Poslusne hlasim, ze zkouska z chemie je splnena a dneska jsem jenom zevlila a taky napsala dalsi kapitolu:) ALe od zitra se zase budu ucit:( Jojo, matika v uterko bude zajimava, tak drzte palecky, at to zvladnu:) Uzijte si kapitolku a moc dekuji za komentare u kapitoly minule a predem dekuji i z akomentare u teto kapitoly:)

Kapitola 6 - Bezesné noci

Konečně vysvitlo slunce, za chvíli se půjde do školy! Dnes mělo být zataženo, takže nám nic nebránilo pobytu ve škole, kam jsem se už těšila, nic proti mé nové rodince, ale nudila jsem se… Až na tu bitku s Edwardem v noci opravdu nebylo co dělat, všichni se zahrabali do svých pokojů a je vám jasné, co se tam dělo. Mi opravdu stačilo slyšet jen ty zvuky a stačilo mi, raději jsem si nahlas pustila MP3, abych to přehlušila.

Bylo sice teprve něco po páté, ale já se už začala připravovat, nikam jsem nespěchala. Stihla jsem to tak akorát, vzala jsem si na sebe pár věcí ze včerejška, alespoň udělám Alice radost.

Do školy jsme museli jet ve dvou autech, s holkami jsme jely v Rosalině BMW, kluci si dnes vybrali Emmetův jeap.

„Dopadne to dobře,“ uklidňovala mě Alice, která si všimla, že jsem kapánek nervózní, bála jsem se, co řeknou ostatní.

„Prostě je ignoruj,“ pověděla Rosie a koukla na mě přes zpětné zrcátko.

„To bude těžké, včera se zdáli docela fajn, dokonce mě zvali i na pláž.“

„Kam?“

„La Push nebo tak nějak…“

„Tak nesmíš, žijí tam vlkodlaci, máme s nimi uzavřenou dohodu o neútočení,“ pověděla Alice a vysvětlovala, kde hranici najdu. Ještě štěstí, že mi to řekla, při lovu bych se tam jinak mohla někdy dostat, nechtěla bych bojovat s vlkodlaky, sama bych proti nim opravdu neměla šanci.

„Tak pojď,“ pomohl mi z auta Edward a v přesné formaci jsme mířili do školy, já a Edward v čele, po jedné straně nám šla Rosie s Emettem, na druhé Alice s Jasperem. Naši sebevědomou chůzi pozorovali všichni a mi se to dokonce líbilo, zvláště když mě okolo ramen objal Edward, bylo to příjemné. Jen mi vadily vražedné pohledy holek, ale ty jsem ignorovala, včera jsem už pochopila, jak to tady ve škole chodí. Kývla jsem na Angelu, která se na mě umívala a všimla si Jess, která vypadala, že by mi nejraději zakroutila krkem.

Ve škole jsem se nudila, bavil mě jenom Edward, který měl se mnou dnes všechny hodiny, učila jsem se ovládat svůj štít, takže se mi snažil číst myšlenky a když se mi to konečně povedlo ovládnout, hovořili jsme spolu. Bylo to zábavné, cítila jsem, že mám asi dalšího opravdového přítele. Ukazovala jsem mu ale jen to, co jsem chtěla, nemusel vidět všechno, to opravdu nepotřeboval. Vždy jsem mu naservírovala jen otázku nebo odpověď, nikdy neviděl žádný můj záměr nebo vzpomínku.

„Proč mi neukážeš žádné vzpomínky. Rád bych viděl, jak vypadal Carlisle.“

„Nemyslím si, že bys to potřeboval a můžeš si to prohlédnout v bratrově mysli.“

„To není ono, jeho pohled je zkreslený.“

„Myslíš, že můj by nebyl?“

„Je zajímavé pozorovat lidi z pohledů ostatních, každý má jiný pohled na člověka.“

„A ty chceš zjistit ten můj.“

„Možná,“ usmál se.

„Je mi líto, takhle usnadnit ti to nemohu.“ Zkroušeně si povzdychl.

„Však někdy tvůj štít povolí.“

„Ano, až zemřu,“ ujistila jsem ho a všimla si, jak to s ním zamávalo, myšlenka na mou smrt se mu nelíbila.

Nelíbilo se mi, jak byl najednou tichý a zakřiknutý, v mysli se mu míhaly různé obrazy, ale ani jeden jsem nedokázala postřehnout a uvědomit si ho. Byl příliš zmatený či rozrušený, nechápala jsem to, proto jsem se znovu zcela zaštítila a poprvé za celý den se zaposlouchala do výkladu učitele. Překvapilo mě, že máme zeměpis, nějak jsem to ani nestihla postřehnout. Tak možná příště.

Na obědě jsem si sedla ke stolu Cullenů, ale nezapomněla jsem zamávat Angele, ta holčina mi přirostla k srdci.

„Proč to děláš,“ ptala se Rose.

„Jsou to přátelé.“

„Ano, ale je nebezpečné kamarádit se s lidmi.“

„Stejně jako se mnou,“ připomněla jsem jí. „Jsou okouzlující a jediní přátelé, které jsem měla. Na jednom místě jsem se stejně nezdržovala příliš dlouho, maximálně pár let, někdy méně, podle toho, jestli po mně šli upíři nebo ne. Takže to zas tak nebezpečné nebylo.“

„Neboj, kdyby někdo přicházel, uvidím to,“ pověděla Alice a jemně se usmála, chtěla bych mít její jistotu, tolik věří své schopnosti, ale co když selže? A můžu je vůbec vystavit takovému riziku? Pokud bych chtěla být rozumná, měla bych zmizet a nechat je žít svůj život. Ale alespoň na chvíli bych chtěla mít svou rodinu, chtěla zase vědět, co to je milovat a mít přátelé. Je to snad tak zlé?

Zbytek oběda bylo u našeho stolu ticho, každý o něčem přemýšlel, možná bylo dnes u stolu zavedeno příliš těžké téma ke konverzaci. K tomu si možná začínají uvědomovat, že jsme pro ně opravdu nebezpečná a že by se mě měli zbavit. Ne, že bych jim to měla za zlé, chápala bych je, bylo by to pro ně bezpečnější a oni by ochránili svou rodinu. A pro ně byla rodina vším…

Rozhodla jsem se, že ještě zůstanu, chci je více poznat, i když pak bude těžší je opustit, ale já to nějak zvládnu. Už sem to udělala tolikrát, tohle se stává rutinou.

Odpoledne byla bouřka, tak jsme si šli zahrát baseball, bylo to krásné a vydařené odpoledne. Jak jsem byla v mládí nešikovná, tak sport mi teď šel poměrně dobře. Sice jsem nebyl tak rychlá jako Edward a silná jako Emmet, ale odpoledne jsem si užívala. Byla to perfektní hra, co nám vydržela až do večera. Přesně jak bylo dobrým zvykem, tak večer každý zalezl do svých pokojů a užívali si tam jeden druhého, jen já a Edward jsme zůstali v obýváku.

 Sedla jsem si k piánu a začala hrát jednu skladbu za druhou, nakonec se ke mně přidal i Edward a hráli jsme spolu, u toho jsme si povídali. Další večery nebyly o nic méně zajímavější, třeba jsme si četli knihu a neustále něco komentovali, hádali se, zjišťovali každý detail o tom druhém. A mi ani nepřišlo, že to jsou už dva měsíce od doby, co jsem s nimi začala žít.

 

20.01.2011 00:31:21
ginerdefarell

Pokud ještě někdo chodí na tyhle stránky... Jste rádi, že se opět vracím k psaní?

Ano (195 | 98%)
Ne (4 | 2%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one