:) moc děkuji za komentře a doufám, že jste měli krásné Vánoce:)

Kapitola 3 - Setkání

Slyšela jsem na příjezdové cestě auto a pak někdo zazvonil u dveří, věděla jsem, že to jsou oni, poznala jsem je podle nasládlé vůně, stejné jako jsem cítila ve škole. Nevěděla jsem, jestli jim mám otevřít nebo ne, ale museli vědět, že jsem doma, museli mě cítit.

„Nechceme ti ublížit,“ promluvil někdo za dveřmi a já se zachvěla, ten hlas mi někoho vzdáleně připomínal. Jenže koho? Vzpomenout si, třeba pak budu vědět, jestli jsou nebezpeční nebo ne. Proč má upíří paměť stagnuje vždycky, když je to důležité?

Trochu nejistě jsem otevřela dveře a utekla do obýváku, kde jsem se postavila k oknu a počkala, až přijdou dovnitř. Dívala jsem se do tváře sedmi upírů, jeden byl krásnější než druhý, já se zastavila na tváři nejstaršího z nich – vysokého blonďáka, kterého jsem znala již velmi dlouho dobu, ale od našeho minulého setkání se tak moc změnil. Při pohledu na něj jsem cítila bolest na místě, kde jsem měla mrtvé srdce. Připomněl mi zlé vzpomínky, na které jsem již téměř zapomněla a on je znovu probudil, ale nevyčítala jsem mu to, nemohl to vědět a já ho viděla po tak dlouhé době hrozně ráda, tolik mi chyběl...

„Bello,“ promluvil jako první a hlas měl tak překvapený a vypadalo to jako by nevěřil svým očím, ale já jsem taky netušila, jestli není jen výplod mé fantazie.

„Nemožné,“ uteklo mi z úst a pak jsem se na něj dívala, zkoumala jsem svým pohledem každý detail jeho tváře a po nekonečně dlouhé době se pohnula jeho směrem a došla až k němu, ostatní to pozorovali dost nevraživě. Ale oni mě v tuto chvíli nezajímali, byli mi ukradení, viděla jsem před sebou jen jeho. Vztáhla jsem k němu ruku, ale silák vedle něj ji zadržel a já se na něj překvapeně podívala, vrčel na mě a já se stáhla zpátky, bála jsem se ho, byl tak silný a tak jsem ustoupila do nejvzdálenější části pokoje v obranné pozici.

„Přestaň,“ okřikl ho ihned blonďák a pomalu šel ke mně, ani jsem se nepohnula a čekala, co udělá.

„Vzpomínáš si na mě,“ ptal se mě tichým melodickým hlasem, neustále si ode mě udržoval odstup, kdybych chtěla utéct, mohla bych.

„Trochu,“ přiznala jsem a podívala se mu do očí. „Chyběl jsi mi, bratříčku,“ usmála jsem se a objala ho okolo krku, cítila jsem, jak si mě k sobě pevně tiskne, kdybych byla obyčejný člověk, mé kost by byly nyní rozdrcené.

„Myslela jsem, že jsi zemřel,“ šeptala jsem se zavřenými očima. „Nevrátil ses z toho posledního lovu,“ pověděla jsem plačtivě.

„Promiň mi to,“ zašeptal mi do ucha. „Nemohl jsem se vrátit, otec by mě zabil a mohl jsem ti ublížit, tehdy jsem se neovládal jako dnes.“

„Chápu to, nic ti nevyčítám.“

Vyrušilo nás odkašlání a my nyní čelili pohledům jeho rodiny, která se na mě dívala značně podezřívavě. Ne, že bych se jim divila.

„Dovolte mi představit svou mladší sestru Isabellu.“

„Bellu,“ zavrčela jsem a šťouchla do něj jemně loktem. Nevšímal si toho a nevzrušeně pokračoval dál:

„Tohle je má rodina, manželka Esme,“ usmál se na hnědovlásku, kterou předtím držel okolo pasu. „Synové Edward, Emmet, Jasper a dcery Alice a Rosalie.“ Pochopila jsem, že je přeměnil a nyní jsou pro něj jako děti, my upíři vlastní děti nemůžeme mít.

„Ráda vás poznávám,“ pověděla jsem značně ostýchavě a měla tendenci schovat se - tak, jako kdysi - za Carlislea, nesnášela jsem představování.

Všichni se uvolnili a mile se usmáli, asi se jim ulevilo, že jsem jen jeho sestřička a ne něco více, chápala jsem je. Mávla jsem rukou směrem k pohovce a křeslu, aby se posadili. Ještě štěstí, že jsem na zemi měla kožešinu a pár polštářů, kam se posadili ti, co se na pohovku nevešli, s tak početnou rodinou jsem prostě nepočítala.

