A je tady pokračování:-) Dneska jsem měla poslední zkoušku, výsledek nještě nevím, ale tak snad to dobře dopadlo:)

Kapitola 7 – Milovat až za hrob

Noc jsme opět strávila s Edwardem, četli jsme spolu knihu, ale ani jeden z nás nemluvil. Bylo mi v jeho náruči krásně, když mě objímal a já si se zděšením uvědomila, že k němu něco cítím. Něco, co jsem ještě nikdy k nikomu necítila, dokonce ani v lidském životě. Bylo to mnohem více než přátelství a nebyl to ani bratrský cit, byla to láska.

Podívala jsem se na kalendář, co byl na stěně a smutně si uvědomila, že za chvíli je budu muset opustit. Ne, že by se mi chtělo.

„Edwarde,“ oslovila jsem ho v myšlenkách.

„Ano?“

„Něco bys měl vědět. Miluji tě,“ usmála jsem se na něj, chtěla jsem, aby to věděl. Oči se mu rozzářily a na tváři se mu usadil kouzelný úsměv a jen takhle ho vidět, mě dělalo šťastnou.

„Já tebe taky, Bells,“ usmál se a pohladil mě po tváři. Sledovala jsem jeho rty a čekala, jestli něco udělá. Váhavě se ke mně naklonil a my se poprvé políbili. Bylo to kouzelné a krásné, ani slovy se to nedá vyjádřit. Možná si říkáte, že jsem to neměla dělat, ale žiji jen jednou a každý by měl poznat tu pravou lásku, kterou jsem já právě našla. Vím, že můj odchod bude nést asi těžce, pro mě to taky nebude snadné, ale vědomí, že je v pořádku, mi dodá sílu, abych zmizela.

Plánovala jsem se zdržet ještě pár dnů a udělat z nich ty nejkrásnější dny v mém životě, ať mám na co vzpomínat! A s tímhle jsem začala hned ráno, kdy jsem místo do školy zamířila s Alice a Rosie do nákupního centra, s Emmetem si pak zahrála videohry a ať má radost, tak si s ním dala i souboj, se kterým Edward nesouhlasil. S Jasperem jsem hrála šachy a s Esme se starala o zahrádku. A Edward? S tím jsem trávila každou volnou chvilku, která se naskytla. Usmívala jsem se a chtěla jsem, aby byli šťastní i ti okolo mě. Takhle to šlo pár dnů, které jsem si užívala a poprvé za svou upíří existenci doopravdy žila!

Dnes to byl přesně týden, co jsem Edwardovi řekla ty dvě slova, co pro mě tak moc znamenaly. Přetáhla jsme přes sebe štít, takže ani Alice nedokázala vidět mou budoucnost a Jasper vycítit mé pocity a s tím sešla do obýváku.

„Jedu do města něco koupit,“ usmála jsem se na ně a Alice se na mě mračila.

„Proč sis dala štít?“

„Ať je to překvapení i pro Tebe,“ mrkla jsem na ni a ona se mračila, šlo poznat, že není ráda, že nemá přehled. Ze zadu mě objaly Edwardovy ruce a vtiskl mi polibek na krk.

„Můžu jet s tebou?“

„Ne, uvidíme se pak,“ dala jsem mu pusu a zmizela. Byly to tři měsíce, co s nimi žiji a já už cítila, že musím zmizet. Byl to takový můj šestý smysl, když po mně zase šli, vycítila jsem to. A tentokráte jich bylo opravdu moc, neměla jsem šanci uprchnout, to jsem tušila.

Jela jsem do Port Angeles, kde jsem každému koupila malý dáreček, který by se mu mohl líbit. Když jsem byla ve městě, musela jsem udělat ještě jednu věc – zavolat Marcusovi.

„Ano,“ ozval se tátův hlas.

„Ahoj tati,“ pozdravila jsem.

