Moc a moc děkuji za komentáře u kapitoly minulé:)

Kapitola 4: Nenakupovat sama, ale s rodinou!

Ráno jsem uvítala s radostí, už jsem se těšila na nákupy s Alicí a mou novou rodinou, bude to určitě perfektní, vždycky jsem chodila nakupovat samotná a teď poprvé půjdu s někým dalším. Byla jsem nedočkavá, hrozně mě zajímalo, jaké to asi bude, kolik obchodů projdeme a kam všude zajdeme, musíme toho tolik stihnout a tolik nakoupit.

A jak jsem včera od Edwarda pochopila, tak Alice je nakupovací maniak, takže projdeme spoustu obchodů a s mým nadšením možná stihneme více než všichni očekávají, to bude vzrůšo! Určitě si musím jít koupit nějaké nové oblečení, boty, kosmetiku a možná i něco do pokojíku, prostě toho bude hodně, určitě tím Alici udělám obrovskou radost, bude ze mě nadšená... Alespoň v to doufám, ráda bych tady někomu udělala radost. Chci, aby tady všichni byli šťastní tak, jak jsem teď já a taky bych jim ráda oplatila všechno, co pro mě dělají.

„Ahoj,“ pozdravila jsem všechny radostně, když jsem sešla do obýváku a tam seděl Carlisle s Esme a Edwardem, ty dva šťastné zbývající páry se ještě neuráčily sejít dolů a podle zvuků, které se linuly z jejich pokojů, mi bylo jasné, co se tam děje. Že jim to v noci nestačilo, kroutila jsem nad nimi pobaveně hlavou. Ale kdo ví, možná to pochopím, až někdy najdu svou druhou polovičku.

„Ahoj,“ usmál se na mě Carlisle. Páni, bylo super mít vedle sebe svého velkého brášku, ani jsem si neuvědomovala, jak moc mi předtím chyběl. Už jsem se smířila s tím, že ho nikdy neuvidím a  teď sedím kousek ode mě, k tomu se svou ženou a má kolem sebe spoustu milujících „dětí“, byla to taková dokonalá rodinka, do které jsem teď patřila taky. Byl to moc příjemný pocit, jen mě děsilo, že jim možná přinesu do životů neštěstí, možná bych měla odejít, ale ještě si užiji pár chvil s Carlisleem. A co pak? Těžko říct, možná mě někdo najde během pár dnů, pár měsíců nebo budu ještě pár let utíkat a schovávat se. Uvidíme, vše poznám časem, ale vím, že pokud bych cítila, že do jejich životů přináší nějaké neštěstí, tak bych odešla, oni si nezaslouží, abych jim zničila rodinu. Na to jsem je už teď příliš milovala.

„V kolik pojedeme,“ zeptala jsem se a posadila se do křesla, nohy jsem pohodlně natáhla před sebe a usmívala se na všechny strany, nikdo v tuhle chvíli nemohl být šťastnější, připadala jsem si jako nejšťastnější bytost na světě. Jak dlouho jsem se takhle necítila? Určitě to byla pekelně dlouhá doba, možná se to ještě nikdy nestalo...

„Nějaká nedočkavá,“ zazubil se Edward a já sebou zavrtěla, pár lidských zvyků mi zůstalo, tohle jsem dělala předtím často a maminka s chůvou mě za to vždycky peskovaly, prý se to pro mladou vychovanou dámu nehodí. Ach ty časy... Ještě štěstí, že se doba změnila, to věčné stavění ženy do pozadí mě ničilo, nemít na nic názor a papouškovat blbiny mužů – to vše mi přišlo opravdu únavné, byla jsem z toho znechucená. Naštěstí se doba změnila a ženy se mohly vyjadřovat a co více, mohly vykonávat práci, kterou kdysi mohli dělat jen muži. I když mi osobně to bylo na nic, jsem moc mladá, navždy sedmnáctiletá, takže budu moct jen studovat, ale práce, kterou bych chtěla dělat, tak tam se asi moc nedostanu.

