Vstoupila do Velké síně ve stejný okamžik jako její profesor. Dnes na sobě neměl hábit, ale černé kalhoty a košili, z jeho tváře se jako obvykle nedalo nic vyčíst, snad jen únava. V posledních dnech se toho stalo tolik.

„Půjdeme?“ Zeptal se jí.

„Ano, pane,“ pověděla a spolu se vydali směrem k Prasinkám, odkud se mohli přemístit.

„Je mi líto, co se stalo vašemu synovi a Lenny,“ pověděla mu tiše. Sekl po ní pohledem a mlčel. Asi by jí měl říct, že mu je taky líto, co se stalo její rodině. Věděl, jak zahynuli a bohužel si to dokázal představit příliš živě, věděl, že museli trpět do posledního okamžiku. To jí ale nemohl říct. Již byli za pozemky Bradavic a tak jí mlčky podal ruku, věděl, že kam se mají přemístit.

Hemriona vložila svou drobnou dlaň do jeho a s hlasitým prásk! Se přemístili pryč…

Objevili se v jedné postranní uličce, která byla kousek od domu Grangerových. Nevěděl v jakém stavu dům je, takže se nepřemístil až tam. Ten kousek můžou přeci dojít.

Hermiona se návratu domů bála, nevěděla, co má čekat, ale věděla, že se jí vrátí vzpomínky na dětství a okamžiky s nimi.

„Můžeme jít?“Zeptal se jí profesor a tím ji vyrušil ze vzpomínání. Přikývla a vedla ho ke svému domu.

Dům byl omítnut světle oranžovou barvou a kolem něj byla velká zahrada. Zvenku vypadal nepoškozeně a nebo jej někdo již opravil, to nevěděla. Ale byla ráda, že vzpomínka na její dětství je stále tady, ten dům měla ráda. Jen si neuměla představit, že by v něm měla bydlet úplně sama, bude tam nepřirozené ticho.

Mione prošla celý dům, našla nezaplacené poukázky a další dokumenty, které musela vyřídit. Sama nevěděla, jak to všechno zvládla, ale když se i s profesorem Snapem večer vrátila domů, byla zralá do postele, bylo toho na ni příliš. Nakonec zapnula televizi v obývacím pokoji a lehla si na pohovku. Ještě svému profesorovi vysvětlovala, co to ta televize je a jak se ovládá a poté usnula. Ještě zaregistrovala, jak si Snape hraje s ovladačem, možná i díky tomu usínala s úsměvem na rtech, i když kolem rtů měla nepatrnou vrásku od starostí a problémů, které v poslední době přišly a které byla nucena řešit.

Severus byl unešený mudlovskou technikou, dokonce ho dost překvapilo, co všechno si dokáží vymyslet, aby se zabavili. Možná i díky svému nadšení si všiml, že jeho studentka usnula na pohovce, až po půl hodině, což se mu jindy nemohlo stát, vždy měl o všem přehled.

Chvíli dívku pozoroval a poté ji vzal do náruče a odnášel jí do jejího pokoje. S8m byl ubytován hned vedle, kdyby se cokoliv stalo, tak aby byl poblíž.

Dost ho překvapilo, že Hermionin pokoj postrádal plyšové hračky, keramické figurky a podobné nesmysly, vždy měl představu, že právě tyhle věci mají dívky v pokojích v každém věku. Ale tady to neplatilo, pokoj byl spíše něco mezi studovnou a relaxačním koutkem, ale bylo to tam velmi útulné a milé.

Uložil mladou ženu do postele, sundal jí boty, rifle a hrubý svetr, který měla na sobě, tričko a spodní prádlo jí nechal. Poté jí přikryl a neodpustil si pohlazení po vlasech. Nemohl si pomoct, ale obdivoval ji, byla opravdu odvážná a silná osobnost.

Ještě si všiml knihovny u dveří a musel uznat, že tam má velmi zajímavé tituly podobné knihám v jeho soukromé knihovně. Poté ji odešel, nechtěl ji rušit a sám toho měl dost.

 

Druhý den ráno se Mia divila, jak se dostala do svého pokoje, ale pak jí došlo, že jí tam musel odnést její profesor. Nevadilo jí to, naopak, byla mu vděčná, z té pohovky by jí dnes bolely záda.

Dnes se konal pohřeb jejich rodičů, bála se toho a a ni nevěděla, co očekávat ze strany profesora, jak se asi bude chovat. Bude ji brát jako malou ubrečenou holku, bude se jí vysmívat a nebo snad litovat? Netušila, ale rozhodně nečekala, že jí bude oporou. A to se plně projevilo, když jí příbuzní a známí přáli upřímnou soustrast, zuby jí někdy skřípaly vztekem a nebo se jí naopak smutkem podlamovaly kolena. Od některých přijímala soustrast se znechucením, vůbec jim to nebylo líto, třeba i nenáviděli její rodinu. A právě tehdy ocenila, že jí stál po boku její profesor, objal ji okolo pasu a byl jí oporou, kdykoliv jí bylo špatně, mohla se o něj opřít.

Nakonec měla kolena jako z rosolu, takže ji vzal do náruče a z místa odkud je nikdo nemohl vidět, se přemístili do Hermionina domu. Měli tam zůstat ještě dnešní noc, zítra zajistit dům a vrátit se zpět do školy.

Vše se ale zkomplikovala, když se chvíli poté, co se vrátili, objevila v krbu hlava Albuse Brumbála.

„Dnes bude velká bitva o Bradavice, potřebujeme vás tam,“pověděl a podíval se na Hermionu, zda je schopná bojovat. Přikývla, v očích měla odhodlání.

„Budeme tam,“ řekla tiše. Po tom sdělení ředitel zase zmizel, měl toho hodně na práci.

„Jste si jistá, že chcete bojovat?“ Zeptal se jí Snape.

„Nejde o to, co chci, ale o to, co musím, aby bylo mé svědomí čisté.“Pověděla. „Vezmu si jen pár věcí a můžeme jít.“ Podívala se na něj. Přikývl a sám si šel pro věci, které zde měl.

Hermiona si sbalila své věci a věnovala poslední pohled místům, kde strávila své dětství. V tuto chvíli si byla jistá, že se zde jen tak nevrátí, neměla by na to už sílu. Profesor na ni čekal před domem a poté provedl několik bezpečnostních kouzel a také kouzla na údržbu. Teprve poté se spolu přemístili do Prasinek, odkud rychle spěchali do Bradavic.

„Buďte opatrná, slečno Grangerové,“ řekl jí ještě její profesor než vešli do hradu.

„Vy také, pane. Hodně štěstí.“ Pověděla a otevřela bránu, oba vykročili vstříc svému osudu...

17.06.2008 17:28:15
ginerdefarell

Pokud ještě někdo chodí na tyhle stránky... Jste rádi, že se opět vracím k psaní?

Ano (200 | 98%)
Ne (4 | 2%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one