dalsi

Kapitola 6

Návrh zahrady jsem dodělala přes noc, chtěla jsem to mít rychle za sebou a dát to Cullenovým co nejdříve, pak budu mít klid a zase vše bude ve starých kolejích. Alespoň jsem v to doufala, nechce se mi zase stěhovat, i když asi budu muset. Nemyslela jsem si, že bude tak těžké je mít na blízku, otevírali rány, které se nikdy nezahojily, spíše je ještě prohloubily.

Vzala jsem si bundu a kšiltovku, která mi vrhala stín do obličeje a jela ke Cullenovým. Všichni byli doma, jasně jsem slyšela, kdo se s kým o čem baví a co kdo dělá, já nejistě zaklepala na jejich dveře a chvíli čekala.

Otevřela usměvavá Esme a mě zabolelo u srdce, když jsem si uvědomila, že to mohla být má matka.

„Dobrý den, můžu nějak pomoct,“ zajímala se a pořád se mile usmívala. Bez toho úsměvu by to nebyla ani ona, i když je pravda, že vypadala trochu ustaraně.

„Ehm.. ano, vy musíte být určitě pani Cullenová, hledám pana doktora,“ přiznala jsem.

„Pojďte dál a nevykejte mi, jmenuji se Esme,“ vedla mě do obýváku, kde na pohovce seděl Carlisle.

„Ahoj Ines,“ usmál se na mě. „Pojď do mé pracovny, tam vše vyřešíme,“ vedl mě do pracovny, která byla nyní v přízemí. Na stěnách měl obrazy z jeho historie, všechny jsem je prolétla očima a zastavila jsem se na jednom, který jsem nikdy dříve neviděla. Byli tam Cullenovi a ještě já... Bella Swanová, jak se usmívám a Edward mě drží okolo pasu. Proboha, proč ho tady mauí?

„Pěkný obraz,“ kývla jsem k němu. „Vaši další dceru ještě neznám,“ usmála jsem se a cítila jsem zadostiučinění, když se v jeho tváři objevila bolest. Já ale dělala, že to nevidím a vyptávala jsem se dále, já cítila bolest každou minutu od té doby, co mě tam nechali, tak chvíli ji můžou pociťovat i oni. „Jak se jmenuje? A kde teď je?“

„Bella,“ pověděl úsečně. „Nechci o tom mluvit,“ nabídl mi křeslo, kam jsem se usadila a dala mu na stůl návrhy. Zamyšleně se na to díval a vše zkoumal, představoval si, jak to bude vypadat.

„Je to dobré, dokonce hodně,“ přikývl. „Za ty návrhy ti samozřejmě zaplatím, je to profesionální práce,“ ztišil hlas, aby ho neslyšela Esme.

„Nic nechci,“ zavrčela jsem na něj. „Udělala jsem to ráda a opovažte se mi vnutit peníze.“

„Není fér, abys z toho nic neměla. Tak alespoň přijď na oslavu narozenin, bude se konat tuto sobotu, do té doby budeme pryč a oni udělají tu zahradu.“ Rozmýšlela jsem se, co se stane, když přijdu? Budou mít větší šanci mě odhalit, ale nebylo by to dokonce lepší? Rychle jsem tyhle myšlenky zahnala, určitě by to nebylo lepší, zase by mi ublížili!

„Nehodí se to, je to rodinná oslava,“ snažila jsem se z toho vykroutit. „A já do rodiny nepatřím, opravdu myslím, že bude lepší, když budu doma.“

„Byli bychom rádi, kdyby jsi přišla a nevykej mi pořád, jmenuji se Carlisle. Víš, už dlouho jsme nic neslavili a myslím, že by bylo dobré, kdyby tady byl i někdo nezasvěcený.“

„Když chcete,“ pokrčila jsem rameny váhavě, tohohle budu jednou litovat. „A v kolik?“

„Bude to jen menší zahradní oslava, řekněme něco okolo páté? Hodí se ti to?“

„Budu tady,“ slíbila jsem a s rozloučením jsem odešla. Ještě jsem se usmála na Esme, která právě něco probírala s Rosie. Odjela jsem na lov, kde jsem se zdržela až do pátku. Odpoledne, když bylo zamračeno, jsem si šla vybrat nějaké peníze z účtu a ještě šla koupit dárek pro Esme. Nevěděla jsem, co jí koupit, tohle pro mě byl vždy problém, chtělo by to něco neosobního, protože mám vlastně dělat, že ji neznám a přesto něco, co by jí udělalo radost.

Uvědomila jsem si, co oni vždycky kupovali mi, byly to drahé dárky, které mě vždy hrozně potěšily. Nakonec jsem jí koupila zlatý náramek a řetízek, který se mi moc líbil a jí bude určitě slušet.

Ještě jsem se zastavila v obchodě s oblečením, kde jsem si koupila něco nového na sebe a nakonec jsem si skočila do knihkupectví a koupila si pár knížek, abych se odreagovala. Teprve poté jsem se vydala domů, kde by to chtělo už opravdu uklidit.

