Kapitola 4 – Hodina lektvarů

Vtrhl do třídy jako tornádo, což Hermionu polekalo, byla teď trošku přecitlivělá. Snape si toho všiml, ale což všechny překvapilo, nekomentoval to.

„ Dnes si namícháme kostirost. Něco málo o něm máte ve svých učebnicích na straně devadesát šest, postup je na  tabuli. Dejte se do práce!“

Pozoroval, jak se všichni ihned rozešli ke skříni se surovinami a vybrali si věci, které budou potřebovat. Jen Mia seděla v lavici a čekala, až bude u skříně méně lidí. Těmi pár minutami si stejně nepomůže… Když již u skříně nikdo nebyl, vzala si potřebné suroviny a dala se do přípravy lektvaru. Snažila se co nejvíce soustředit na lektvar, alespoň na chvíli zapomenout na včerejší večer.

Byla  již v polovině přípravy, když se před ní objevila černá obálka. Jen na ni nevěřícně zírala a ruce se jí roztřásly. Nyní ji už sledovala celá třída, všichni věděli, co ta obálka znamená – smrt někoho z rodiny. Roztřeseně obálku vzala do rukou a otočila se na profesora. Ten kývl a ona odešla, potřebovala být sama. Tušila, že tohle bude oznámení o smrti jejích rodičů, které tolik milovala. Toulala se po hradě, až došla ke KNP v sedmém patře. V KNP se objevilo tentokrát křesílko, krb a stoleček.

Sedla si a otevřela obálku, ze které na ni vykukoval pergamen.

„ Vážená slečno Grangerová,

s lítostí Vám oznamujeme, že v nočních hodinách byli napadeni vaši rodiče Smrtijedy, kteří bohužel ukončili jejich životní pouť…“ Dále již nečetla, pergamen jí vypadl z ruky a ona vzlykala. Nevnímala čas, jen se utápěla ve svém žalu a smutku. Až když byla temná noc, tak se trošku sebrala a šla zpět do věže. Ve společenské místnosti na ni čekali její přátele, ale bez Rona.

„ Hermiono,“ zvedl se ihned Harry z křesla a šel dívce vstříc, Ginny a Neville ho následovali.

„ V pořádku?“

„ Ano, jen jsme unavená, půjdu si lehnout.“ Řekla a odcházela směrem k ložnici.

„ Kde je vůbec Ron?“ Uvědomila si, že tam s nimi není. Ani nevěděla, proč se o něj zajímá.

„ Trucuje, viděl, jak jsem tě ráno objal u jezera.“

„ Aha,“ řekla jen a pokračovala v cestě do ložnice.

 

 

 Druhý den ráno vstala Hermiona časně. Oblékla se do černé barvy a do vlasů si vpletla také černou stužku. Zítra bude pohřeb jejích rodičů, psalo to ministerstvo na konci v dopise. Zařídili to, budou pohřbeni na hřbitově nejblíže jejich domu. Dívka byla stále bledá a ta černá barva to jen zvýrazňovala. Vydala se na snídani, trochu se najedla, ale ne moc, protože neměla vůbec chuť a k tomu ji štvaly pohledy ostatních studentů, kteří již snídali. Naštěstí tam byl i Brumbál a tak se za ním hned vydala. Potřebovala s ním probrat pár věcí.

„ Dobré ráno,“ pozdravila vychovaně všechny u stolu, což byl Brumbál, Snape, Mcgonagallová a  Kratiknot.

„ Pane řediteli, potřebovala bych s vámi mluvit. Měl by jste chvíli času po snídani?“ Ptala se tiše.

„ Jistěže ano, slečno Grangerová. Já jsme již posnídal, takže pokud chcete, tak si můžeme promluvit hned.“

„ Ano, to bych byla ráda,“ řekla posmutněle.

„ Následujte mě prosím,“ Brumbál vstal ze svého křesla a vyšel ze síně. Dívka šla za ním, do ředitelny došli mlčky, Mia si musela srovnat myšlenky a Brumbál ji nechtěl rušit.

„ Cukrové brky,“ pověděl heslo chrliči, který chránil vchod do ředitelny. Vyjeli po schodech až do ředitelovy kanceláře a Brumbál jí ihned nabídl křeslo a čaj. Obojí přijala.

„ Je mi moc líto, co se stalo, slečno Grangerová. Přijměte mou upřímnou soustrast.“ Pověděl jí tiše a díval se na ni.

„ Děkuji, pane profesore,“ v očích se jí objevily slzy, ale ani jedné nedovolila, aby jí stekla po tváři.

„ Pokud hádám dobře, tak jste zde právě kvůli vaším rodičům.“

„ Ano, zítra mají pohřeb, takže jsem chtěla požádat o uvolnění ze školy. Nejlépe ještě dnes, musím informovat rodinu a zařídit nějaké věci na úřadech.“ Pověděla a kousla se do rtu, vůbec neměla potuchy, co všechno by na úřadě měla vyřídit. Určitě musí zajít k notáři a poptat se na závěť, zjistit stav konta a popřípadě zaplatit nezaplacené částky.

„ Samozřejmě, slečno. Ale mám podmínku, v dnešní době není nikde bezpečno. Půjde s vámi někdo z profesorů nebo z Řádu, ano?“ Chvíli přemýšlela, ale poté s povzdechem svolila. Nebylo jí právě nejpříjemnější, že by s ní měl někdo jít na pohřeb rodičů a ještě zařizovat věci ohledně jejich smrti.

„ Kdo se mnou pojede?“ Zkoumavě se na ni podíval.

„ Byl bych nejraději, kdyby to byl profesor Snape.“

„ Dobře, ale myslíte si, že mě bude chtít doprovázet? Pochybuji, že by někomu předal své hodiny lektvarů.“ Skepticky se na něj podívala.

„ Jsem si jist, že ho přesvědčím a své hodiny mi určitě rád svěří.“ Usmál se na ni přátelsky starý ředitel.

„ Pokud je to vše, slečno Grangerová, půjdu za profesorem Snapem, za hodinu by jste se mohli sejít ve Vstupní síni, vyhovuje?“ Přikývla. „ Dobře, přeji vám hodně štěstí  a kdyby jste něco potřebovala, víte, kde mě hledat.“

„ Ano, děkuji vám. Nashledanou, pane řediteli.“

„ Nashledanou, slečno.“

Hermiona odcházela do své ložnice, kde si malého batohu vzala ty nejdůležitější věci. Svou hůlku si zastrčila do kapsy kalhot a poté se ještě chvíli dívala z okna. Vzpomínala na svou rodinu a po tvářích jí kanuly slzy, kterých si ale nevšímala. Litovala, že v posledních rocích s rodiči nestrávila více času, teď by dala všechno, aby s nimi mohla být o pár minut více…

 

17.06.2008 17:27:54
ginerdefarell

Pokud ještě někdo chodí na tyhle stránky... Jste rádi, že se opět vracím k psaní?

Ano (200 | 98%)
Ne (4 | 2%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one