“ pozdravila mě o přestávce před obědem malá černovláska.

„Ahoj,“ usmála jsem se na ni mile, ale spíše ji to vyděsilo, alespoň mi to tak připadalo, celá zbledla a srdce jí bušilo jako o závod.

„Jsem Angela, nechceš si se mnou a pár dalšími lidmi sednout u oběda?“

„Bella, ráda si s tebou sednu,“ přisvědčila jsem nadšeně, ale v duchu jsem nadávala, zase budu muset předstírat, že jím. Bože, jak jsem to nesnášela, pak to budu muset vyzvracet, což bylo ještě horší než samotné jídlo.

„Netušila jsem, že sem máš začít chodit, nikdo nic neříkal, dozvěděla jsem se to až dnes.“

„To možná proto, že jsem se teprve včera přihlásila sem do školy a koupila si malý dům.“

„Ty bydlíš sama,“ ptala se překvapeně.

„Jo, naši mi posílají nějaké peníze na účet a žijí v Itálii,“ pověděla jsem jí vymyšlenou historku. Uvěřila mi to a dokonce mě litovala, že jsem se musela přestěhovat sem, oproti Římu, kam odjeli rodiče, je to díra a musí mi to tady připadat jako největší zapadákov.

„Zapadákov to sice je, ale docela hezký,“ usmála jsem se. „Je tady klid a všude okolo tolik úžasné přírody,“ pověděla jsem s úsměvem. „I proto mě tady naši nechali a jeli sami, nemělo cenu na rok přerušovat studium, zvláště když není jisté, kdy se vrátí, možná to bude za týden a možná za pár let.“

Angela byla docela tichá, nevěděla jsem, o čem si s ní povídat, takže zbylo jediné téma: škola a co všechno se dá tady podniknout.

V jídelně jsem si koupila něco malého na jídlo a usadila se ke stolu, kde mě představila ještě několika jejím přátelům: Mikeovi, Jessice, Benovi, Erikovi a Lauren. Musela jsem se smát, když jsem si všimla žárlivých pohledů holek a naopak obdivných pohledů kluků, asi je budu muset chvíli odmítat, než si uvědomí, že s nikým na rande prostě nepůjdu.

Poslouchala jsem, o čem se baví, ale moc jsem se do rozhovoru nezapojovala, opravdu se mi nechtěl řešit sobotní výlet na pláž.

„Půjdeš taky,“ otočil se s nadějí Mike Newton na mou maličkost.

„Ne, mám už jiné plány,“ omluvila jsem se.

„Co budeš dělat,“ ptala se Jessica a usmívala se, ale já poznala, že se jen přetvařuje, nejraději by mi zakroutila krkem. Žárlila, že jsem středem pozornosti, k tomu se jí nelíbilo, jak na mě všichni kluci zírají, brala mě jako příliš velkou konkurenci.

„Musím si zařídit dům a taky jsem chtěla jít něco nakoupit.“ Řeč se ihned strhla směrem k nakupování a každý mi doporučil nějaký obchod v Seattlu nebo v Port Angeles, kdybych neměla tak dobrou paměť, tak si je nezapamatuji. Najednou jsem strnula, cítila jsem upíry a rozhodně jich nebylo málo.

Obezřetně jsem se dívala okolo sebe a pak upřela zrak na dveře, právě vstupovala nějaká blondýnka, svalovec, černovláska podobná elfce, kluk s blonďatými vlasy a pak ještě jeden kluk s bronzovými vlasy. Obezřetně se rozhlíželi po jídelně a jejich pohledy spočinuly na mě, zachvěla jsem se a chtěla utéct, ale nemohla jsem, bylo tady příliš mnoho lidí a k tomu mě zarazila jedna věc: všichni měli jantarové oči, takže byli taky vegetariáni.

Nikdy jsem neslyšela o nikom, kdo by se taky živil zvířecí krví, myslela jsem, že jsem jediná, dokonce ani Marcus se o nikom nezmiňoval. To o nich nevěděli nebo mi o nich neřekli schválně? Ale proč by mi jejich existenci tajili? Nechápala jsem to. Posadili se ke stolu bokem od studentů a celou dobu mě pozorovali, jasně jsem cítila jejich pohledy, i když jsem se nedívala jejich směrem.

„Kdo je to,“ zeptala jsem se Angely.

„Cullenovi, adoptované děti doktora Cullena a jeho ženy,“ odtušila a dále mi o nich povídala, ale mě to nezajímalo, děsili mě, nikdy jsem tak blízko jiným vegetariánským upírům nebyla, třeba mě budou brát za hrozbu a budou mě chtít zničit. Bylo jich moc a já měla opravdový strach, že mě budou chtít zničit nebo vyhnat z města, ale já se nechci znovu stěhovat! Trochu mě jen zarazilo jejich příjmení, je tohle jen krutý žert osudu?

Nešla jsem na poslední hodinu angličtiny, raději jsem jela domů, kde jsem nervózně přešlapovala po obýváku, který už byl už zařízený, a přemýšlela, co bych měla udělat. Nejlepší by bylo, kdybych zmizela, ale na druhou stranu jsem toužila poznat někoho, kdo se živí stejně jako já. Ale co když mi budou chtít ublížit? Je jich více a neměla bych proti nim šanci.

 

23.12.2010 12:02:47
ginerdefarell

Pokud ještě někdo chodí na tyhle stránky... Jste rádi, že se opět vracím k psaní?

Ano (186 | 98%)
Ne (3 | 2%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one