„Kdo tě proměnil,“ vyptával se mě brácha. Vůbec jsme si nebyli podobní, on byl vzhledově věrná kopie otce a já zase matky, vůbec jsme nevypadali jako sourozenci.

„Nevím,“ pokrčila jsem rameny. „Někdo se chtěl pomstít otci, co pro něj mohlo být horší než proměna jeho dcery v to, co tak nenáviděl? K tomu se myslelo, že jsi mrtvý, že tě upíři zabili a tak je nenáviděl ještě více.“

„Je mi to líto,“ pověděl mi a stiskl mou ruku, kterou odmítal pustit. „Kdy se to stalo?“

„Pět let po tom, co jsi zmizel, právě mě chtěli provdat.“

„Takže v sedmnácti,“ uvědomil si.

„Ano.“

„Chtěli tě provdat za Henryho,“ zeptal se, bylo vidět, že ho opravdu zajímá můj život, hlavně tohle, nikdy neměl rád snoubence, kterého pro mě rodiče vybrali.

„Ne,“ pověděla jsem. „Otec svatbu odložil a on nechtěl čekat. Měla jsem si vzít nějakého vdovce, už si ani nepamatuji jméno. No a pak se ze mě stal upír.“

„Proč tak najednou, vždycky tě chtěl provdat co nejdříve, nejlépe v patnácti,“ nechápal a já se kousla do rtu, nerada jsem na to vzpomínala, ale vím, že brácha by si to zasloužil vědět, vždycky se o mě staral nejvíce z mé rodiny.

„Hodně se změnilo, když jsi odešel,“ pověděla jsem tiše. „Otec se změnil, začal chlastat, a když se vrátil z hospody, tak zmlátil mě, matku nebo služebné, někdy je i znásilnil, záleželo na tom, kolik toho vypil,“ vzpomínala jsem s trpkostí v hlase. „Já tehdy byla ještě malé dítě, nebyla jsem pro něj nějak přitažlivá, ale to se brzy změnilo. Poprvé to udělal, když mi bylo patnáct, chodil čím dál častěji a to, že mě ten upír proměnil, bylo vlastně vysvobození, jen mi bylo líto, že s ním matka musela zůstat,“ řekla jsem tiše a dívala se do koberce. Bylo mi trapně, tohle se o mně ještě nikdo nedozvěděl, ani neměl kdo, nikdy jsem o tom s nikým nemluvila.

Vlasy mi spadaly do obličeje a mě to uklidňovalo, alespoň jsem se za ně mohla schovat, cítila jsem se hrozně ponížená tou událostí. Carlisle divoce zavrčel, až jsem se polekala, mezi zuby cedil nadávky a proklínal otce, taky jsem to udělala, když přišel poprvé, pak jsem se začala smiřovat se skutečností, že to už nebude jiné. Dřepl si přede mě a zvedl mi hlavu, odhrnul mi vlasy z čela.

„Promiň, že jsem tam nebyl, kdybych to věděl, tak bych ho zabil,“ omluvil se a já na něj nechápavě pohlédla.

„Nemohl jsi za to! A teď už je to stejně jedno, je to pryč.“ On přikývl, ale viděla jsem, že si to pořád vyčítá, raději jsem mu to neměla říkat.

„Živíš se zvířecí krví,“ konstatoval při pohledu do mých očí.

„Stejně jako ty,“ usmála jsem se. „Nedovedla jsem nikoho zabít, utíkala jsem do lesů, kde jsem se schovávala a tehdy mě napadlo živit se krví zvířat. Ale i tak bylo těžké odolávat lidem, přes padesát let jsem žila mimo civilizaci, teprve potom jsem se odvážila mezi lidi. Jednou mě našel Marcus a já odešla do Volterry, přijal mě za svou dceru. Před pár desetiletími jsem odešla a začala chodit do školy nebo jsem pracovala.“

„Nemáš teď žádnou rodinu,“ ptala se Esme, která se na mě dívala mateřským pohledem, i když mě vůbec neznala, tohle pro mě bylo nepochopitelné. Takhle se na mě nedívala ani vlastní matka, od Marcuse nebo Ara či Caiuse jsem to také nemohla čekat.

„Ne, jsem sama,“ zavrtěla jsem hlavou. „Celou tu dobu,“ schovala jsem hlavu do dlaní, cítila jsem, jak mě někdo objímá, byl to brácha.

„Nikdy jsi nepotkala žádného upíra, kterého bys milovala?“

„Ne, nikdy... Měla jsem ve Volterre respekt a přátelství pár upírů, ale to nic neznamenalo, všichni si tím chtěli upevnit pozici. Marcus mě vzal za svou dceru díky potenciálu, který ze mě cítil, ale ten se nikdy neprojevil žádnou schopností, byl značně zklamaný. Později jsem měla za přátelé jen lidi, ale jejich životy jsou příliš krátké.“

„Muselo to být strašné,“ povzdechla si Esme smutně.