„Mlč,“ otočila jsem se na bráchu, když mi chtěl něco výchovného říct, už jsem to na něm poznala, vždycky se tvářil neuvěřitelně vážně, to se mě snažil totiž vychovávat. Ale většinou se to míjelo účinkem, byla jsem takový malý ďáblík, co do tehdejší doby moc nezapadal, svými názory jsem patřila až do dvacátého století. On to tvrdil pořád, říkal, že jsem moc pokroková, ale stejně se snažil o převýchovu, byl to blázen. I když je pravda, že jeho jediného jsem byla schopna poslechnout bez trestu a několika výprasků.

„Tohle se taky pro mladou dámu nehodí,“ usmál se a já po něm hodila polštář, který jsem měla po ruce.

„Měl jsi mě líp vychovat,“ zašklebila jsem se pobaveně.

„Náhodou, myslím, že se mi to podařilo perfektně,“ oponoval s úsměvem.

„Jo, ale fakt jen náhodou,“ popíchlo jsem ho, tohle pobavilo Edwarda i Esme, shora jsem slyšela i smích Emmeta a pak ránu jako z děla, to asi spadl z postele, jak se smál. Štěstí, že nepropadl z patra až sem, to by bylo nadělení... Po tomhle se dolů všichni dostali rychle, alespoň nějaký efekt mé hloupé řečičky měly, můžeme jet na nákupy. No není to skvělé? Jen se nějak loudají, chtělo by je zase popohnat, s nimi to bude těžké, pokud jsou jak šneci pořád...

„Pojedeme,“ obrátila jsem se nedočkavě na Alici.

„To chceš jet v tomhle,“ dívala se nesouhlasně na mé rifle a tričko. Nechápu, co se jí na tom nelíbilo, rifle byly nejnovější model a tričko taky nebylo z výprodeje ani z minulé sezóny.

„Přesně tak,“ zazubila jsem se mrkla na ostatní, nákupy se ještě asi o chvíli opozdí. Nakonec trvalo skoro dvě hodiny než jsme se vypravili do Seattlu, protože si mě vzala do parády Rose s Alicí, dokonce se k nim přidala i Esme, od které bych to rozhodně nečekala. Přímo se vyžívaly v upravování mého vzhledu, připadala jsem si jako jejich zkušební králík! Asi dlouho neměly koho upravovat, tak si to teď vynahrazovaly na mě... Tohle přece nebylo normální, po hodině mě už přepadalo zoufalství a vrtěla jsem se na židli netrpělivostí, což Alice hodnotila vzteklým zavrčením. Rezignovaně jsem si povzdychla a zase seděla nehybně, protože kdybych to neudělala, jistě by se to prodloužilo a já už konečně chtěla jet!

Když se mnou byly hotové,tak jsem skončila navlíknutá v sukni – nesnáším sukně!, ale určitě pochopíte, že mé protesty tady nic neznamenaly, dále jsem měla halenku a svetřík, k tomu kozačky... No, mohla jsem dopadnout mnohem hůře, i když mě teď nenapadá, co horšího by mohlo být, ale něco určitě jo. Jak jsem si za chvíli uvědomila, všechny jsme byly oblečené stejně, měly jsme jen jiné účesy a líčení, ale když jsme se postavily vedle sebe, musela jsem uznat, že vypadáme opravdu dobře.

Když jsme sestoupily dolů, kde na nás čekali ostatní, obdivně hvízdli a já se usmála, to mučení mé maličkosti alespoň k něčemu bylo.

„Můžeme,“ zeptala jsem se, už jsem vážně chtěla jet. Kdyby nebyli tak zpomalení, tak bychom teď už byli v Seattlu a mohli nakupovat, třeba už nestačíme zajít všude, kam jsem chtěla, ale stihneme jen polovinu. Budeme si muset pospíšit...

„Edwarde,“ zavrčela Alice nespokojeně.

„Hm,“ zvedl k ní hlavu.