„Bells,“ pověděl radostně. „Jak se mají Cullenovi? Jsi v pořádku?“

„Neboj se, já.. vrátím se do Volterry, ale mám podmínku.“

„Jakou,“ zeptal se obezřetně.

„Nebudu se vdávat, ale místo toho nastoupím do gardy a vy necháte Cullenovi na pokoji. Co ty na to?“

„Nemáš žádnou schopnost, tohle Aro ani Caus nepřijme.“

„Mýlíš se, mám schopnost. Je to štít.“

„Promluvím s Arem a ozveme se ti,“ pověděl a zavěsil, věděla jsem, že tenhle dar bude Ara zajímat a už mě nebude chtít provdat a právě on má největší slovo.

Vydala jsem se domů a cestou mi přišla zpráva, že mou nabídku přijímají, tušila jsem to. Alespoň něco pro své milované můžu udělat. Ale musím z Ameriky odletět už dnes, rezervovali mi už letenku. Perfektní, jak to jen udělat?

Nakonec jsem to vyřešila jednoduše, nechala jsem auto kousek od domu a v něm i zabalené dárky s dopisy na rozloučenou a vydala se na letiště. Neměla jsem s sebou žádné oblečení, ale nepochybovala jsem o tom, že ve Volterre si něco pořídím.

Z letišti, těsně před odletem jsem ještě zavolala Alice.

„Bells, kdypak přijedeš,“ ptala se.

„Už nikdy,“ řekla jsem a v telefonu bylo ticho.

„Auto máte kousek od domu a něco mi slib.“

„Co? Nesmíš nás opustit.“

„Musím Alice, jsem pro vás příliš nebezpečná a už dlouho nebudu existovat, už nikdy nebudu ta Bella, co jste znali, rozumíš? Nepokoušejte se mě hledat, stejně se vám to nepodaří. Miluji vás, dali jste mi lásku, kterou jsem nikdy nedostala. Máš tam někde Edwarda? Dej mi ho.“

„Bells,“ mluvil teď už Edward. „Neodcházej, nesmíš to udělat. Miluji tě.“

„Já vím, já vím… Ale nejde to jinak. Něco mi slib, moc tě o to prosím.“

„Co,“ jasně jsem cítila všechnu tu bolest v jeho hlase a bylo mi mizerně ze mě samotné.

„Nedělej žádnou hloupost a žij dál, rozumíš? Najdi si nějakou upírku, co tě bude milovat stejně jako tě miluji já. Buď šťastný. Prosím,“ šeptala jsem naléhavě a doufala, že mě poslechne. Tolik jsem ho milovala a slova, co jsem říkala, mi trhala srdce na kusy, ale jeho štěstí bylo to nejdůležitější, na čem mi záleželo.

„Bells, to po mně nechtěj.“

„Prosím Edwarde,“ šeptala jsem zoufale.

„Bells,“ zanaříkal.

„Prosím.“ Věděla jsem, že už teď mám vyhráno a taky že ano.

„Miluji tě,“ zašeptal.

„A já tebe,“ pověděla jsem a zaklapla telefon, už toho bylo moc. Kdyby mi mohly téct slzy, už bych měla smáčenou celou tvář.

Cestou do Itálie jsem si v myšlenkách neustále přehrávala všechny okamžiky se svou rodinou. Ano, oni byli má rodina, oni mi dali lásku a nic za to nečekali. Milovala jsem je a to, co jsem udělala, bylo to nejmenší, jak jsem jim jejich lásku mohla splatit. Viděla jsem před sebou Edwardův obličej a vybavovala si každý jeho detail, nikdy na něj nesmím zapomenout. Navždy jej budu milovat, on byl láskou mé existence, to jsem už věděla dávno.

01.02.2011 21:05:05
ginerdefarell

Pokud ještě někdo chodí na tyhle stránky... Jste rádi, že se opět vracím k psaní?

Ano (195 | 98%)
Ne (4 | 2%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one