„Zvykla jsem si, že budu sama,“ zašeptala jsem. „Ale chyběla mi něčí společnost čím dál více, tak jsem měla více lidských přátel, na které jsem se upnula a pak jsem je musela opustit.“

„Nedokážu si to představit,“ promluvil Edward. „Nikdy bych nedokázal být tak dlouho sám.“

„Možná ano, mi to nepřišlo divné, nikdy jsem nevěděla, že se dá žít i jinak. Myslela jsem, že tak žijí jen lidé, že my jsme prokleti k věčné samotě bez lásky.“

„My patříme mezi takové výjimky, krvelační upíři většinou nežijí ve skupinách, možná nás spojuje právě naše společné úsilí nebýt jako oni,“ promluvil Jasper, ze kterého jsem měla strach ještě teď, jeho jizvy na hrdle a tváři na mě křičely, že je nebezpečný.

„Možná.“

Chvíli bylo ticho, oni se navzájem na sebe dívali, vypadalo to, že mezi sebou nějak komunikují anebo si prostě rozumí beze slov.

„Bells, nechtěla bys bydlet s námi,“ navrhla Esme nejistě.

„Samozřejmě záleží jen na tobě, ale opravdu rád bych tě měl u sebe,“ usmál se na mě Carlisle povzbudivě.

„To... já nevím, neměla bych, je to pro vás příliš nebezpečné,“ povzdechla jsem si a oni se na mě dívali.

„Nebezpečné?“

„Postavila jsem se Marcusovi Volturimu a rumunskému vládci upírů, kterého pro mě vybrali za manžela,“ přiznala jsem jim a Carlisle zalapal po dechu, který vůbec nepotřeboval.

„Panebože,“ zašeptal zděšeně a stiskl mě ve své náručí ještě silněji.

„Nic to nemění,“ pověděla Alice rozhodně a všichni přikývli, což mě překvapilo, myslela jsem, že teď ode mě budou utíkat co nejdále a co nejrychleji to půjde. Ale spletla jsem se, oni byli jiní.

„Vážně bych mohla?“ Nikdo z nich si nemohl všimnout nadšení v mých očích, tolik jsem si přála stát se členem jejich rodiny. Alespoň chvíli být zase se svým bratříčkem, i ta chvíle pro mě bude vynikající, budu si to užívat jako nikdy, protože vím, že brzy budu muset stejně odejít.

„Jasně že jo,“ přisvědčili ostatní.

„Měla bych rodinu,“ pověděla jsem šťastně. „Moc ráda k vám půjdu,“ smála jsem se na celé kolo, tohle byl nejšťastnější den v mé existenci.

„Pomůžu ti zabalit,“ vykřikla nadšeně Alice a než jsem se vzpamatovala, už mi balila kufr. Přidala jsem se k ní a ostatní to pozorovali s úsměvem, nakonec se přidala i Rosalie, od které jsem to čekala nejméně, přišlo mi, že není z mé přítomnosti nadšená. Ale teď vypadala poměrně radostně, ale viděla jsem na ní, že má trochu strach z budoucnosti.

„Musíme ti zařídit pokoj, podle toho, co tam všechno budeš chtít,“ mluvila Esme nadšeně a Alice drmolila o všem, co mi musí koupit a kam všude musíme zajít, nedokázala jsem jí to odmítnout, naopak jsem se na to těšila, bude to příjemná změna.

„Jak to vysvětlíme ve škole,“ ptala jsem se v autě, kde na místě řidiče seděla Alice.

„Něco vymyslíme,“ mávla nad tím lehkomyslně rukou, to bylo to poslední, nad čím si lámala hlavu. „Zítra bude svítit slunce, ale v Seattlu ne, pojedeme tam nakupovat,“ jásala nadšeně a ani se neptala na ničí názor, ale nikdo nenamítal, možná už na tohle byli zvyklí.

„Jak to víš,“ nechápavě jsem se na ni podívala.

„Vidím budoucnost, ale ty vize jsou velmi subjektivní, nemusí se stát. Budoucnost se stále mění,“ vysvětlila. „Tak půjdeš?“

„Určitě,“ přisvědčila jsem s velkým úsměvem.