Prvně jsem zlikvidovala místnost, kde jsem renovovala obraz, přece jen, teď už nic takového dělat nebudu, byla to jen jedna nedodělávka. Když jsem to uklidila, tak jsem si pustila film, jen abych slyšela lidské hlasy a přemýšlela, proč to dělám. Ubližuji jim, ubližuji sobě a přestože by bylo nejlepší, kdybych odjela, nemůžu... Po dlouhé době jsem se ponořila do vzpomínek:

 

Forks, chvíli po odjezdu Cullenových:

Pořád jsem jenom utíkala a před někým se schovávala, připadala jsem si jako krysa. Nenáviděla jsem to, ale bohužel jsem to musela udělat. Když Cullenovi, má vysněná rodina, odjeli, myslela jsem, že mi praskne srdce žalem, nechali mě tam a nezajímalo je, co se mnou bude. Prý odjeli do L.A., to tak, byli by tam nenápadní jako velbloud na severním pólu.

Asi měsíc po jejich odjezdu začaly první vážné problémy. Do Forks se vrátila Victorie s Laurentem, kteří chtěli pomstít Jamesovu smrt. Tentokrát jsem ale neměla žádného ochránce a bála jsem se o život svého otce, který byl ve větším ohrožení než kdy dříve.

A tak jsem udělala tu nejrozumnější věc, co jsem mohla: sbalila své věci a zmizela z města. Od té doby se skrývám, kde se dá, ale cítím, že tentokrát to už nevyjde, nevyváznu už žádnou šťastnou náhodou, jsem příliš slabá, abych se ubránila  upírům a dále se skrývat, k čemu?

Ale myslela jsem si, že vydržím déle, je to jen něco málo přes týden, co jsem utíkala. Nevím, jak se ubránit dvěma  upírům, nikdo mě to nenaučil. Trochu jsem se musela ušklíbnout té ironii... Vždycky mě chránil a i když věděl, že jsem magnet na problémy, tak mi neřekl, jak se bránit.

Věděla jsem, že dneska pravděpodobně přijde má smrt, ale ani mi to nevadilo. Dokonce jsem se těšila, budu mít klid a vše se zase urovná, už nebudu cítit tu hroznou bolest v srdci. Usmála jsem se a více jsem se zachumlala do bundy, kterou jsem měla oblečenou, přece jen mi byla trochu zima, přebývala jsem v budově starého podniku, která byl určen k demolici a něco jako topení tady opravdu nebylo.

Vzpomínala jsem na svou rodinu, na život v Phoenixu a pak na Edwarda a jeho rodinu. Byly to krásné, ale zároveň velmi bolestivé vzpomínky, ty zlé dnes neměly šanci vyplout na povrch.

Usmála jsem se, když jsem zaslechla, jak někdo rozbíjí sklo, přišli si pro mě. Netrvalo to dlouho a přede mnou stál Laurent po boku s Victorií. Ne, že bych je měla ráda, ale dneska mi jejich přítomnost tak moc nevadila.

Oba se zarazili, když jsem jen seděla a nebránila se, ale dlouho se tím nezabývali.

„Konečně,“ pověděl Laurent a jeho oči byly skoro černé, už asi dost dlouho nebyl na lovu. Viktorie vypadala velmi spokojeně, konečně může pomstít svého druha, po čemž tak moc toužila.

„Myslela jsem, že budete rychlejší,“ nemohla jsem si odpustit rýpnutí. Vypadali trochu naštvaně, ale nic jim nemohlo zkazit radost, dokonce ani mé blbé kecy.

Viděla jsem, že se Victorie připravila ke skoku, ale druhý upír ji zadržel. Vypadal nadšeně, asi si právě něco uvědomil a já se děsila, co asi vymyslel...

„Počkej, on ji opustil,“ pověděl nadšeně a čekal na reakci své přítelkyně.

„No a,“ zavrčela naštvaně, opravdu dlouho nejedla a na mě se těšila.

„Smrt pro ni bude příliš jednoduchá,“ podotkl a ona pochopila, kam tím míří. Já to pochopila taky a doufala jsem, že to neudělají, nemůžou být přece až tak krutí. Věčnost bez něj bude horší než smrt, která by byla vysvobozením...

„Máš pravdu,“ usmála se a já věděla, že můj život, ne vlastně má existence bude trvat ještě nějakou dobu.

Než jsem stihla cokoliv udělat a nebo protestovat, skočila na mě rudovlasá žena  a já cítila její tvrdé ruce, jak mě pěvně svírají, abych sebou necukala. Zakousla se mi do hrdla a já vykřikla bolestí, jak prošly její zuby mou kůží. Sála mou krev docela dlouho, ale věděla, co si může dovolit a bohužel jsem nezemřela.

Netuším, jak dlouho jsem ležela na chladné zemi a třásla jsem se v horečce a bolestech, ale když jsem se probrala, věděla jsem, co se stalo. Pamatovala jsem si vše, i když jsme byla zprvu dezorientovaná. Venku svítilo slunce a já poprvé litovala, že jsem šla tak moc na jih, budu muset čekat nějakou dobu než budu moct jít ven a najít si nějaké vhodné místo k životu...

 

Poprvé od té doby, co jsme se stala upírem, jsem se naplno rozvzlykala a objímala polštář. Dokonce jsem si ani neuvědomila, že nejsem sama v místnosti...

06.03.2009 10:29:44
ginerdefarell

Pokud ještě někdo chodí na tyhle stránky... Jste rádi, že se opět vracím k psaní?

Ano (192 | 98%)
Ne (4 | 2%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one