„Co to máš na sobě,“ ptala se zděšeně a pak si prohlídla i ostatní. „Tohle jsou věci z minulé sezóny, takhle nemůžeš jet. Emmete, Jazzi, vy taky ne, rychle se převlečte, je to příšerné. Budu vám muset koupit zase nový šatník,“ mluvila zoufale a já ji opravdu začala považovat za blázna do módy, oblečení a nakupování. Pokud je tohle před každým nákupem, tak se nedivím Edwardovému znechucení, které jsem u něj včera viděla při slově nákupy, tohle mu muselo pěkně lézt na nervy, nevypadal jako velký maniak do módy.

Dokonce i já se začínám Alice bát a to nakupování miluji, pro ostatní to musí být utrpení. Ale třeba se pletu a nebude to tak hrozné… Brzy jsem bohužel zjistila, že se nepletu a tak hrozné to bude, možná dokonce mnohem horší.

Když jsem si dělala plány, kam všude zajít, opravdu jsem netušila, že toho stihneme tolik. Nakupovalo se až do uzavření všech obchodů a Alice přesto neměla pořád dost. Kdyby v nějakém obchodě jeli nonstop, myslím, že bychom se ze Seattlu dostali až ráno.

Netušila jsem, že se před Alice budeme všichni schovávat, já jsem se několikrát schovávala v kabinkách, na záchodku, dokonce i v restauraci, kde jsme si dokonce koupila i jídlo a jedla ho, abych vypadala normálně. Ale ona mě stejně našla a ještě se divila, jak takový hnus můžu vůbec pozřít. Celou dobu netrpělivě poklepávala nohou a stála nade mnou jako bůh pomsty, mezitím mi stihla vylíčit, co všecko pro mě našla a co si musím vyzkoušet. Ostatní z rodiny na tom dneska byli mnohem lépe, protože je nechala relativně v klidu, zaměřila se téměř výhradně na mou maličkost. Opravdu nechápu důvod! Pořád mi vybírala nové a nové oblečení, i když toho svého jsem měla dostatek, ale ona si nedala říct.

K tomu mě štval Emmet, který se mi posmíval a dělal na mě posměšné obličeje, tomu se to smálo, za chvíli pro něj bylo nakoupeno a zkoušel si ani ne třetinu věcí, co já. Nakonec věci pro mě nakupovali všichni, každý mi něco přihodil do kabinky, Emmet se vyžíval zvláště v obchodě s erotickým prádlem, tam byl nějakou dobu nezastavitelný. Tam ho za chvíli naštěstí zaměstnala Rose, která si sama něco zkoušela, takže jsem od něj měla alespoň na chvíli klid a nikdo mi nenosil něco z latexu.

Nikdy jsem si nemyslela, že mě něco dokáže unavit, byla jsem přece upír! A ti unavení nejsou! Když jsem ale teď seděla na zadním sedadle v bratrově autě, cítila jsem se jako přejetá parním válcem.

„Tak jak se ti líbily nákupy,“ ptala se Esme.

„Super, jen jich bylo trošku moc,“ pověděla jsem s úsměvem.

„Snad tě to nezmohlo,“ popíchl mě Carlisle.

„Jak by mohlo,“ zašklebila jsem se.

„Neboj, to bylo jen poprvé, příště se už bude Alice krotit,“ uklidňovala mě Esme.

„V to doufám,“ odtušila jsem pohřebním hlasem.

Domů jsme dojeli asi za dvě hodiny, jeli jsme opravdu rychle, ale bylo to pro nás normální. Je skvělé mít díky Alici přehled i o tom, kde stojí radar, takže ani nemůžeme dostat pokutu za rychlou jízdu. Což bylo velmi výhodné, protože na pokutách by mohli upíří zkrachovat.

28.12.2010 11:12:17
ginerdefarell

Pokud ještě někdo chodí na tyhle stránky... Jste rádi, že se opět vracím k psaní?

Ano (195 | 98%)
Ne (4 | 2%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one