„Paráda,“ radovala se. „Víš, že jsem si myslela, že Carlisle podvádí Esme?“

„Jak to?“

„V každé vizi jsem viděla, jak Carlislea objímáš.“

„Zklamaná?“

„Ne,“ odmítla to. „Naopak, oddechla jsem si. Další vize totiž byla, že se spolu spřátelíme a vyčítala jsem si, že bych se přátelila s někým, kdo to táhne s Carlislem, který podvádí mámu.“

„Vidíš, teď můžeš být klidná, rozhodně si nemíním začít románek s vlastním bráchou.“

„O kolik jsi vlastně mladší?“

„O dvanáct let.“

„Musela jsi ho mít hodně ráda, co?“

„Ano, hodně mě bolela jeho údajná smrt, vždycky se o mě staral a pomáhal mi. Ani nevíš, jak jsem byla šťastná, když se objevil a poznal mě, jen jsem si myslela, že už z té samoty začínám bláznit.“ Svým sdělením jsem ji, kdo ví proč, pobavila.

„Ještě jsem neviděla upíra, co se zbláznil,“ vysvětlila mi důvod svého veselí. Konečně jsme dojely k nim domů, měli úchvatný dům, který jsem si ihned zamilovala. Nikdy jsem v tak krásném domě nebydlela, bude to poprvé...

„Krása, že,“ dloubla do mě Rosalie.

„Jo,“ přikývla jsem a už mě všichni táhli dovnitř, přišlo mi, že jsem jejich nová atrakce. Vedli mě po schodech nahoru do mého pokoje, který byl hned na konci chodby, hned vedle měl pokoj Edward.

„Není to nic moc, měl to být pokoj pro hosty,“ omlouvala se Esme, ale já se obdivně dívala po pokoji. Byl nádherný...

„Je překrásný,“ pověděla jsem jí a objala ji.

„Moc díky,“ drtila jsem ji ve svém náručí.

Všichni jsme sešli do obýváku a povídali si, Carlisle byl skoro pořád u mě, ale nezapomínal se věnovat své ženě, která mu neměla za zlé, že dnes získám více jeho pozornosti, byla tak chápavá, až mi to přišlo neuvěřitelné a nemožné... Když se blížila půlnoc, páry se pomalu začaly vytrácet, nakonec jsem šla do svého pokoje taky, byla jsem naprosto šťastná. Vyšla jsem na balkón a nevnímala zvuky, které vycházely z jednotlivých pokojů, upřela jsem svůj pohled na hvězdy, které šly tuto noc vidět.

„Neruším,“ ozval se za mnou tiše Edward.

„Ne,“ odtušila jsem a trochu se na něj usmála, postavil se vedle mě a taky upřel pohled na noční oblohu.

„Máš ráda hvězdy,“ zeptal se mě a já cítila jeho pohled na své tváři.

„Kdo by je nemohl mít rád,“ odpověděla jsem otázkou a dále hleděla na noční nebe. „Jsou to záchytné body ve tmě, alespoň mi to tak přišlo, dodávaly mi vždycky naději, že i v obrovské tmě se může vyskytnout světlo.“

„Neměla jsi to snadné,“ konstatoval zachmuřeně.

„Nebylo to tak zlé,“ podívala jsem se do jeho očí, ale ihned jsme se v nich začala utápět, proto jsem raději odvrátila pohled. Frustrovaně na mě shlížel, přišlo mi to divné, to jsem udělala zase něco špatně?

„Děje se něco,“ zeptala jsem se nejistě.

„Neslyším tvé myšlenky,“ vysvětlil a já se zatvářila překvapeně, že by přece jen nějaká schopnost? Třeba nejsem tak obyčejný upír, jak se zdá.

„Páni, to vážně? A to jen u mě,“ zajímala jsem se nadšeně.

„Jen u tebe, nikdy se mi to nestalo, možná tvůj talent.“

„Páni,“ zatleskala jsem nadšeně. „To je super, myslíš, že to platí i na jiné schopnosti?“

„To nevím,“ usmál se mému nadšení. „Ale Alice tě ve svých vizích vidí, takže to možná platí jen na schopnosti, které působí přímo na mysl,“ pověděl zamyšleně.

„Takže nejsem tak docela obyčejný upír, jak jsem si myslela,“ usmála jsem se.

„Obyčejná rozhodně nejsi,“ usmál se a já na něj překvapeně pohlédla, ale on odvrátil tvář a znovu se podíval na oblohu. Následovala jsem jeho příkladu, právě padala hvězda a já si přála jediné: ať s touhle rodinou můžu zůstat a ať se jim hlavně nic nestane. Kdyby se jim něco kvůli mně přihodilo, vyčítala bych si to až do konce své existence, která by byla ještě ubožejší než doteď.

26.12.2010 10:31:16
ginerdefarell

Pokud ještě někdo chodí na tyhle stránky... Jste rádi, že se opět vracím k psaní?

Ano (192 | 98%)
Ne (4 | 2%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one